Helena Brázdová, roz. Franková

„Museli si vzít padesát kilo – to si ti Němci směli jenom vzít. Viděla jsem tu registraci. To víte, že tam… že se vrátí, křičeli. To je jasný, protože… ne naštvaní, ale nešťastní, protože to byli kolikrát lidi, kteří byli horníci a textiláci, kteří si postavili domečky. Někteří z nich... nebo většina z nich třeba věřila Hitlerovi, ale někteří zase ne, ale konkrétně málokterý do toho zasáhl. A vlastně oni v uvozovkách ‚trpěli‘ za to, co bylo. Samozřejmě každý nese zodpovědnost určitou, ale když se to vezme u konkrétních lidí, tak dneska dějiny nedělají masy, když se to tak vezme.“

„Druhý šok byl, když jsem byla venku a přicházeli z toho pochodu smrti. Zbídačený, strašně zbídačený lidi. Řev, protože psi… od tý doby nemám ráda vlčáky, i když miluju zvířata. Ti štěkali. Kravál, řev. A vedle mě stála paní a přistoupil k ní pán a říkal jí: ‚Ty mě nepoznáváš?‘ A ona koukala – protože on byl kost a kůže. Ti lidi nebyli k poznání. To byli polozvířata. To nebyli lidi. Byli vyhladovělí, zničení. A ti právě do Terezína přitáhli skvrnitý tyfus. No a lidi, kteří přežili Terezín a přežili válku, tak ještě potom umírali po válce.“

„Pamatuji si na hrozný zážitek. V říjnu 1944, to byl už poslední transport na východ a už sami Němci vybírali, kdo půjde do transportu. Dříve to dělala židovská samospráva v ghettu. Musela jsem jít před esesáka a přesně mu říci, co mi maminka nařídila. Bylo mi pět let [sedm let], musela jsem říci, že můj otec je Němec, že bojuje v německé armádě. Celý den jsme stáli venku na louce, byla jsem unavená a měla jsem strach. Kdybych řekla něco jiného nebo jen plakala, mohli mě a maminku zařadit do transportu. Zvládla jsem to však na jedničku, a tak jsme zůstaly v Terezíně. No a přišel květen a byl konec války. Hrůzostrašný zážitek pro mě byl, když přicházeli do Terezína lidé z pochodů smrti. To nebyli ani lidé, jak byli vyhublí. Němci se psy je hnali, všude kravál a štěkot. A pak přišel konec války.“

„Ještě si pamatuji jednu hrůzu. Ráno v takových vozech v Terezíně vozili chleba a večer mrtvé. Já dnes nemůžu vidět někoho mrtvého, protože to mám před očima. To byl denní zážitek. A ještě další hrozný zážitek je, jak jsme si v řadě dalších podávali papírové bedýnky s lidským popelem. Na každé bylo číslo. Bedýnky se nakládaly na vozy. Dnes už vím, že je vysypávali do nedaleké řeky. Stalo se, že někteří lidé podle čísla poznali, že se jedná o popel jejich příbuzného. To je hodně hluboký zážitek.“

„Když osvobodili Terezín, tak jsme pořád čekaly, že se vrátíme. Slibovali nám, že pro nás pošlou vlak a pak i autobusy. A my jsme pořád čekaly a čekaly, a nikdo pro nás nepřijížděl. No a maminka mne 13. května vzala za ruku a prošly jsme tajně branou ven z ghetta s Němkami, které v Terezíně musely uklízet. V noci jsme došly do Bohušovic na nádraží a ráno jsme se vlakem dostaly domů do Prahy. Nikoho nechtěli z ghetta pustit a třináctého večer ghetto z důvodu tyfové epidemie úplně uzavřeli. Hodně lidí tam ještě na tyfus zemřelo a až do konce června byl Terezín zavřený. My jsme se naštěstí dostaly včas domů.“

„Jaké mám vzpomínky z ghetta? Vím, že všichni měli hrozný strach, aby nemuseli do transportu dál. Že jsem byla pořád nemocná. Nejhorší nemoc, co jsem měla, impetigo, z toho boláky po celém těle. To hezké, co si pamatuji, je, že tam byla kultura na vysoké úrovni. Dávali tam Broučky a Brundibára. Chodila jsem do různých kroužků, učila jsem se tancovat, psát a číst. To bylo hezké. Pamatuji si, jak přijela organizace Mezinárodní červený kříž na kontrolu. Udělali nám tam kolotoče a točili to, já se před kamerou musela točit na kolotoči a museli jsme vypadat, jak se tam máme dobře. Museli jsme v němčině křičet na slávu velitele Rahma, že jsme přejedení sardinek a že už žádné nechceme.“