plukovník v. v. Ivan Benčák

* 1919  

  • "Nejhorší to bylo v maďarské armádě. Tam jsem byl půl roku, v sovětské armádě dvanáct měsíců, v československé od čtyřicátého čtvrtého do sedmdesátého šestého roku. Ale nejhorší byli Maďaři."

  • "Tak nás druhý den naložili do dobytčáku a jeli jsme. Kamenec Podolsky, Rusko, Ural, až Sibiř. To byla Kenerovskaja oblasť, krajské město. Asi za čtrnáct dní nás tam vysadili. Byly tam samé lesy, bažiny, silnice byly jen na takových plavácích, lodičkách. Další dva dny a noc jsme jeli do tábora 101. Ubytovali jsme se v zemljankách, v jedné bydlelo asi sedmdesát lidí. Rozdělili jsme se do skupin a já zůstal společně s Vasilem Pavljukem. A začali jsme makat. Každá dvojice musela za den posekat šest metrů stromu. Skácet strom, oštípat větve, posekat. Když někdo udělal líp, dostal sup, rybí polévku. Když dělal hůř, dostal tzv. pajok. Měli jsme patnáct deka chleba, dvacet dostal ten, kdo pracoval dobře. Já jsem naštěstí měl už z dřívějška zkušenosti s prací v lese, takže se nám dařilo normu plnit, dokonce i překračovat. Dva roky jsem tam pracoval, byla zima, někdy až mínus čtyřicet…"

  • "Mého tátu honili. Že prý ví, kde jsem, kde se schovávám. Prohledali celé Novosedlice, celou vesnici, všechny příbuzné, a hledali mě. Maďarští policajti měli klobouky s takovými kohoutími péry. Tátu nejdříve zbili pendreky a až pak s ním sepsali protokol. To čeští četníci, ti byli zlatí. Jednak hned sepsali protokol, jednak nikoho nebili. U Maďarů to bylo naopak. Prvně člověka zbili, pak až protokol."

  • "Asi desátého nebo dvanáctého dubna nás vzali z lágru a vezli do Cheberova na vojenské velitelství. Napsali protokoly a že jdeme do armády. Já a Pavljuk jsme měli jít do Charkova, ale místo toho, abychom šli do československé armády, tak nás poslali k sovětskému ženijnímu pluku. Tak jsem si říkal, týden, čtrnáct dní to vydržím… Ale trvalo to rok. V noci jsme tam museli kopat zákopy, nosit miny, dělat drátenické překážky před frontou… Ráno jsme končili, dopoledne jsme spali a odpoledne zase připravovali materiál."

  • "Dostávali jsme anglickou uniformu a pěkný zimní kabát. Protože byla potřeba vodky, tak jsme holt kabát a deku prodali za litr a půl vodky. Pak přišla zima a ptali se, kde máme kabát. A my říkali, že ho někdo ukradl…"

  • "Já jsem byl furt u sovětské armády a pořád jsem čekal, kdy mě převelí. Ptal jsem se, ale pořád říkali: ´Vám je to přeci jedno, jestli bojujete za svobodu tady, nebo za Svobodu tam.´ Tak co jsem jim měl na to říct. Až teprve v červnu 1944 byl Kyjev zabrán, připravoval se útok na polské hranice, tak mě převeleli. Svlékl jsem sovětskou uniformu a 25. června 1944 jsem se dostal do československé armády, to už byla třetí československá brigáda."

  • "Nejtěžší to bylo na Dukelském průsmyku. Každých dvacet metrů jsme se museli zakopávat. A byla tam spodní voda. Bylo to v srpnu, v září, Němci byli u lesa, a my jsme byli na otevřeném terénu. Když jste si udělal okop, patnáct, dvacet centimetrů tam nateklo spodní vody. A vy jste do toho musel ponořit hlavu. Na Dukle to bylo nejhorší."

  • Celé nahrávky
  • 8

    Ústí nad Labem, 08.06.2004

    (audio)
    délka: 01:06:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Sloužil jsem ve třech armádách“

Ivan Benčák - dobová fotografie
Ivan Benčák - dobová fotografie
zdroj: Pamět národa - Archiv

  Pan Ivan Benčák se narodil v roce 1919 na Podkarpatské Rusi. Na jaře roku 1940 byl v Chustu odveden do maďarské armády. V květnu 1940 přešel hranice do Sovětského svazu. Byl odsouzen na tři roky, dva roky byl internován v pracovním táboře-gulagu na Sibiři. V roce 1943 byl pan Benčák odveden do armády, zbytek trestu mu byl prominut. Byl odveden k ženijní jednotce sovětské armády. Mělo to být provizorium, než bude převelen k československé jednotce, které však trvalo celý rok. Pan Benčák bojoval v bojích o Kyjev v sovětské armádě. V roce 1944-45 bojoval na Dukle, střepinou dělostřeleckého granátu byl zraněn na ruce. Na konci války onemocněl žloutenkou. Po válce zůstal v armádě, prošel rotmistrovskou školou v Milovicích, v československé armádě, zejména v Terezíně, působil jako důstojník až do odchodu do důchodu v roce 1976. Žije v Ústí nad Labem.