Josef Brzoň

* 1935  

  • "Přišel dozorce, v ruce měl kožený brejle, vzadu se silnou gumou, a ty vám nasadil na oči. Nejkrásnější bylo pozorovat, jak pečlivě je pasoval, aby vám ten žlábek z té kůže seděl na nose, abyste nic nepozoroval, když vás vedli. A v případě, že jste potkal spoluvězně nebo vyšetřovaného s vámi nebo jiného, musel jste čelem ke zdi, buď já, nebo on. Čelem ke zdi a nosem se dotýkat zdi, to byly takové jejich libůstky. Jedna taková krásná libůstka byla, že... některý přeci jen byl solidní, tak vás vzal takhle za ruku. Ale ten darebák vás vzal takhle za hadr (rukáv) a u těch špalet u dveří do cely vás nechal narazit čelem a řekl: 'Kam čumíš, hajzle!' A v tom se pásli, v tom si libovali. A spousta jiných věcí, já jsem například byl šikanovaný za to, že vymývám ešus po obědě. Furt jsem ho přesvědčoval, že jsem ho nemyl, že jsem to vylízal prstem. A nikdo mi dnes nevěří, že jsem slinil prst a drobky, které mi z toho odporného chleba spadly na zem, jsem nalepoval zpátky do chleba."

  • "To jihlavské vězení, to bylo pro mne peklo. Ne, že by mne bili, ale ten systém, který tam existoval. V noci byla na stropě dvě nebo tři zářidla, to byly reflektory, které na vás svítily. Muselo se ležet naznak, štrozoky byly na zemi a musel jste ležet s rukama na dekách. A běda, když, protože tři noci jsem nespal, byste se snažil otočit na bok, tak tam byly plechové dveře a ten dozorce do nich kopl, že to byla rána jako z kanónu. A celá věznice se budila. Byli jsme po jednom v kobce, štokrle bylo přišroubovaný, voda šla jen hadicí ze zdi, byly tam francouzský záchody. Na štokrleti jste musel sedět s rukama na kolenou směrem ke dveřím. A on (dozorce) měl dvě, maximálně tři cely na starosti, takže tam viděl každých pár sekund a koukal, jestli už jste si nepodřízl krk nebo ruce."

  • "Já jsem byl zatčen 4. ledna 1954 tam v tom Šumbarku. Tam pro mne jeli estébáci z Jihlavy. Ten den moc mrzlo, nevím, v kolik hodin mne dali do želez. Jen si pamatuji, že už chodili lidi do práce. Nějací Slováci, kteří mne znali, tak se mne ptali: 'Co to je, Josefe?' Tak jsem jim akorát ukázal železa. A už jsme mazali do auta a potom hrozná cesta do Jihlavy. Jako kdyby se spikla příroda, zapadli jsme, byla vánice. Proklínali mne: 'Nejradši bych tě, ty hajzle, tady zabil!' Museli ven, museli tlačit a až později, nevím, kolik bylo hodin, tak jsme přijeli na to nádvoří té jihlavské věznice. A tam stáli asi ti čtyři pacholci a ten jeden říká a ukazuje na mne: 'Na tebe tady, ty hajzle, na tebe tady čekáme!'"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bernartice u Čechtic, 27.08.2019

    (audio)
    délka: 01:31:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby tu nebyl komunistický režim, nemuseli tu být bratři Mašínové

Foto z vojny
Foto z vojny
zdroj: archiv pamětníka

Josef Brzoň se narodil 16. března 1935 v Bernarticích u Čechtic. Po absolvování místní obecné školy a měšťanské školy v Dolních Kralovicích se vyučil zednickému řemeslu. Již jako nezletilý se zúčastnil protikomunistického odboje formou shromažďování zbraní. V roce 1954 byl zatčen Státní bezpečností a odvezen do Krajské věznice v Jihlavě. Hrozil mu trest smrti, nakonec ho krajský soud v Jihlavě v rámci procesu „Bernard“ odsoudil na 18 let do vězení za velezradu. Jako zedník prošel mnoha pracovními tábory, např. v Ostrově nad Ohří, táborem C u Karlových Varů, táborem 12 u Lokte nad Ohří, doly Barbora, Svatopluk, a pracoval též na vězeňských stavbách v Praze. Propuštěn byl při amnestii v roce 1960. Po návratu z vojenské služby pracoval jako zedník u Komunálních staveb v Dolních Kralovicích a následně jako parťák na stavbě dálnice D1 Praha - Brno, odkud odešel do invalidního důchodu. Od roku 1965 je ženatý s paní Libuší, se kterou má dva syny. V současnosti žije v kruhu své rodiny ve své rodné obci.