Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bubeník (* 1968  )

Byli jsme naivní děti, které řekly, že císař je nahatý, a pomohly tak dospělým, kteří to věděli, ale báli se to říct

  • narodil se 4. dubna 1968
  • studoval na Fakultě dětského lékařství UK
  • po 17. listopadu vystupoval jako jeden ze studentských vůdců
  • 28. 12. 1989 se stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění
  • po prvních svobodných volbách v roce 1990 svou funkci složil a odjel studovat do Ameriky
  • dnes se zabývá headhuntingem (výběrem manažerů pro vrcholové pozice)

Jan Bubeník se narodil 4. dubna 1968. To, že se o jedenadvacet let později stal jedním ze „studentských vůdců“ v listopadu 1989, byla podle něj z velké části náhoda a souhra okolností. S odstupem si ale uvědomuje klíčové momenty a vlivy, které ho na tuto úlohu připravily. Základem byla pro Jana Bubeníka rodina a hodnoty, které zastávali jeho rodiče a prarodiče: jeho děda byl přesvědčený sociální demokrat, ale komunističtí soudruzi mu zakázali pracovat jako právník a poslali ho do dolů, otec Jana Bubeníka se pak jako jediný z rodiny dostal na vysokou školu, a v šedesátých letech dokonce vstoupil do KSČ ve snaze změnit stranu zevnitř. Protože byl ale zásadový a odhodlaný nepřistoupit na rozdíl od mnohých jiných na hru o „spřáteleném vstupu vojsk“, a dokonce se zastal svých nespravedlivě obviněných kolegů, odměnou mu bylo vyloučení z práce, které ale na druhou stranu znamenalo to, že se mohl vlastní rodině více věnovat.

Otec Josef Bubeník (jeho příběh je taktéž uložen ve sbírce Paměti národa) ne to vzpomíná: „Byl to možná zbytečný donkichotský akt, ale já jsem se nedokázal obrátit na obrtlíku a představoval jsem si, že kdybych obrátil, tak bych se nikdy v životě nemohl na sebe podívat do zrcadla. Já jsem se prostě jinak rozhodnout nemohl, takhle mi to prostě diktoval hlas mého svědomí.“ To, že musel opustit fakultu i stranu, mu prý nikdo z rodiny nevyčítal. „My jsme se bez řečí shodli v tom, že budeme žít intenzivní rodinný život, a ten jsme taky žili. A já si myslím, že jsem o nic nepřišel, protože jedny hodnoty jsem si nahradil jinýma hodnotama: kariéru jsem pustil k vodě a žil jsem rodinným životem a zjistil jsem, že ten rodinný život je něco daleko vyššího než kariéra.“

Jan Bubeník měl velmi šťastné dětství, protože si jeho otec fakt, že nemohl učit, vybíjel na svých dětech – a každou chvíli utíkali buď do přírody nebo ke sportu, kam totalitní režim tak nezasahoval. Jan Bubeník se tak podle svých slov naučil maximalizovat míru svobody, kterou mu režim dával a těšit se z ní: „I v té době měl člověk možnost volby, i když to nemusela být volba tak radikální, pro jakou se rozhodl Havel a jiní disidenti,“ dodává k tomu Jan Bubeník a vzpomíná, že se už odmala mohl doma zeptat úplně na všechno a nic nebylo tabu. „Když člověk vyrůstá v prostředí, kde je zvyklý říkat otevřeně své názory na svět, tak se mu pak snáze jednoznačně zapojuje i venku.“

