Václav Bureš

* 1947

  • „Poslední kluci, ti šli ze služby zpátky na rotu, tak jsme [se] ještě potkali, a večer že se uvidíme v hospodě. To jsme tak kecli, že jo, takže ti taky věděli, že nemáme žádné zlé úmysly. Tonda nechal na hranicích dvě klády, jako že je tam zapomněl. A protože pak museli pracovat pár kilometrů dál, aby se tam už nemuseli vrátit... Takže kdyby tam někdo byl a my jsme měli odpřažený valník, tak proč jedeme k těm hranicím? No pro ty dvě klády! Takže jsme měli výmluvu až na čáru. No a pak jsme se podívali nalevo, napravo – nikde nikdo, ale na německé straně, tam se přibližoval kočí s koňmi, tak sto metrů dál, no a my jsme pak mazali, že jo. A já ho vidím ještě dneska, asi tak na těch čtyřicet metrů. Jak tam stál s otevřenou hubou – tak rychle běžet lidi ještě nikdy neviděl. To bylo takové... no já ho nezapomenu, toho chlapa. To byl pro nás vlastně první člověk na německé straně. A byli jsme pryč...“

  • „A mezitím jsem v roce 1969 a 1970 mohl navštívit moje prarodiče v Německu. Jednou za rok, to byli přímí příbuzní. A pak přišel rok 1971, tak jsem na podzim podal žádost na pasovce, a tam se mi vysmáli: ‚Vám to skončilo. My jsme ustanovili, že děda s bábou nejsou přímí příbuzní.‘ Ustanovili, že voda poteče do kopce. A tak to tak je a hotovo. Tak jsem si řekl: ‚Ne, nikde ti nevyjdou vstříc. Všude máš: nejde to a nejde tamto, a ono pak nakonec nepůjde vůbec nic.‘ Tak jsem si řekl: ‚Hele, půjdeš pracovat na šachtu na Dyleň.‘ Chtěl jsem jenom vědět, jak fungují ti péesáci [Pohraniční stráž, PS]. A šel jsem dělat na šachtu a dělal jsem tam dobrotu. A všichni věděli, že je na mě spolehnutí. A pak bylo 18. září...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 26.09.2025

    (audio)
    délka: 01:17:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Živá paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Německý vozka nikdy neviděl tak rychlé běžce. Utíkali jsme přes hranice

Václav Bureš, cca 1970
Václav Bureš, cca 1970
zdroj: Archiv bezpečnostních složek ČR

Václav Bureš se narodil 28. září 1947 v Mariánských Lázních. Jeho otec Rudolf Bureš a matka Eva, rozená Flégrová, pocházeli z protestantských českých komunit, které se v 18. století usadily v pruském Slezsku. Otec během druhé světové války sloužil v německém námořnictvu, po válce byl v britském zajetí a po roce 1946 se přestěhoval za repatriovanou manželkou do Tří Seker v západočeském pohraničí, kde pracoval jako hajný. Příbuzní ze strany otce se po válce přesunuli do Německa – Vestfálska. Václav Bureš absolvoval základní školu ve Třech Sekerách a v Mariánských Lázních a poté lesnické učiliště v Lesné u Tachova. Po absolvování vojenské služby v letech 1966–1968 v Jeseníku nezískal místo v oboru a pracoval jako řidič v Mariánských Lázních a na pile v Lázních Kynžvart. V letech 1969–1970 navštěvoval příbuzné v Německu, ale v roce 1971 mu další žádost o výjezd do SRN zamítli. Nespokojený s poměry a pod tlakem normalizace se rozhodl emigrovat. V roce 1971 se nechal zaměstnat na uranovém dole Dyleň, který ležel v hraničním pásmu. Znal terén i pohraniční režim. 18. září 1971 pod záminkou pracovní cesty projel se svým kamarádem Antonínem Belancem kontrolou Pohraniční stráže. Poblíž šachty Dyleň nechali traktor, poté pěšky překročili hranici u Kajetánské cesty. Útěk proběhl bez incidentu díky znalosti prostředí a nedbalosti hlídek. V Německu se přihlásili jako uprchlíci v táboře Zirndorf u Norimberku. Václav Bureš byl vyslýchán americkými úřady, patrně CIA. Jeho přítel Belanec se pod nátlakem rodiny vrátil a v Československu ho odsoudili k šestiměsíčnímu trestu s podmínečným dvouletým odkladem. Václav Bureš zůstal v SRN, kde začal nový život. V nepřítomnosti byl odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu za nedovolené opuštění republiky. V Německu pracoval jako řidič kamionu. V roce 1973 za ním emigrovala Olga Hrůzová, s níž se následně oženil, postavili si dům a vychovali syna a dceru. Po roce 1989 navštívil znovu Československo a obnovil rodinné kontakty, mimo jiné i s Antonínem Belancem. V roce 2025 žil v Německu a byl již vdovec.