PhDr. Milan Blažek

* 1962  

  • „A na hranicích už byly teda v tom určitém úseku, asi těch 200 metrů nebo 300 metrů, ty dráty odstraněné. A jak byla čára, tak tam už čekali Rakušáci, už měli uvařený kotel vína svařeného. Ale oni čekali přesně na lajně. A my, jak jsme tam stáli: ,Pojďte za náma!‘ – ,My nemůžeme! Tady je hranice!‘ – ,Pojďte, však to nic...‘ – ,Ne, ne, my budeme tady.‘ Takže oni tam stáli vyrovnaní, jeden vedle druhého v té řadě, a dodržovali zákon. No potom došli naši lidi, tak jako se nějaké ty projevy pronesly. A když skončily projevy, tak to bylo podle mě asi nejmasovější překročení hranic, co tady kdy bylo, protože asi tři tisíce lidí se vrhlo do Rakouska, začali se družit s Rakušákama. Tam byla dechovka, samozřejmě, fangle vlály, rakouská televize tam byla. Teď nevím, jestli tam byla naše televize, to ani nevím. Ale rakouská určitě, protože na ORF to dávali potom. No a lidi se rozprchli tam do těch sklepů, kde si to užívali... Bylo to teda i jako docela dojemné, protože se tam potkali i lidé, kteří se dlouho neviděli, a nemyslím zrovna jen příbuzné, ale staří dědci, kteří se v podstatě od toho osmačtyřicátého neviděli, když se tam ty dráty... nebo udělala se železná opona. Takže to bylo takové docela vypjaté, místama. Se tam objímali. Protože oni ti staří Rakušáci uměli ještě česky a naši, Poštorani, ti staří, uměli zase německy. Protože holt jako bylo to kousek od sebe a oni si to pamatovali.“

  • „Tak jak tehdy ,máničky‘, sedělo se po hospodách a při pivě diskutovalo o důležitých věcech a mimo jiné tam přijeli s Několika větama, tak jsme to četli a bavili se o tom a tam jsme to podepisovali. Takže toto už byl takový ten, kdy se lidi už chechtali. To období před listopadem. Kdy už ten strach takový jakýsi začínal opadávat. Takže to předcházelo listopadu, no.“

  • „V Hodoníně, ve fabrice, v Sigmě, byla jedna třída Korejců. Učni. V podstatě to byli inženýři z Koreje, kteří tady absolvovali československé učiliště a já jsem je učil. Měl jsem je na občanskou výchovu, protože oni uměli docela dobře česky a byli takoví hrozně zvídaví. A když přišel ten 17. listopad, tak se na to vyptávali, co to je, kontrarevoluce, nebo válka, nebo co to znamená, a tak dál. Tak jsem jim to vysvětloval, o co jde, že to není žádná kontrarevoluce a že se nikdo nepopravuje, nestřílí. A vzadu oni měli samozřejmě ten politický dozor – dohled. Tak tam seděl ten jejich dohlížitel a tvářil se teda strašně naštvaně. Protože oni opravdu byli jak malý děcka, zvědaví. A vyptávali se, co to je demokracie a co to je svoboda. Tak jsme tam strávili pár hodin tady tím bavením se o tom a potom to dopadlo tak, že jsem přišel jednou do hodiny – a myslím, že to bylo po tom týdnu, dejme tomu 20.–25. listopadu – a třída byla prázdná. Tak jsem se od ředitele dozvěděl, že Korejci odjeli domů na Vánoce. Což jako Vánoce... oni neslaví Vánoce. A samozřejmě, že se po Novém roce vrátí, a už se samozřejmě nikdy nevrátili.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Brno, 02.10.2019

    (audio)
    délka: 01:30:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ti, co byli slušní před revolucí, tak jsou slušní i teď, a hajzli zůstali hajzli

Mladý Milan Blažek
Mladý Milan Blažek
zdroj: Osobní archiv pamětníka

Milan Blažek se narodil 12. června 1962 v Hodoníně, v politicky neangažované rodině. Část dětství prožil na Vysočině, poté se přestěhovali do Břeclavi. Sám se začal politicky angažovat, protože toužil po svobodě slova a miloval literaturu, ke které se tehdy obtížně dostávalo. V létě roku 1989 podepsal petici Několik vět. V té době pracoval jako pedagog na Středním odborném učilišti v Hodoníně. Když v rakouské televizi zahlédl záběry ze 17. listopadu 1989 z Národní třídy v Praze, dodalo mu to odvahu se do revoluce aktivně zapojit. Byl jedním z těch, kteří se ve středu 22. listopadu zúčastnili první z břeclavských demonstrací. Následovalo setkání v bytě fotografa Milana Bruchtera, kde se zformovalo Občanské fórum, a on jej pak zastupoval jako jeho mluvčí. V sobotu 25. listopadu už se demonstrací v Břeclavi účastnilo na tři tisíce lidí. Podílel se na „vývozu revoluce“ do malých měst a vesnic, kde lidem vysvětlovali, co přesně se ve velkých městech děje. Vzpomíná, že i přes počáteční strach se do všech tehdejších aktivit zapojil s plným nasazením, bez ohledu na možné následky. V prosinci roku 1989 spoluorganizoval i happening Ruce Evropy – živý lidský řetěz na rakouskou hranici. V roce 2019 bydlel v Břeclavi-Poštorné.