Viktor Bejbl

* 1946

  • "Byt byl do mrtě, jak se říká lidově, vykraden. A to tím způsobem, že mi dokonce odšroubovali i vodovodní baterie. A měl jsem tam plynová topidla a ty byly taky odnesené. Měl jsem tam skříně, postele, lůžkoviny, vybavení, zvukovou techniku a takové [věci]. To všechno bylo vykradené a nikdy jsem to nedostal zpátky a nikdy jsem nedostal žádné odškodnění. A ještě jsem k tomu navíc dostal, kolik byla ta pokuta, pro Kristapána, za nezákonné opuštění republiky. A to jsem splácel hodně dlouho. To bylo asi deset tisíc, [co] jsem dostal pokutu."

  • "Vyzkoušeli jsme docela dost přechodů a odevšad nás vyrazili. Z Mariboru dokonce s námi jel vojenský gazik, který nás odvezl asi 40 kilometrů zpátky do vnitrozemí. Tenkrát nebyly žádné navigace ani nic tomu podobného. Takže jsem studoval mapu a vystudoval jsem tam skutečně miniaturní hraniční přechod, který se jmenoval Kuzma. Byl vysoko v horách a bylo tam absolutní ticho. A já jsem nakázal, aby zastavil, a my se podívali, jak tam probíhá cvrkot toho přechodu. Na jugoslávské straně zdvižená závora, a tak si říkám, že by to nebyl žádný problém. Tenkrát se jezdilo pouze na tzv. šedivé pasy a ty byly platné jen v Jugoslávii a nikde jinde. Nevím, jestli to ti Rakušáci nevěděli, nebo co, a my k tomu měli rakouská víza. Ty jsme si v Zagrebu nechali natisknout – rakouská víza do pasu. A nevím, jestli to prostě nevěděli, nebo si to nedokážu dodnes vysvětlit. Jugoši, ti byli zpitý, ty jsme vůbec nezajímali. A přijeli jsme na ten rakouský přechod a chlapci tam podřimovali. A když slyšeli motor, tak přišli a zvedli závoru, my jsme jim ukázali víza a oni jen řekli: ‚Jeď!‘ A byli jsme v Rakousku."

  • „Naložili nás [v Oděse] do gazika, což byl nějaký terénní automobil, a odvezli nás kamsi. Tam nás uvedli do nějaké kobky, kde u stropu, který byl nesmírně vysoko, možná osm nebo deset metrů vysoko, tak tam hořela žárovka, které Rusové v té době říkali Leninka. Ta měla příkon pouhých 15 wattů, takže světýlko, které vyřazovala, dolu na zem už nedopadlo. Tam už bylo pološero. A byla to obrovská místnost, kde nás bylo asi 45 bez rozdílu pohlaví, bez rozdílu věku. A k jídlu jsme měli moskevský chléb a džbán vody. To tam bylo vždycky. Na záchod jsme chodili na požádání, na zabouchání na dveře. Takhle nás tam drželi čtyři dny. Potom přišli ‚kamandíři‘ a zavázali nám oči, abychom neoslepli, protože jsme tam byli ve tmě. Ale i tak to byla strašná rána do očí. V tu ránu jsme neviděli téměř nic. Naložili nás na nákladní automobil značky ZIL a vezli nás přes celou Ukrajinu až na hraniční přechod Čierna pri Čope, nebo tak nějak se to jmenovalo. A tam zapnul ten milý řidič sklápěcí mechanismus auta a vysypal nás jak hromadu uhlí. No a my jsme se teprve tam… mysleli jsme si, že je válka, upřímně řečeno. Neměli jsme žádné informace, a tak jsme se dohadovali, co se vlastně děje. Žádný styk s velvyslanectvím, absolutně nic, žádné diskuse, nic. A až tady v té Čierné jsme se dozvěděli, že nás naši spojení bratři zákeřně napadli a začali zde dělat své pořádky. A hned nám taky bylo doporučeno, že tady kousek je rakouský přechod a aby jsme tam hbitě zamířili. A já blbec jsem to neudělal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 23.03.2024

    (audio)
    délka: 02:02:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dnes už vím, že vrátit se zpět do Československa byla největší chyba mého života

Viktor Bejbl během natáčení
Viktor Bejbl během natáčení
zdroj: PB - studio Ústí nad Labem

Viktor Bejbl se narodil 13. března 1946 v Ústí nad Labem svobodné matce Marii Bejblové. Otce nikdy nepoznal a jeho výchovu si vzali na starost rodiče maminky Antonín a Marie Bejblovi. S dědečkovou pomocí se mu podařilo dostat na Střední odborné učiliště severočeské Armaturky v Krupce. I když ho studium moc nebavilo, učiliště dokončil a posléze se dostal na dvanáctiletku do Ústí nad Labem, kterou úspěšně zakončil maturitou. Po vojně v Holýšově (1965–1967), kde působil jako spojový technik, začal pracovat jako opravář vagónů. Později však získal místo rekvizitáře v ústeckém Činoherním studiu a zároveň se začal profesně věnovat svému největšímu koníčku, kterým bylo fotografování. Jako fotograf na volné noze fotil hlavně pro deník Průboj. Dokumentoval hlavně ústeckou každodennost a ničení vesnic a obcí v severních Čechách. Srpnovou okupaci prožil pamětník na dovolené v Sovětském svazu v Oděse, kde byl ještě s kamarádem dne 21. srpna 1968 zatčen a po několika dnech násilně vrácen do Československa. Po návratu do Ústí nad Labem se zapojil do protestů a demonstrací, které také zachycoval na svých fotografiích. V roce 1978 se mu podařilo legálně vycestovat do Itálie, kde už uvažoval nad emigrací. V roce 1982 si zakoupil zájezd do Jugoslávie a emigroval do Rakouska. Po roce se ale nakonec rozhodl kvůli tehdejší přítelkyni vrátit zpět do Československa. Během jeho nepřítomnosti mu byl zabaven a vykraden byt, který se mu však později podařilo získat zpět. Sametovou revoluci prožil v Ústí nad Labem a v Praze, kde se účastnil demonstrací a zároveň veškeré dění dokumentoval. Po pádu režimu opět odjel do Rakouska, ale z rodinných důvodů se musel po čase vrátit. Dnes se pamětník aktivně věnuje fotografování a pořádá občasné výstavy. V době natáčení roku 2024 žil v Ústí nad Labem.