Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Brázdová, roz. Franková (* 1937)

• narodila se 9. května 1937 v Praze

• matka byla Židovka, otec sudetský Němec

• po roce 1939 se rodiče rozešli

• 20. listopadu 1942 byla spolu s matkou deportována do Terezína

• v Terezíně se i s matkou dočkaly konce války

• v zimě 1945 se s matkou přestěhovaly do Kynšperku nad Ohří

• v roce 1946 zde zažila odsun německého obyvatelstva

• pracovala jako učitelka

„Nemůžu být bezprostředně šťastná. Vždycky je ve mně jakoby stín strachu. Kdybych nebyla v Terezíně, myslím, že bych tímhle netrpěla. Zároveň mě ale bída v Terezíně naučila velkorysosti. Bohatství a peníze pro mě nemají cenu. Za války jsem o všechno přišla a poznala jsem na vlastní kůži, že v životě jsou daleko důležitější věci. Hlavně život jako takový. Já sama to neumím, ale vím, že bychom měli žít naplno každý den. Protože nevíme, co nás čeká zítra.“

Helena Brázdová se narodila 9. května 1937 v Praze ve smíšené německo-židovské rodině. Židovského původu byla její maminka, úřednice ze západočeského Kynšperku nad Ohří. Tatínek se naproti tomu hlásil k německé národnosti a pocházel z Chodové Plané u Mariánských Lázní.

Otec se s maminkou rozvedl

„Když v roce 1939 začala protižidovská opatření, otec měl jako křesťan a Němec dobré zaměstnání, a tak se s maminkou v dobrém rozhodli, že se z rasových důvodů rozvedou,“ vzpomíná Helena Brázdová na rozhodnutí, které ji a matku připravilo o alespoň částečnou ochranu, již smíšené manželství Židům v protektorátu po většinu války skýtalo.

Otcovo rozhodnutí rozvést se s Židovkou nacistické úřady odměnily přeřazením na vyšší pracovní pozici do Berlína. Tam se později seznámil s jinou ženou a Heleninu matku v Praze gestapo přinutilo podepsat vyjádření, že se soužitím svého bývalého muže s novou partnerkou souhlasí. Helena a její matka zůstaly v Praze samy. V roce 1941 se musely vystěhovat z pěkného bytu na Vinohradech – dočasné útočiště našly v karlínském podnájmu, kde je o rok později zastihlo předvolání do transportu.

Transport do Terezína

„V listopadu 1942 jsme s ranečky šly do sběrného tábora ve Veletržním paláci. Mně bylo tenkrát pět let a byl to pro mě šok. Najednou spát na slamníku mezi spoustou lidí! Otec tam tenkrát přijel a chtěl mě z chystaného transportu vytáhnout, protože kdybych šla k árijské rodině, nemusela bych do koncentráku. Matka s tím však nesouhlasila.“

Po osmi dnech ve Veletržním paláci odjely 20. listopadu 1942 matka s dcerou do Bohušovic nad Ohří. Do nedalekého Terezína došly pěšky, pamětnice nesla na zádech batůžek se svou oblíbenou panenkou. Zřejmě proto, že její otec byl Němec, nebyla v Terezíně od matky odtržena – celou internaci prožily společně. I přesto, že je otec opustil, znamenalo Helenino „položidovství“ stále ještě jakousi ochranu. Jen díky němu zřejmě nemusely nastoupit do žádného z obávaných transportů na východ.

Zpočátku bydlely v Hamburských kasárnách a později se přesunuly do jednoho z dřevěných baráků za terezínským kostelem. „Tam to bylo hrozné, spaly jsme na třípatrových palandách. Chtěly jsme spát úplně nahoře, protože tam bylo teplo. Ale na stropě byly štěnice, a když se zhaslo, padaly na nás. U země byla zase špína a zima. Bylo tam strašně lidí. Pamatuji si, že jsme s maminkou tak do října raději spaly venku. Ráno jsem se probouzela a na sobě jsem měla jinovatku.“

Helena byla podle svých vzpomínek v Terezíně skoro pořád nemocná. Nemoci přenášely štěnice a na jejím stavu se podepsala zřejmě i nedostatečná výživa. Chytila prý, co se dalo, měla impetigo s boláky po celém těle a v sedmi letech dostala těžký zápal plic. Ležela na marodce a „byla na umření“. Zachránil ji tvaroh propašovaný do ghetta zřejmě z bohušovické mlékárny. „Dostala jsem do těla potřebné živiny,“ říká Helena Brázdová a dodává, že v Terezíně se s věcmi různě „šmelilo“, rozvinul se výměnný obchod, díky němuž si mohla občas chléb s margarínem posypat třeba i vzácným cukrem.

