Kamila Bendová

* 1946  

  • „Když v roce 1979, nebo možná 1980, odjížděli Vaněčkovi – což byli lidé také z téhleté party – do emigrace, tak… Když lidi emigrovali, dost často se to dělalo tak, že prodali byt a nábytek a pak vlastně už neměli kde udělat to rozloučení, takže to dělali u nás. Požádali nás, abychom k tomu půjčili byt. A pozvali si sem svoje přátele, což byli staří bolševici, Šilhán tady byl tenkrát a tahleta parta. A protože se znali s Věrou Brázdovou, tak tady byli také Brázdovi. Já si velice intenzivně pamatuji na scénu, kdy Jiřina Kynclová říkala, že vlastně ta situace v 70. letech je mnohem horší, než byla v 50. letech, protože teď rozbíjejí celé ty rodiny a... Věra Brázdová začala říkat: ,No počkejte, ale tenkrát to bylo snad ještě horší, ty lidi tehdy zavírali na desetiletí a ty rodiny samozřejmě taky rozbili....‘ A oni tady opravdu všichni – takových těch horních deset tisíc – byli strašně překvapení. To byl úplně neuvěřitelný rozhovor, protože oni měli pocit, že jim se přeci tehdy vůbec nic nedělo, a vlastně si to, myslím, pořádně neuvědomili, že někomu jinému se něco dělo. Bylo to opravdu zvláštní, protože začali znovu říkat: ,No dobře, no, ale to se týkalo jen některých, ale tady rozbíjeli ty rodiny a…‘ To bylo tak neuvěřitelný neporozumění, každý mluvil úplně o jiném světě. Tihleti byli tam nahoře a toho si vůbec nevšímali, co se děje dole.... Kdo se omluvil? Existuje pár lidí: Otka Bednářová, která to skutečně vnitřně prožila, ten přerod. Brala to jako svou vinu, tu spolupráci, to členství v komunistické straně. Dokonce tady mám od ní nějaký dopis, že když měla dostat od Havla nějakou cenu, tak řekla, že tam nemůže přijít, protože přeci nemůže stát vedle Otíka Mádra. To je jeden případ. A do jisté míry Jiří Ruml, ten překvapivě ty věci hodně vnímal. Ale mnozí absolutně ne. Hübla jsem nikdy neviděla, ale mám pocit, že měl pořád pocit, že oni jsou nositelé, ta šlechta, nositelé budoucnosti, toho správného, co se teď trochu zvrhlo, ale že oni se opět dostanou k té moci a že to půjde tím správným směrem. S nimi to nebylo lehké. A oni náma naprosto pohrdali...“

  • „Pomoc ze zahraničí. Tam byl jeden z velkých problémů, alespoň Vašek ho vždycky formuloval a myslím, že v tom měl dost pravdu, že ty levicové struktury na Západě jsou zvyklé pracovat tak trochu mimo oficiální struktury a uměly si mnohem lépe pomáhat než ty pravicové. Ti pravicoví řekli: ,Tak sem přijeďte, my vám dáme stipendium a můžete tady studovat.‘ A my jsme říkali: ,A nemůžete nám to stipendium posílat sem?‘ – ,Na to nemáme příslušné papíry‘ To byl vždycky takový boj s nimi... Takže to bylo těžší, ale samozřejmě pomáhali. Hodně pomáhali... Existovala nadace Charty, která se snažila, kde byly dva fondy, jeden fond byl po lidi, jeden takzvaně pro práci – to byli určení lidi, kterým se posílaly větší peníze, a ty se dávaly dohromady na ty zavřené, kupovaly se za to stroje, kupovaly se za to papíry a vůbec šly na tu činnost. Na advokáty, taky VONSu se pomáhalo. Plus byly menší skupiny, byly různé pokusy o stipendia. Když byl VONS nebo lidi byli zavíraní, tak Amnesty [International] se starala, to byly jednotlivé skupiny, které posílaly... takže já myslím, že pomoc byla. A že byly i pokusy to v rámci důvěry distribuovat. Když někdo ke mně přišel, tak ode mě dostal...“

