Erika Bednarská

* 1946  

  • „Jak odstřelovali kostel, tak kameny létaly až dolů do lesa. U nás, to je kus, řinčely okna. To byly pecky. Přijeli a za jeden den to zlikvidovali. Ale naproti dveřím kostela na takovém břehu stál zchátralý dřevěný kříž. Kameny létaly všude i do lesa a tomu kříži to vůbec nic neudělalo, ten zůstal stát. Pak ho opravili. Jak byl kostel, tak dnes je tam udělané takové kovové oko.“

  • „Jak jsem se v devětašedesátým vdávala, tak jsem ještě měla svatební hostinu doma v Hraničkách. Jinak jsme to měli tady v kostele v Žulové a na obecním úřadě v Javorníku. Pak jsme jeli domů a tam jsme měli v sobotu svatební hostinu a v pondělí jsem musela do práce. Abych nemusela chodit každý den tak daleko, tak jsem si v Žulové pronajala pokojík a domů jsem chodila jen v sobotu a neděli. Tehdy jsem odcházela v neděli večer a to napadlo tolik sněhu, že máma musela jet přede mnou na lyžích a udělala mně čtyři kilometry přes les k hájence cestičku, abych vůbec mohla jít. Maminka byla velká lyžařka. Vždycky vykládala, že za měsíčního svitu chodila lyžovat, protože přes den neměla čas. Takže holky z Rejvízu chodily na okolní hory. Tím pádem s námi lyžovala i na Hraničkách. Tatínek neuměl lyžovat, ale mamince nedělalo problém v šedesáti devíti letech vzít na záda ruksak s vajíčky a vezla je prodat do Vilémovic do obchodu.“

  • „Když byly nějaké katolické svátky, tak maminka do kostelíčka vždycky vzala kýbl s vodou a šla ho umývat. Já jsem jako holka na loukách sbírala kytky. Udělala jsem z nich kytici a dala do sklenice na oltář. Tak jsme to vždycky vyzdobily. Ale potom tam státní statek z Nových Vilémovic pásl ovce a ty tam na noc zavíral. Tak jsme tam potom přestali chodit.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Žulová, 15.02.2017

    (audio)
    délka: 02:02:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poslední obyvatelé

Erika Bednarská (Schlegelová)
Erika Bednarská (Schlegelová)
zdroj: archiv pamětnice

Erika Bednarská, rodným příjmením Schlegelová, se narodila 18. února 1946 v dnes již zaniklé obci Hraničky (německy Gränzdorf) v Rychlebských horách. V této obci, která byla se svou průměrnou nadmořskou výškou 696 m n. m. jedním z nejvýše položených sídlišť v regionu, žila až do roku 1970. Její rodiče byli německé národnosti, ale na rozdíl od ostatních obyvatel obce je nezařadili do odsunu Němců. Místo toho je společně s dalšími čtyřmi rodinami určili na práci v místním lese. V roce 1948 ale tyto čtyři rodiny musely v rámci rozptýlení zbylých Němců odjet na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelovi zůstali jen proto, že měli několik malých dětí, které se nehodily na těžkou práci v zemědělství. Tyto čtyři rodiny později zažádaly o dodatečný odchod do Německa a ten jim byl umožněn. Rodina Franze Schlegela tak jako jediná z Hraniček zůstala v Československu. Ještě v roce 1948 ale musela Hraničky opustit. Obec totiž úřady uvolnily na osídlení řeckým emigrantům prchajícím ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se tak musela odstěhovat do přiděleného zdevastovaného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích. Po opravě domu následovalo další stěhování a opět oprava zdevastovaného obydlí. To se opakovalo ještě v květnu 1949, než se rodina na podzim téhož roku vrátila na své hospodářství do Hraniček. Tam pak sami, bez elektřiny a hodně vzdálení od ostatních obcí členové rodiny žili několik dalších let. Zažili tak bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959 a 1960. V září 1970 se pamětnice z Hraniček odstěhovala za svým manželem do Žulové, kde žila i v roce 2017. Měsíc po ní z Hraniček odešli také rodiče. Dnes už v Hraničkách zůstal jen výměnek bývalého hospodářství, který je tak posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.