Kultura sloužila propagandě

Jídla nebylo moc, ale v porovnání s vyhlazovacími tábory na východě se podle Heleny Brázdové lidé v Terezíně měli „jako v lázních“. Paradoxně tu existoval i bohatý kulturní život – přispělo k němu to, že za zdmi Terezína se sešla umělecká špička protektorátu. Pamětnice tu navštěvovala různé kroužky, kromě čtení a psaní se učila i tancovat, zhlédla vystoupení kouzelníků a pověstná představení dětského divadelního souboru. „Brundibára jsem viděla nejméně desetkrát a i množství dalších představení. Skoro každý den něco takového bylo,“ vzpomíná a vysvětluje, že kulturní program byl v Terezíně částečně využíván k propagandistickým účelům. Od jara 1943 nacisté ghetto připravovali na návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže. Ten již delší dobu usiloval o povolení k inspekci některého z koncentračních táborů. Bylo v zájmu nacistů, aby se pokusili vyvrátit dohady o probíhající genocidě Židů – a jako místo, které mělo tomuto záměru posloužit, byl vybrán právě Terezín.

„Pamatuji si, jak přijela organizace mezinárodního Červeného kříže na kontrolu. Udělali nám tam kolotoče a natáčeli to. Já se před kamerou musela točit na kolotoči a museli jsme vypadat, jak se tam máme dobře. Museli jsme v němčině křičet na slávu velitele Rahma, že jsme přejedení sardinek a že už žádné nechceme.“ 

Bedýnky s lidským popelem

V Terezíně během inspekce Červeného kříže fungovala kavárna, a dokonce byly natištěny i speciální terezínské peníze. Realita v ghettu měla ale ve skutečnosti ke kavárenskému životu daleko. „Ráno vždycky jezdil povoz a sbíral lidi, kteří zemřeli, hlavně staré lidi. A na stejném povozu se potom vozil chleba,“ popisuje Helena obraz, který se jí vtiskl do paměti.

Vzpomíná také na to, jak stála v řadě dětí podávajících si bedýnky s lidským popelem, který se z terezínského krematoria vyvážel do Ohře. Každá z bedýnek prý na sobě měla číslo, které patřilo zpopelněnému vězni. Dnes se Helena Brázdová podivuje zvrácené byrokratické pečlivosti, s níž byl popel připravený k likvidaci takto označen. „Stalo se, že někteří lidé podle čísla poznali, že se jedná o popel jejich příbuzného. To je hodně hluboký zážitek,“ říká.

Traumatickou vzpomínku má na chvíle, kdy v roce 1944 přestala lidi do transportů na východ vybírat židovská samospráva a výběru se ujali nacisté samotní. „Musela jsem jít před esesáka a přesně mu říct, co mi maminka nařídila. Bylo mi sedm let a musela jsem říct, že můj otec je Němec a že bojuje v německé armádě. Celý den jsme stáli venku na louce, byla jsem unavená a měla jsem strach. Kdybych řekla něco jiného nebo jen plakala, mohli mě a maminku zařadit do transportu. Zvládla jsem to ale na jedničku, a tak jsme zůstaly v Terezíně.“

Konec války na dohled

Během dubna a května 1945 dorazilo do Terezína asi patnáct tisíc zubožených vězňů. Šlo o menšinu přeživších z hrůzných pochodů smrti z „evakuovaných“ koncentračních táborů Flossenbürg a Buchenwald a z jejich pobočných táborů. Polomrtví vězni s vyhaslými pohledy na Helenu zapůsobili. „My z ghetta jsme ještě byli lidmi, ale tohle už lidé nebyli. Byli tak vyhladovělí, že jedli trávu,“ vzpomíná.

Tou dobou už se schylovalo ke konci války a nacisté cítili nevyhnutelnost porážky. Před příchodem Rudé armády začali narychlo likvidovat důkazy o dění v ghettu, pálili dokumenty a seznamy vězňů. Na Terezín se snášely ohořelé kousky papíru. Když pamětnici přistály na dlani, zanechaly černou šmouhu.

