Jan Bubeník

* 1968  

  • „Myslím, že jsem měl více štěstí než rozumu, že jsem se z toho nepomátl. Protože tam byli různí lidé, kteří si k vám našli cestu a nabízeli vám různá desetiprocenta za to, ať jim pomůžete zprivatizovat podnik. Asi jsem byl úplně naivní, ale jsem rád, že jsem si tu naivitu tím rozhodnutím zachoval a že jsem z toho vystoupil – a tím pádem jsem ani nebyl v tom pokušení. Všiml jsem si ale, jak to spousta lidí neustálo a neukočírovalo. Někteří z disidentů se totiž z izolace disentu dostali do izolace ministrů a velkých papalášů – mnozí z nich na to nebyli vybaveni a zhavarovali, někteří trvale.“

  • „My jsme jako študáci byli braní jako milí maskoti. Já si nemyslím, že by nás ti lidé podceňovali, ale také si myslím, že nás nebrali úplně vážně. Myslím, že jsme jim nevadili, oni nás brali do té party, protože jsme je neohrožovali v žádných mocenských ambicích.“

  • „Najednou jsem koukal, že jsem v nějakém stávkovém výboru, a už bylo jasné, že když druhý den nepůjdeme do školy a svoláme všechny do největší auly v Motole, tak já tam budu číst naše požadavky. A pravda je, že mi problesklo hlavou, že si tak asi zavírám ta vrátka. Posléze jsem se dozvěděl – to bylo myslím typické pro socialismus a to schizofrenní uvažování – že snad více než polovina kolegů, kteří v tu chvíli na tu školu chodili, si nechala od svých rodičů nebo příbuzných napsat neschopenku – kdyby náhodou.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 24.11.2011

    (audio)
    délka: 48:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme naivní děti, které řekly, že císař je nahatý, a pomohly tak dospělým, kteří to věděli, ale báli se to říct

Bubenik orez.jpg (historic)
Jan Bubeník
zdroj: archiv pamětníka

  Jan Bubeník se narodil 4. dubna 1968 a o jedenadvacet let později se stal jedním ze studentských vůdců sametové revoluce. Na konec 80. let přitom vzpomíná vlastně rád: měl na starosti jen sám sebe, hrál basketbal a studoval na Fakultě dětského lékařství UK, která byla komunistickou ideologií zasažena poměrně málo. Zároveň se na fakultě potkal se skupinou lidí, kteří si vyměňovali zakázané knihy, pořádali předčítání poezie i divoké narozeninové večírky, a i když si to tehdy ještě neuvědomovali, představovali jakési organizační jádro koleje a studentského života na fakultě. Když pak přišel 17. listopad 1989, byli to právě oni, kdo rozvěsil po koleji a fakultě plakáty - a druhý den už z úst Jana Bubeníka zněly požadavky studentů před plnou aulou stávkujících studentů ve FN v Motole. Brzy nato se Jan Bubeník stal členem komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu a 28. prosince 1989 složil přísahu jako nejmladší poslanec Federálního shromáždění. Tam působil až do prvních svobodných voleb, v nichž ještě pomohl Občanskému fóru s kampaní a v létě 1990 odjel do Ameriky učit se angličtinu, aby se pak vrátil zpět do čtvrtého ročníku studia medicíny. Dnes se zabývá headhuntingem (výběrem manažerů pro vrcholové pozice).