Jaroslav Bukovský

* 1940  

  • „Já si pamatuju, když otec přišel domů. Nebylo to hned. Sestry se o něj staraly asi až do poloviny května a vykrmily ho. Přišel domů kulatej a pajdal na nohy. Ještě je neměl dohojené. Máma z něj měla velikou radost, koukal jsem na něj jako Ježíšek, protože za ten rok a půl jsem od něj skoro odvykl. Bráchu Standu vlastně vůbec neznal, protože ten se narodil v dubnu 1944 a otce zajali někdy na podzim v roce 1943 nebo tak nějak to bylo.“

  • „Když byl uvězněný, jeho spoluvězni ho prosili, aby nezapíral, že vyšetřovatelé už stejně všechno vědí. Němci ale byli důslední a potřebovali mít svědectví vedoucího skupiny. A protože otec jména nikdy neprozradil, tak pokud toho sami na sebe neřekli příliš, byli trestaní poměrně mírně. Otec byl nakonec odsouzen k asi sedminásobnému trestu smrti za ty jednotlivé paragrafy. Jak vypadaly mučicí prostředky, to tady ani moc popisovat nebudu, ale prý sešroubovávali hlavu v nějakém lisu a stahovali ji až do prasknutí lebky, trýznili strháváním nehtů, polévali studenou nebo horkou vodou, bili vězně býkovcem, byli zmlácení, zkopaní. Například mladý chlapec byl zkopaný tak, že do rána vykrvácel. Němci pak psali, že vězni zemřeli při výslechu nebo že spáchali sebevraždu. Dobře to kamuflovali. Němci dovedli rafinovaně lhát.“

  • „Otce už tenkrát v Schönbachu Němci postavili ke zdi. Měl totiž služební zbraň. Jak se zhoršovaly vztahy mezi Čechy a Němci, pořídil si legální zbraň – jako uniformovaný zaměstnanec. Je fakt, že Němci útočili obzvláště na uniformované zaměstnance českého pohraničí. Jakási Němka prokecla, že táta má zbraň, a tak ho postavili ke zdi a chtěli ho zastřelit spolu s dalšími dvěma. Nakonec se nestalo nikomu nic. Otce vysvobodil výpravčí, který těm ordnerům řekl, aby neblbli, že potřebuje strojvedoucího na lokomotivu. Řekl, aby ho nechali, a až se tam otec vrátí, tak si na něj můžou počkat. Oni to připustili, a tak otec sedl do motoráku, jel a viděl, že v další stanici jsou ordneři, v další stanici také, a podobně, jako to bylo ve filmu Slunce seno jahody – nezastavujeme, máme zpoždění – projel to až k hranicím Sudet do území, které už bylo pod kontrolou naší vlády. To území blíže k hranicím už vláda neměla pod kontrolou. Tam to čistily naše vojenské jednotky, ale nebylo to spolehlivé. Takže tam předal motorák s lidmi a jel do Plzně. Matka už tenkrát v Plzni byla. Utekla tam dřív.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    kancelář ČSBS - Plzeň, 23.05.2014

    (audio)
    délka: 01:23:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Protinacistický odboj dovedl otce až do cely smrti. Život mu zachránila odvaha i štěstí

Jaroslav Bukovský
Jaroslav Bukovský
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Bukovský se narodil 24. března 1940 v Plzni do rodiny strojvedoucího Josefa Bukovského, v roce 1944 nacisty odsouzeného k trestu smrti za protinacistický odboj. Otcova válečná minulost je hlavním tématem pamětníkova vyprávění. Před pamětníkovým narozením žili rodiče v Lubech u Chebu (tehdy Schönbach). V době zabírání Sudet se Josef Bukovský dostal do problémů s německými ozbrojenci z Freikorps, kteří ho kvůli držení legální služební zbraně chtěli zastřelit. Život mu zachránil výpravčí, který si ho vyžádal do služby na lokomotivu, na níž se pak dostal do vnitrozemí a do Lub se již nevrátil. V Plzni Josef Bukovský založil odbojovou skupinu složenou ze čtyř železničářů a napojenou na větší organizaci působící ve Škodových závodech. Hlavní záškodnickou aktivitou Bukovského skupiny byly železniční sabotáže, ale také pomoc rodinám odbojářů. Na jaře 1944 Josefa Bukovského zatklo gestapo. Přežil kruté výslechy, věznici na Borech a v prosinci 1944 ho nacisté v Drážďanech odsoudili k několikanásobnému trestu smrti. Spolu s dalšími odsouzenými se mu v únoru 1945, v době bombardování Drážďan, podařilo utéct z cely smrti. Po deseti strastiplných dnech se s omrzlinami dostal až do Prahy k bratrovi, kde pak přečkal do konce války. Po jeho smrti v roce 1996 našel jeho syn Jaroslav vzpomínky na odboj a rozhodl se předat je dalším generacím. Pamětník šel v otcových stopách - vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině a pracoval na správě Československých drah do roku 1993. Svůj mimopracovní život zasvětil práci s mládeží jako vedoucí v turistickém oddíle i dalším aktivitám. Jeho o čtyři roky mladší bratr Stanislav je významný výtvarník.