„Pak přišel konec války, přijeli rudoarmějci na koních a osvobodili Terezín. To se stalo 8. května 1945. My jsme s maminkou pořád čekaly, kdy budeme moci odjet. Slibovali nám, že pro nás pošlou vlak. Pak že pro nás přijedou autobusy. My pořád čekaly – a nic. No a maminka mě 13. května vzala za ruku, a když odcházely Němky, které po osvobození musely v Terezíně uklízet, vetřely jsme se mezi ně a prošly branou ven z ghetta. V noci jsme šly do Bohušovic na nádraží a tam jsme počkaly přes noc na vlak do Prahy. Cestou se nocí ozývaly výstřely, někde poblíž se bojovalo, měla jsem hrozný strach.“

Heleně s maminkou se tak podařilo z bývalého ghetta odejít den předtím, než byla kvůli tyfové epidemii vyhlášena dvoutýdenní karanténa a Terezín byl téměř hermeticky uzavřen. Tyfové nákaze v Terezíně podlehlo ještě mnoho bývalých terezínských vězňů, radujících se z příchodu Rudé armády a z osvobození. Ti, kteří epidemii přežili, se po lékařských prohlídkách vraceli domů až na přelomu května a června 1945.

Helena s matkou už tou dobou byly v Praze a 16. května spolu s ostatními Pražany přivítaly prezidenta Beneše, který přicestoval z exilu. „Byly jsme šťastné, ovšem pořád jsme chodily k vývěsním tabulím se jmény navrátilců z koncentračních táborů a hledaly naše příbuzné. Jména našeho dědečka a babičky a dalších příbuzných se tam ale neobjevila. Zůstaly jsme s maminkou samy, nikdo z našich blízkých se nevrátil.“

Poválečný život v pohraničí

Matčini židovští příbuzní zmizeli v pekle holokaustu. Od bývalého muže přišel Helenině matce po válce dopis z Německa, už se s ním ale nechtěla setkat. Ještě v roce 1945 se s dcerou přestěhovala do města, kde vyrostla: do Kynšperku nad Ohří v západočeském pohraničí. Uvítali ji tu původní němečtí obyvatelé, kteří si na ni ještě z předválečných let pamatovali. Když potom o něco později odcházeli do odsunu, několik z nich jí prý nabízelo své domy. Helenina maminka jejich nabídku nepřijala – nastěhovala se do domu po svých příbuzných.

„Já jsem uměla dobře německy, protože v Terezíně se mluvilo německy. Navíc jsem byla i vychovávaná dvojjazyčně. Tak jsem s těmi německými dětmi kamarádila, českých dětí tam hned v pětačtyřicátém moc nebylo. Když je potom odsunuli, s některými z nich jsem byla dlouho v kontaktu, s jednou z nich jsem vlastně v kontaktu dodnes,“ popisuje Helena Brázdová svůj vztah k Němcům a němectví. „Strašně si vážím toho, že maminka mi nikdy nedala najevo žádnou nenávist vůči Němcům nebo něco takového. Nikdy. I potom, co prožila, se s nimi normálně bavila. Protože věděla, že tihle jednotlivci za to nemohli.“

V osmi letech začala Helena v Kynšperku chodit do školy, absolvovala gymnázium v Sokolově a později vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obory tělesná výchova a ruština. Její spolužáci z vysoké školy se o jejím židovství a o tom, čím prošla za války, dozvěděli až mnohem později. V padesátých letech, kdy studovala, se svým židovstvím „nechlubila“. Komunistický režim měl zjevné sklony k antisemitismu a o židovské genocidě se začalo otevřeněji mluvit až v šedesátých letech. Pamětnice se prý s detaily týkajícími se holokaustu seznámila až během procesu s nacistickým pohlavárem Adolfem Eichmannem, který v roce 1961 sledovala v televizi.

Stala se učitelkou, po pádu komunistického režimu vyměnila ruštinu za němčinu a ve školství zůstala až do důchodu. Z doby války si stejně jako její matka odnesla stále se vracející strach. Ve snech vídá svého dědečka jdoucího v Osvětimi do plynu a přemýšlí o tom, co její příbuzní museli v nejtěžších chvílích prožít a procítit. Úzkost se přenesla i do další generace, v menší míře jí trpí i dcera pamětnice. „Bohužel, válka se na nás podepsala i tímto způsobem,“ uzavírá Helena Brázdová.