Pavel Bratinka

* 1946  

  • „(Pamatuju si, že s mým tátou, Tomášem Halíkem a Zdeňkem Neubauerem jste velmi rádi četli Tolkienova Hobita. Co jste v něm viděli?) Tolkienova nádherná sága zpřítomnila boj proti zlu, který vedou různé mocnosti a v němž se každá bojující bytost musí totálně nasadit. Zážitek, který Tolkienovy knihy evokovaly, souzněl s tím, co jsme tehdy zažívali v socialistickém Československu. S modely chování a uvažování, které Tolkien zachytil, jsme se reálně setkávali, a to včetně kapitoly, kterou filmaři vynechali: poté, co hrdinové zlo porazili a vraceli se domů, zlo opět vyvstalo v karikaturní, ale přece jen nebezpečné podobě. Totéž jsme zažili po roce 1989.“

  • „Kouzlo knihovny spočívalo v tom, že si tam člověk s jednodenním zpožděním mohl přečíst spoustu deníků i týdeníky. První tři roky, až do osmašedesátého, mi dokonce auto amerického velvyslanectví každý týden vozilo časopisy a noviny domů. A tak jsem měl doma takové množství International Herald Tribune, Life, Newsweek, Time... že jsem je mohl nakládat vidlemi.“

  • „Nizozemská inteligence byla nesmírně naivní. Pamatuji si, jak jsem v září 1968 v menze atomového ústavu mluvil s přibližně čtyřicetiletým fyzikem. Zeptal jsem se ho: ,Jak daleko myslíte, že jsou sovětské tanky od této menzy?‘ Odvětil, že si tu otázku nikdy nepoložil. A já jsem si odpověděl: ,Zhruba 400 kilometrů. To je pro Sověty otázka dvou dnů.‘ ,Opravdu?‘ vykulil oči. Pak jsem se ho zeptal, kolik lidí zabil Stalin, a on řekl: ,Tisíc.‘ A to byl vysokoškolsky vzdělaný člověk! Z toho si můžete udělat představu, že Nizozemci vůbec neměli ponětí, proti čemu stojí. Studenti protestovali proti NATO, proti válce ve Vietnamu... Jímala mě hrůza, že bych v takovéto zemi měl žít.“

  • „Prázdnota tý komunistický ideologie, když přijde do třídy na občanskou výchovu nějakej chlap a teď tam začne vykládat, jak všechno se odvozuje z vlastnictví výrobních prostředků – pojmy jako spravedlnost a krása. To byla taková hovadina, to mohl poznat i desetiletej kluk, který se otočil a viděl ty svoje spolužáky, ač jim je deset let a výrobní prostředky sem a výrobní prostředky tam, jak se vytahujou, jak chtěj před děvčaty vypadat dobře, jak se chluběj těma skleněnkama a jiný zase fyzickou sílou. A teď tam přijde nějakej blázen a vykládá, že se všechno odvozuje z výrobních prostředků. No to mi připadalo jako hovadina na kvadrát a ta strašná věc komunismu byla, že tyhlety zvrácenosti, tyhlety zvratky faktický intelektuální se musely poslouchat, dokonce jsme museli skládat z toho zkoušky a musel jste mlčet.“

  • „Já jsem se vrátil jaksi do bitvy a vůbec jsem se tady nikdy necítil jako ubožák – spadla klec, hrudí narážím do klece, chci být volný jak pták. Ne já jsem věděl, že nic takového nepřichází v úvahu, že je potřeba tady bejt a pomáhat ten režim dostat do kytek, čili z tohohle hlediska já jsem měl velmi snadnej život. Zaprvé jsem věřící, a to opravdu pomáhá, a zadruhé i čistě racionálně jsem byl přesvědčenej, že to bude mít koncovku a že se jí dožiju. A byl jsem v tom dobrovolně, to znamená, že kdybych se toho bejval nedožil, tak bych toho nikdy nelitoval. Čili já jsem to měl velmi snadné v tomhle porovnání. Lidi, který neměli tyhlety berličky a museli si to vytrpět a byli roky zavřený..., tak v tom ohledu já jsem na tom byl velmi dobře.“

  • „V okamžiku, kdy Brežněv umřel roku 1982, už jsem žil, jako když člověk čeká na autobus, čeká na hlášení na nádraží, že přijede vlak. Už jsem žil v absolutní jistotě, že se dožiju pádu toho režimu relativně mlád, předtím to byly furt takový naděje. Vašek Benda vždycky připomínal, jak v osmašedesátým stál v nějaký frontě na maso nebo na brambory a lidi říkali, to je tak absurdní, to nemůže... a on jim říkal: ,Nene, to je tady tak na dvacet let.‘ A oni ho málem lynčovali za pesimismus a podvratné řeči. Měl naprostou pravdu a pak v tom devětaosmdesátým se jenom smál.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, 29.03.2011

    (audio)
    délka: 02:48:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 8

    Praha, 17.08.2015

    (audio)
    délka: 01:52:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 9

    ZŠ náměstí Svobody, Praha 6, 13.11.2013

    (audio)
    délka: 01:01:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děkuji Bohu, že mě nenapadl ten šílený nápad emigrovat

bratinka_old.jpg (historic)
Pavel Bratinka
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Bratinka se narodil 14. března 1946 v Bratislavě. Jeho rodiče se brzy rozvedli a Pavel vyrůstal s matkou v Praze. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky, kde vládl velmi nezávislý duch a kde se podle svých slov naučil hlavně přesnému neideologickému myšlení. V červenci 1968 odjel psát diplomovou práci do Holandska a koncem listopadu 1969 se dobrovolně vrátil do ČSSR. Vracel do zcela jiné země, než z které odjížděl. Už od jejího založení spolupracoval s Chartou 77, doručoval peníze rodinám vězněných disidentů, zařizoval náhrady zabavených psacích strojů, dva roky vydával edici Expedice, poté založil vlastní edici Svíce. Protože odmítl vstoupit do SSM, byl v roce 1970 vyhozen z Ústavu fyziky pevných látek a kvůli své spolupráci s Chartou musel v roce 1981 opustit Ústav technického rozvoje a informací. Dále pracoval už jen v dělnických profesích, ať už jako uklízeč nebo topič v metru. Vedle toho vydával samizdatové edice Expedice a Svíce, docházel do různých filozofických kroužků a sám překládal. Měsíc po sametové revoluci 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci (ODA), stal se poslancem Federálního shromáždění, později náměstkem Ministra zahraničních věcí ČR a v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny a stal se ministrem bez portfeje. Po velkých změnách ve vedení v roce 1998 vystoupil z ODA a spolu s Liborem Kudláčkem založil poradenskou firmu Euroffice Praha - Brusel a.s.