Na konec 80. let vzpomíná pan Bubeník vlastně dost rád, měl na starosti jen sám sebe, hrál basketbal a studoval školu, která byla komunistickou věroukou zasažena jen málo – Fakultu dětského lékařství UK. Když totiž viděl, že jeho děda nemůže dělat právo, protože se nehodlá stát komunistickým soudcem, měl tendenci se při volbě vlastního povolání obrátit k něčemu, co mělo vlastní přírodní zákony a nemohlo být ovlivňováno vládnoucí ideologií. Nejprve ho strhl příklad jeho bratra zootechnika, takže v Rájově u Mariánských Lázní, kde tehdy Bubeníkovi bydleli, založil chov králíků, slepic a hus – a plánoval si, že se stane veterinářem. Když ale pak šel na praxi do kravína, uvědomil si, že se tam lidé k dobytku chovají opravdu jako k dobytku a že by nechtěl pracovat v prostředí, kde si lidé zvířat vůbec neváží. Někdy v té době za ním přišel známý, který mu říkal: „Ty chceš být veterinář? To je úplná blbost a budeš se navíc muset učit sedm anatomií. Buď dětským doktorem – děti ti taky neřeknou, co jim je, ale ty malý lidi voněj a je to trošku veselejší.“ Tahle argumentace Jana Bubeníka přesvědčila a rozhodl se pro studium medicíny. „Dějinám dělnického hnutí jsme se smáli a oproti anatomii nebo patologii to bylo tak jednoduchý – namemoroval jste pár těch blbostí a napsal jste jim ty jejich definice a bylo to.“

V zimě se vždy vyhecoval, měl zkoušky jako jeden z prvních a jezdil dělat zdravotníka na školní lyžařské kurzy. Tam se také potkal se skupinou lidí, kteří si vyměňovali zakázané knihy, pořádali předčítání poezie i divoké narozeninové večírky, a i když si to tehdy ještě neuvědomovali, fungovali jako jakési organizační jádro koleje a studentského života na fakultě dětského lékařství, kde Jan Bubeník studoval. Když pak přišel 17. listopad 1989, byli to právě oni, kdo obešel lidi a rozvěsil po koleji a fakultě plakáty. „Připadali jsme si jako velkej underground,“ vzpomíná na to Jan Bubeník dnes s tím, že nikdo z nich přitom nebyl zapojen do „oficiálních“ disidentských kruhů a s politikou neměli vlastně žádnou zkušenost. Revoluce začala pro Jana Bubeníka tvrdým střetem s policií na Albertově, odkud musel odtáhnout svého spolubydlícího, který dostal ránu do hlavy, na neurologii. Tam naštěstí pracoval jejich učitel z fakulty, který ho nezapsal do knihy příjmů pod podmínkou, že bude kamaráda celou noc hlídat. Celou noc tedy společně poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, kterými se nesla zpráva o smrti studenta Martina Šmída.

Druhý den měl mít Jan Bubeník zápas basketbalu a společně s rodinou měli slavit bratrovy narozeniny, rozrušeni a pobouřeni zprávou o Martinu Šmídovi ale obešli ještě jednou kolej s tím, aby lidé šli znovu na Národní třídu. Přijeli lidé z víkendu s taškami s jídlem od maminek, kteří vůbec nevěděli, co se děje, a Jan Bubeník si najednou uvědomil, že je ve stávkovém výboru, a že když druhý den nepůjdou do školy a svolají všechny do největší auly v Motole, jak plánovali, tak z jeho úst budou znít požadavky studentů. V tu chvíli mu problesklo hlavou, že si tím nejspíše zavírá vrátka k bezpečné kariéře. Později zjistil, že asi polovina studentů, kteří se na druhý den stávky zúčastnili, si nechala od lékaře či rodičů napsat neschopenku, aby se na ni v případě postihu mohli vymluvit. Janu Bubeníkovi to přišlo jako typický příklad schizofrenního jednání, do kterého se nechala spousta lidí režimem natlačit.

„Měli jsme pocit, že žijeme zajímavý život – i když o prázdninách jsme jezdili na divokou vodu ,jenom‘ do Bulharska nebo Rumunska. Asi jsme si ani neuměli představit, co nám schází. Relativně jsme si ale uvědomovali, v jaké schizofrenní společnosti žijeme.“ Vzpomíná na dobu konce 80. let, kdy třeba ve fakultním klubu hráli všichni zajímaví písničkáři, kteří třeba v Lucerně hrát nemohli.

