Jitka Bubeníková

* 1938  

  • „Tak my jsme skutečně neměli ani co jíst v téhle době, ne za války, ale v téhle době. Nebyly peníze a já vím, že máma vždycky letěla do druhého patra k paní Chocholové, to byla snacha Kratochvíla, ti tam bydleli taky spolu, vždycky vypůjčit si stokorunu, abychom měli aspoň na chleba. A vždycky jsme měli... většinou jsme měli, teda ne vždycky, ale většinou jsme měli brambory k večeři, opečené. Měli jsme takový hliníkový pekáč, co se říká teď, jaký to je rakovinotvorný. A tam jsme třeba měli jednoho buřtíka, aby to zavonělo. A nejlepší byly ty škrabky opečený v hrnci. A vím, tenkrát v té době byla móda šít sukně ze dvou šátků. Ten šátek stál pět korun, no tak ten šátek, tu sukni jsem nikdy neměla, protože ta desetikoruna nebyla.“

  • „To byli lidé, kteří vůbec neměli s válkou nic společného. Ti tam žili celou válku a žili docela chudě, prostě vydělávali si tímhletím. A táta říkal: ‚Tyhlety lidi tam nechte. Ti umí dělat, ti vědí, co s tou bižuterií je.‘ Protože to byla světová bižuterie, že. A tak řekli, že je kolaborant, pomalu. Měl s tím docela opletačky. On říkal: ‚Odsuňte teda továrníky, ale továrny nechte, lidi, co tam pracovali, nechte. Ti nic neudělali, ti prostě neválčili.‘“

  • „Byli nám do bytu nasazený důstojníci, ruský, a vím, že jsem je viděla, jestli vytírali nebo co, ale lili kýbl vody na záchod, ale všechno vedle. A to potom mi říkala máma, až skoro před smrtí, že nějaký, byli myslím dva, že ten jeden si na ni dovolil. Táta to šel oznámit a okamžitě ho... já nevím, jestli ho dokonce snad nezastřelili. Ale ukradli kola. Táta měl 195, tak měl speciální kolo, nějaké vyšší, vím, že bylo žluté, a ukradli ho i mámě, takže ta kola zmizela.“

  • „Pan Balcar říká: ,Tak pojďte už, pojďte do krytu!‘ A táta zase: ,Z toho nic nebude.‘ Koukli jsme nahoru, byla nádherná modrá obloha, a z toho už padaly tři bomby. Stříbrný, krásný, to byl nádhernej pohled. Ale my už jsme ani nestihli přeběhnout přes tu silnici. Tak jsme šli rovnou domů, dolů do sklepa. Tam jsem klečela na zemi, hlavu jsem měla přikrytou pytlem u táty na klíně a říkala jsem: ,Andělíčku, můj strážníčku...‘ Strašně jsem se bála. A jak to bouchlo na tom nádraží, tak vylítly dvířka od komínu tlakovou vlnou a my jsme byli jak kominíci. Saze byly všude.“

  • „Na ten slet, to jsme jeli dobytčákama. To byly ty vagony pro dobytek, ty tam měly takhle tyčku a šoupací dveře. Tak my jsme seděli v řadě, drželi jsme se těch tyčí a kopali jsme si nohama pěkně do jízdy. Spali jsme někde v tělocvičně, kde jsme měli slamníky, ani ne žádná lehátka, slamníky. Potom jsme cvičili s kruhama, obruče to byly. Nějak jsme s nimi probíhali, den předtím hrozně pršelo, proto jsme pořád padali do louží. A to bylo všechno.“

  • „Tak potom, když bylo po válce, tak zase od zdi ke zdi šli zajatci. To byl hroznej pohled. Roztrhaný, šli o berlích, někdo měl jen jednu nohu, hlavy zavázaný, špinavý. Já jsem vyběhla na zahrádku, schovala jsem se za rybíz. Koukala jsem po nich a teď ti Balcarovi, co jsme k nim chodili, tak jim podávali oknem vodu. A já jsem si říkala: ,Ti Balcarovi, oni dávají těm ošklivým Němcům napít.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poděbrady, 23.10.2018

    (audio)
    délka: 01:46:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 09.07.2020

    (audio)
    délka: 02:36:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Abychom si neubližovali a měli se všichni dobře

Jitka Bubeníková, 1956.
Jitka Bubeníková, 1956.
zdroj: archiv Ji

Jitka Bubeníková, narozená 16. května 1938, pochází z Jablonce nad Nisou. Dětství prožila za války v Pardubicích, kde zažila několik náletů a bombardování. Protože její matka Vlasta Holečková byla slavnou československou tenistkou, už od útlého věku byla Jitka vedena ke sportu. Nejprve hrála tenis a později se stala atletkou. Nedlouho po komunistickém převratu se v červnu 1948 zúčastnila na strahovském stadionu XI. všesokolského sletu, posledního na několik desítek let. V 50. letech, kdy byli její otec a následně i matka propuštěni z práce, zažívala celá rodina existenční problémy. Po maturitě vystudovala pamětnice Vyšší pedagogickou školu v Ústí nad Labem a začala se živit jako učitelka na základní škole. Další těžkosti zažívala, když její bratr v roce 1972 nečekaně emigroval. S manželem Josefem Bubeníkem, kterého poznala díky atletice, měli tři syny. Jeden z nich – Jan Bubeník – se později stal vůdčí osobností sametové revoluce. Po roce 1968 vedení VŠ jejího manžela kvůli politickým problémům vyloučilo z KSČ a sesadilo z pozice vysokoškolského učitele. Po roce 2000 se s manželem přestěhovala do Poděbrad, kde žijí dodnes.