  • [Padl někdy nápad, že byste utekli odsud?] „Měli jsme všechno sbalené, měli jsme pasy, měli jsme víza. Měli jsme jet do Itálie, protože Zdeněk tam byl s mojí maminkou a já jsem měla tetičku v Ženevě. Tak jsme si sedli a řekli: ,A kam budeme emigrovat? Mimo Evropu ne, to jsou barbaři. Tak Evropa. Tak kam? Tak ty velké národy: Anglie, Francie, Španělsko, Itálie... Ty člověka nikdy moc nepřijmou, pořád je tam cizinec. Tak Německo. Protestantské Německo? To snad ne. Tak zbylo to Rakousko. [...] Vašek chtěl psát poezii nebo dělat literární vědu, tak to bylo jasný, že by byl závislý na jazyce, a on byl dost nenadaný na jazyky, a že bude dělat matematiku, nic jiného mu nezbyde. My jsme měli ale takové heslo, že odborníka u IBM může dělat tady i tam. Takže jsme zůstali tady. Je to taková dlouhá úvaha, že [prostě] nebylo kam.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    byt Kamily Bendové - Karlovo náměstí, 06.03.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 5

    Praha, 11.08.2011

    (audio)
    délka: 04:08:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem pocit, že před soudem stojí posledních šest lidí v této zemi, kterým o něco jde

bendová současné.jpg (historic)
Kamila Bendová
zdroj: Autor dobové fotografie: Ivan Kyncl, archiv Kamily Bendové

Kamila Bendová, roz. Neubauerová,  se narodila 12. října 1946 v Brně. Její rodiče byli právníci, otec Zdeněk Neubauer profesor ústavního práva a autor národního pojištění. Její bratr Zdeněk Neubauer ml. byl známý mikrobiolog a filozof. Neubauerovi se v roce 1954 přestěhovali do Prahy a Kamila zde absolvovala většinu základní školní docházky. Studovala Sřední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) ve Štěpánské ulici a přestoupila do maturitního ročníku na SVVŠ v Křesomyslově ulici, do speciální matematické třídy. V roce 1963 poznala Václava Bendu a v roce 1967 si ho vzala. Absolvovala Matematicko-fyzikální fakultu UK. V roce 1968 se Bendovi rozhodli emigrovat, nakonec ale došli k přesvědčení, že by v cizí zemi nenalezli uplatnění, a zůstali. V roce 1969 oba dokončili vysokou školu, Kamila Bendová našla zaměstnání v Matematickém ústavu ČSAV. V roce 1977 se Václav Benda (v té době měli s Kamilou již pět dětí) rozhodl podepsat Charty 77. Byt na Karlově náměstí v domě č. 18 se postupně stal střediskem disidentského života v Praze, zároveň i jedním z nejsledovanějších míst v Praze ze strany Státní bezpečnosti. V roce 1979 se stal Václav Benda mluvčím Charty, zároveň stál u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Následoval soudní proces s představiteli VONS, Václava Bendu odsoudili ke čtyřem letům vězení. Kamila Bendová i nadále udržovala kontakt s Chartou, zároveň se starala o výchovu dětí. Václav Benda po návratu z vězení v roce 1984 pokračoval v protirežimních aktivitách, vydával samizdatový filozofický časopis Paraf. V listopadových dnech spoluzakládal OF, dospělí synové Bendových Marek a Martin byli členy koordinačního výboru studentů. Václav Benda zůstal veřejně činný až do své smrti v roce 1999. Kamila Bendová působila od roku 1991 na katedře logiky FF UK, v červnu roku 2003 byla Senátem ČR zvolena do funkce inspektorky Úřadu pro ochranu osobních údajů. V letech 1999-2007 vedla filozofické semináře na FF UK.