Věra Bořkovcová, roz. Krejcárková

* 1926  

  • „Ještě vám musím předeslat, že jsem dostávala pět korun týdně na útratu. A já jsem je většinou dávala na obranu státu v domnění, že ta moje pětikoruna musí prostě pomoct. No a potom ty vojáci museli opevnění opustit, jít pryč a odevzdat zbraně. Mně bylo tehdy třináct a půl, když se to stalo. To byla taková zrada, kterou jsem nosila v srdci a nosím ji dodnes. I když člověk odpouští, ale nemůže na to zapomenout, ať chce nebo nechce. To je jako s komunisty. Všechno jsem jim odpustila, ale zapomenout nemůžu.“

  • „Otec mě učil, že i ten nejposlednější člověk má v sobě něco dobrého, ale že je potřeba to hledat. To bylo jeho motto. Otec byl opravdu skromný a pokorný člověk. To se musí nechat. Nikdy se opravdu nepovyšoval. Měla jsem ho moc ráda.“

  • „Tak to přišli k tatínkovi dva medici, a že jsou ze studentského výboru, který se usnesl, že Opletalův pohřeb bude veřejný, že si to Jan zaslouží. Ještě dodali, že se zavázali svým životem, že nedojde k žádným demonstracím. K tatínkovi pak přišli policajti a musel přesně napsat, co bude říkat. Nikdy táta nezmiňoval, že by text dával Němcům, ale našim policistům. No, tak byl z Albertova pohřeb. Tatínek nebyl při pohřebním rozloučení zvyklý mluvit podle psané předlohy, a tak si na konec rozlučkové řeči přidal, že děkuje rodičům za vzornou výchovu syna. A pak říkal: ‚No co, to není nic špatného. Ten kluk se dobře učil a mohl z něj být dobrý doktor.‘“

  • „To začalo 28. října 1939. Já byla studentka a všichni jsme si řekli, že teď musíme ukázat svůj nesouhlas. To byla síla. Tak jsme si dali trikolory a několik nás šlo do Národního divadla na Libuši. Já vám řeknu, že to byl zážitek, že ani nevím, jak jsem se dostala domů. Krásný to bylo. Na představení jsem dostala lístek ve škole. Seděla jsem na balkoně a zpívala Marie Podvalová. To byl dramatickej mezzosoprán, ale úžasně silnej. A ona tu Libuši zazpívala tak, že vám šel mráz po těle. To bylo něco, to byl takovej odboj, že to dál nešlo. To se ví, že lidi pořád tleskali. Už stáhli železnou oponu, zaznělo: ‚Rozejděte se!‘ A nic. My jsme vstali a zpívali hymnu. Pak už nám zhasli, svítila jenom nouzová světla, tak jsme měli strach, aby nás nezavřeli, tak jsme šli domů. Šla jsem domů pěšky, já nemohla jít ani do tramvaje, musela jsem to v sobě všecko nějak zažít. A pořád jsem si jenom říkala: ‚To je nádhera, to je nádhera, teď jsme jim to dali.‘“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Vítův mlýn, 12.04.2011

    (audio)
    délka: 01:46:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I ten nejposlednější člověk má v sobě něco dobrého, ale je potřeba to hledat

Borkovcova orez.jpg (historic)
Věra Bořkovcová, roz. Krejcárková
zdroj: Archiv sběrače

  Věra Bořkovcová, rozená Krejcárková, se narodila 27. února 1926. Její otec Jaroslav Krejcárek (narozen roku 1887) se po absolvování gymnázia v Truhlářské ulici rozhodl vstoupit ke strahovským premonstrátům a vzápětí se v Praze přihlásil na teologická studia. Na kněze byl kardinálem Lvem Skrbenským vysvěcen 14. července 1912 v Praze u sv. Víta. Po skončení první světové války ho oslovil program obnovené Jednoty katolického duchovenstva, která požadovala některé církevní reformy, a začal uvažovat o odchodu z řádu i z římskokatolické církve. V březnu 1920 přestoupil do nově vzniklé Církve československé (husitské). V letech 1923-1952 sloužil jako farář této církve v náboženských obcích Nové Benátky, Mnichovice a Praha II-Nové Město. Dne 15. listopadu 1939 konal smuteční rozloučení s Janem Opletalem. Během okupace byl činný v odboji, patřil k podporovatelům několika paravýsadků včetně členů paraskupiny Anthropoid, kteří se ukrývali v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. V zasaženém kostele knížete Václava na Zderaze přežil 14. února 1945 nálet amerického letectva na Prahu. Za své zásluhy ve druhém odboji byl opakovaně vyznamenán. Farář Jaroslav Krejcárek byl z tohoto světa odvolán 16. března 1953. Vzpomínky paní Bořkovcové jsou věnovány především jeho životu a dílu.