Jan Bubeník si prý nedokázal před 17. listopadem 1989 představit, jak by mohl v takovém systému celý život žít, stejně jako si ale nedokázal představit, jak by se mohl komunistický režim zhroutit. Přesto cítil, že „silný ledový pokryv začíná pukat“. Třeba během stáže v Nemocnici pod Petřínem, která byla dvě stě metrů od západoněmeckého velvyslanectví, nemohl nevidět lidi, kteří se přelévali přes zeď ambasády, odkud utíkali do západního Německa. Stejně jako nemohl nevidět desítky trabantů a wartburgů zaparkovaných v okolních ulicích. Cítil, že se asi něco stane, „ale člověk se zase nechtěl moc nadechnout k tomu, aby nebyl zklamaný“. Obecně si myslí, že lidé už byli zvyklí raději nic nečekat – o to větší pak byla listopadová euforie: „My jsme tam nebyli schopný dva týdny skoro spát.“ Vždy museli ve dvou totálně unaveného člověka, který už ani nemohl mluvit, chytit, odnést ho na matraci a tam ho podržet, dokud neusnul, tak moc se báli, aby jim něco neuteklo. „Byli jsme v takovým rauši, že se doteď cítím skvěle, když si na to jen vzpomenu.“ I když zřizovali provozní štáb stávkového výboru fakulty dětského lékařství, střídali se v tom, kdo se jde „nabíjet“ na demonstraci a kdo jde pracovat.

Strašně rychle v té době dospíval. Kolegové se mu pak trochu smáli, když s nimi třeba přestal chodit do hospody s odůvodněním, že se bojí, aby si o nich lidé neřekli, že studenti jen chlastají. Když se pak mnohem později dozvěděl, že jeho kolegové na medicíně dostali v revolučních dnech klíče od vodoléčby a dělali tam večírky – a ptal se, proč ho nepozvali, odpověděli mu: „Báli jsme se, že bys nám to zakázal.“

Protože celostátní média o událostech na Národní třídě informovala tak, že se parta chuligánů někde opila a porvala, snažili se studenti rozmnožovat na videích záznam z demonstrace. Lidé jim nosili videokazety, které byly v té době dostupné jedině v Tuzexu, a tak se často stávalo, že záznam z Národní přepisovali na již jednou nahrané kazety. Ve zmatku tak jednou dostali místo přepsaného záznamu ještě nepřepsanou starou pornokazetu – ale naštěstí si toho všimli zavčas a nikomu ji nepustili. Obrazu studentské stávky by to asi věru neprospělo.

To, že se něco opravdu mění, si v reji revolučních dní uvědomil ve chvíli, kdy za ním přišli svazáci z vedení Prahy 5, sedli si na plot a začali s nimi diskutovat. Měl z toho dobrý pocit, protože cítil, že mladí lidé jsou blíže realitě – a koneckonců i oni mluvili o tom, že by si přáli „trochu smysluplnější společnost“. Uvažovali zprvu o tom, zda se zkompromitovat spoluprací se SSM či ne, ale Jan Bubeník razil to, že jakákoli možnost promluvit k lidem se má využít. Pozvali je tehdy na setkání se zástupci SSM z jednotlivých fabrik – to se studentům hodilo, protože se sami snažili do fabrik posílat delegace a vysvětlovat, proč stávkují.

Bylo tam asi sto lidí a nechali Jana Bubeníka pustit video z Národní třídy a vysvětlit, proč studenti stávkují. Během jeho řeči najednou vpadl do místnosti tajemník KSČ z Prahy 5: „Viděl jsem, jak všem zajely najednou hlavy v tom strachu a respektu.“ Tajemník začal na Jana Bubeníka křičet, že červené barety na Národní byli výsadkáři na dovolené a že si vymýšlí. „Já jsem jel na takový automat, a najednou jsem se slyšel, jak mu říkám: ,Prosím vás tohleto není vaše schůze, ale my jsme demokrati, takže vy se posaďte, a až domluvím a kolegové vám udělí slovo, tak vás vyslechneme.‘ Ten člověk úplně zkoprněl, nebyl zvyklý na žádnou opozici, nebyl zvyklý, že by někdo neustoupil jeho funkcí dané autoritě, vůbec nevěděl co a jak, tak si prostě sedl na zadek. A já viděl, jak všem ostatním vyjely hlavy zase nahoru.“ Když pak Jan Bubeník domluvil a soudruh dostal slovo, začal blekotat něco o tom, že přijdou Vánoce a všichni přeci chtějí mít peníze na dárky a oříšky, klid na práci a studenti studují za jejich peníze... Najednou se v sále zvedl chlap v montérkách a řekl: „Soudruhu, já ti na ty tvoje oříšky úplně seru, já nepotřebuju pro svoje děti nic, než aby žily v lepší společnosti.“

