„To bylo někdy v březnu v té Mariánské, nám tam přivezli čtyři ty jehovisty. Oni je rozhazovali po lágrech, aby se dali lépe krotit. Na Mariánské, tam byla korekce jen beton kolem dokola, ani se tam nedalo pořádně stát. Nevím, jak dlouho tam ti jehovisté byli, to už si nepamatuji. Oni stále odmítali fárat. Tak jim za trest dali poloviční jídlo neplničů, to znamená jeden knedlík, a museli jít ven a stát od budíčku do večerky u té korekce. A jednoho dne jim někdo hodil kus chleba. Ale ten, co seděl na špačkárně, to viděl. Tak jim řekli: ,Dokud neřeknete, kdo vám to hodil, budete stát.‘ Tak oni stáli tři dny a čtyři noci. V zimě, bez jídla. To byl ještě sníh, z okapu kapala voda, ale přes noc to zmrzlo. Potom jeden po druhém padnul. Odvezli je někam jinam a jejich další osud jsem se nedověděl. Takže takovéhle bestiality tam byli schopni.“
„Tak jsem mu řekl, jak se jmenuju, odkud jsem, proč tam jsem… To předvolání jsem měl s sebou, tak jsem mu ho ukázal. A on povídá: ,Herr Bruček, z toho si nic nedělejte. Vždyť do Vánoc budete doma. My tuhle válku přeci nemůžeme vyhrát.‘ Tak jsem si říkal: ,Hergot, že by mě provokoval?‘ Ale on neprovokoval!“
„Za jediný den bylo všechno odbyto. U soudu nás bylo třicet. Já dostal tři roky, jeden z nás dva, jedna holka osm měsíců a všichni ostatní přes deset. Já, že jsem chtěl opustit republiku, jak v tom bylo opuštění republiky nebo zbraně, tak žaloba zněla na velezradu a špionáž. Navíc jsem byl obviněn z neoznámení trestného činu, protože Pepíkův otec měl někde ukryté zbraně. Byl tam také hoch, který se jmenoval František Král, z Chrudimi. Tomu, myslím, ještě nebylo ani dvacet. Dostal dvanáct let. Když se ho soudce ptal, proč se dopustil ,těch činů‘, to se nemluvilo konkrétně, mluvilo se o ,těch činech‘, tak on říká: ,No, pane soudce, já jsem chtěl přispět k tomu, aby se zase zřídila republika jako byla republika Beneše a Masaryka.‘ Ten soudce vyskočil a vyprsk’: ,Taková republika, kde se střílelo do dělníků!‘ Potom tam byl nějaký Zdeněk Dušek, který byl souzen s tím Eliášem. Když přišel k tomu pultu, tak prokurátor mu povídá: ,O vás je známo, že jste byl nepřítelem lidově-demokratického zřízení.‘ Tak on, jak v ruce držel čepici, tak si s ní takhle hodil, takhle se otočil a povídá: ,To je omyl, pane předsedo. Není to pravda. Já JSEM nepřítelem lidově-demokratického zřízení!‘ Dostal za to měsíc korekce. A když ten žalobce uváděl mne, tak řekl: ,A dalším obviněným v tomto bahnu zločinnosti je Vladimír Brouček.‘“
„Snad největším zážitkem bylo moje propuštění. Druhého února, v Jáchymově byla kupa sněhu, mráz, fičelo. A tam bylo zvykem, že kdo šel domů, tak co měl na sobě lepšího, nechal některému kamarádovi. Já jsem nakonec jel z Mariánské do ústředního tábora, kde jsme měli uložené civily, v botách, do kterých fičelo, kalhoty krátké, onuce jsem neměl, poněvadž ty jsem daroval, kabát jsem měl malý… A teď jsme čekali na autobus, bachař v kožichu, válendy s kožešinou, já jsem se klepal. Až nakonec přijel autobus. Tam bylo teplíčko, tak to bylo fajn. Jedeme chvilku a jeden ten horník, co s námi jel, povídá: ,Karle, zastav!‘ On povídá: ,Proč?‘ - ,No zastav, vždyť podívej se tady na toho ubožáka, vždyť on má bílej nos! Co tam ty kurvy s těma lidma dělají?!‘ Já měl bílej nos, zmrzel. Tak ti civilisti nabrali sníh a třeli mi nos. Prsty, ty mne pak několik roků svěděly.“
„Na Pankráci jsem seděl celkem rok, i když jsem byl odsouzen na deset měsíců. Tam jsem seděl na oddělení A1. Nalevo ode mne byl Sláva Šádek a napravo přes dvě cely Milan Choc. A to byli, myslím, první, které u nás komunisti pověsili. To byla hrůza, když gongaři přinesli tu zprávu, že Šádek i Choc byli popraveni. Se Slávou Šádkem, protože jsme seděli vedle sebe, jsme chodili na vycházky. Vždycky jsme vycházeli, já první z devadesát jedničky a za mnou on z devadesát dvojky. Tak jsme spolu mohli tajně mluvit. Kdežto Choce, toho vodili i třeba do koupelny extra, na procházky taky chodil sám. Šádkovi advokáti slibovali, že mu vymohou milost a že půjde dělat na Pankráci do truhlárny. Ale Choc měl být pověšený stejně. Později jsem se ještě dověděl, že bachař přišel pro Šádka, ať si sbalí věci, že jde do té truhlárny. Ale on šel na provaz, do cely smrti. Takhle si s nimi hráli.“
Vladimír Brouček se narodil 23. 5. 1923 v Radhošti na Vysokomýtsku, dětství prožil v Zámrsku u Chocně. Po vystudování tamní obchodní akademie byl v únoru 1943 poslán na nucenou práci do bavorského Erdingu na letiště, které bylo servisním a distribučním uzlem použitých dílů pro bojovou techniku. Zde zůstal až do dubna 1945. Po válce vystřídal dvě zaměstnání, avšak již v březnu 1948 byl poprvé uvězněn za komentář ke jmenování Zdeňka Nejedlého ministrem školství. Odseděl si jen čtvrt roku, ale brzy putoval do vězení znova. Jednak kvůli letáku s proslovem Edvarda Beneše ke Klementu Gottwaldovi u příležitosti podpisu demise demokratických ministrů, který půjčil své kolegyni a u které byl nalezen, jednak proto, že byl s kamarádem zatčen při pokusu přejít přes Aš a NDR do NSR. Rok tak pobyl především na Pankráci, kde se v té době dost věšelo. Do třetice byl v roce 1952 obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen ke třem letům vězení, když se provalilo, že se opět chystá stěhovat na západ. Pobyl dva roky v jáchymovských dolech, nejdříve na lágru Bratrství, potom na Mariánské. Nakonec byl propuštěn o rok dříve, na amnestii v roce 1954.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