„Byli jsme naivní děti, které řekly, že císař je nahatý, a pomohly tak dospělým, kteří to věděli, ale báli se to říct,“ komentuje to dnes Jan Bubeník a zároveň dodává, že v tenhle moment si řekl, že zeď komunistické přehrady praská tak, že revoluci už nezastaví. Jan Bubeník se stal členem komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, i když si od začátku myslel, že její aktivity budou velmi bezzubé: „Bylo naivní si myslet, že během pár týdnů vyšetříme, co se stalo,“ ale dodává. že se o to někdo pokusit musel a že to mělo minimálně silný důležitý symbolický vliv. „Ty struktury se to i v té komisi stále ještě pokoušely řídit,“ říká Jan Bubeník s poukazem na to, že například obhájce disidentů a člověk za svazáky byli agenti StB. „Ale vždycky jim to vyklouzlo.“

Že demokratické síly opravdu zvítězily, si pak řekl, až když 28. prosince složil přísahu jako poslanec Federálního shromáždění a den nato hlasoval pro Václava Havla jako prezidenta. Ten večer na mši ve Svatém Vítu bylo tolik lidí, že přes ně nemohl projít: „Byli jsme jako rockové hvězdy, každý se nás chtěl dotknout. Tehdy bylo tak jednoduché vědět, kde je pravda a kde je lež, být bílým rytířem. To bylo tak strašně čiré, že už to takhle člověk asi nikdy nezažije, protože jsme jen pojmenovali to, co bylo jednoznačné. Opravdu stavět, říkat, pro co jste, a konstruktivně designovat věci do budoucna je pak samozřejmě daleko těžší.“

Když byl Jan Bubeník navržen za poslance do Federálního shromáždění, tak podle svých slov tři dny nespal a říkal si: „Je mi jednadvacet, co já vím o světě, taková odpovědnost.“ Pak šel za Otakarem Motejlem a ten mu řekl: „Honzo, neblbni, tam je potřeba hlavně někdo, kdo nemá žádnou zátěž z minulosti. Ty se rozhoduješ podle selského rozumu, nikomu nic nedlužíš.. Běž tam a selským rozumem dělej věci, které si myslíš, že jsou dobré.“ Jan Bubeník pod vlivem jeho slov kandidaturu přijal a ve Federálním shromáždění opravdu působil až do prvních svobodných voleb. Občanskému fóru pomohl ještě s volební kampaní a objel s Jiřím Dienstbierem západní Čechy.

„Kdo říká, že mu to nepřišlo příjemný, zajímavý a nějakým způsobem návykový, tak si myslím, že lže. Když se vás ptají na věci od potratů po státní rozpočet a druhý den si své věty přečtete v novinách, tak vám nemusí být ani jednadvacet, aby se vám zatočila hlava a měli jste pocit, že to, co říkáte, je důležitý a chytrý. Mně asi pomohlo to, že jsem z tohohle vařícího překotně bublajícího kotle, u kterého každý chtěl být, utekl, protože jsem zjistil, že by bylo absurdní v tomhle věku lidem předepisovat, jak se mají chovat, když toho o životě vlastně vím strašně málo.“ Jan Bubeník si tedy řekl, že ať už bude doktor, politik nebo byznysmen, bude muset umět anglicky, tak v létě 1990 odjel do Ameriky učit se angličtinu, odtamtud také napsal rezignační dopis a vrátil se zpět do čtvrtého ročníku studia medicíny. Dnes se zabývá headhuntingem (výběrem manažerů pro vrcholové pozice) ve vlastní společnosti Bubenik Partners.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století