Erika Bednarská

* 1946  

  • „Jak odstřelovali kostel, tak kameny létaly až dolů do lesa. U nás, to je kus, řinčely okna. To byly pecky. Přijeli a za jeden den to zlikvidovali. Ale naproti dveřím kostela na takovém břehu stál zchátralý dřevěný kříž. Kameny létaly všude i do lesa a tomu kříži to vůbec nic neudělalo, ten zůstal stát. Pak ho opravili. Jak byl kostel, tak dnes je tam udělané takové kovové oko.“

  • „Jak jsem se v devětašedesátým vdávala, tak jsem ještě měla svatební hostinu doma v Hraničkách. Jinak jsme to měli tady v kostele v Žulové a na obecním úřadě v Javorníku. Pak jsme jeli domů a tam jsme měli v sobotu svatební hostinu a v pondělí jsem musela do práce. Abych nemusela chodit každý den tak daleko, tak jsem si v Žulové pronajala pokojík a domů jsem chodila jen v sobotu a neděli. Tehdy jsem odcházela v neděli večer a to napadlo tolik sněhu, že máma musela jet přede mnou na lyžích a udělala mně čtyři kilometry přes les k hájence cestičku, abych vůbec mohla jít. Maminka byla velká lyžařka. Vždycky vykládala, že za měsíčního svitu chodila lyžovat, protože přes den neměla čas. Takže holky z Rejvízu chodily na okolní hory. Tím pádem s námi lyžovala i na Hraničkách. Tatínek neuměl lyžovat, ale mamince nedělalo problém v šedesáti devíti letech vzít na záda ruksak s vajíčky a vezla je prodat do Vilémovic do obchodu.“

  • „Když to přišlo, tak nám všechno sebrali. Přišli financové. Nevím, jestli to bylo od obecního úřadu nebo, to opravdu nevím. Ale všechno přišli si pro brambory, pro obilí. Všechno odvezli. Krávy si odvezli. A vím, že tenkrát, já si to nepamatuju, já jsem u toho nebyla. Ale mamka to, vykládali to pořád jako když si. ,Přišli si pro poslední krávu.´ Jo. My bysme tam nebyli měli ani mlíko, nic. Teď je pět dětí. Babička s dědečkem. Jo. Obilí, všechno odvezli, takže ani mouka, nic nebylo jako. A tak maminka si vzala vidle, postavila se do dveří, a že jim říkala: ,Tu krávu vám nedám, jedině přes moji mrtvolu.´ Tak oni teda odešli a tu krávu nám nechali. Že aspoň jsme měli to mlíko, jo. Jinam maminka, ona, my jsme měli to obilí, tak ona vždycky to chodívala nechat mlít do, do Uhelné. To se jelo s krávama, s vozem, měla pár pytlů naložených, do mlýna, ale většinou do Vojtovic, tam byl mlýn. No a ona potom pekávala chleba doma. Pořád pekávala. A ona třeba pekla i čtrnáct bochníků. A to vydrželo čtrnáct dní. My jsme vlastně byli vychováni na chlebě a na bramborách. Takhle."

  • „Bydleli v takovým malým dřevěným domečku v ulici naší, kde teď bydlíme. Tam jsou dva takové malé, dřevěné domečky. A on. Děda tam byl. A já vždycky říká-. A děda, když jako Němci šli pryč, vykládal, že přišli Češi, tak on byl něco v tom, tak on jim přiděloval ty domy. A já vždycky říkám: ,Dědo, vy jste ty nejkrásnější vilky jste přiděloval, a proč vy jste zůstal sám v tom malým, dřevěným?´ On říká: ,Nemůže nikdo nic- Aby nemohl nikdo říct, že jsem někoho obral!´ To je prostě, to bylo jeho, jo. To bylo jejich. To nikomu nesebral. Takhle. On byl na to strašně hrdej. Vím, že on mi to vždycky říkal. On byl dobrej člověk, děda, já jsem s ním ráda vykládala. Děda Bednarský."

  • „Jak už jsem byla starší, tak maminka chodívala nakupovat k řezníkovi do Vlčic. A tak na Vánoce vždycky koupila debrecínský párky, jako jo. Ale ty tenkrát byly, buď to, že my jsme je měli jednou za rok, tak. My vždycky jsme říkali, ty bývaly tak dobrý! Jako ale my jsme je měli prostě jenom jednou za rok. Maso jsme mívali, protože naši jak chovali prasata, tak třeba jedno nebo dvě prasata zabili, že. A většinou v zimě, tak se udělala nějaká zabijačka. Něco vyudili v komíně, něco maminka zavařovala do sklínek. No, většinou všechno pozavařovala do sklínek, a to jsme pak. Ale maso bylo i přes rok v neděli jako. Přes týden se vařily nějaký moučný jídla. Jako to maso bylo vždycky jenom v neděli nebo něco takovýho. A když už nebylo, tak maminka musela chodit jako vždycky k řezníkovi do Vlčic. A v létě, když bylo teplo, tak to dlouho nevydrželo. Tak většinou chodila až před tou nedělí. A vím, že to dávala, tam je studánka, která stojí dodnes. Ona to dávala do nějaké mísy a postavila to takhle na vodu, v té studánce. A tak to do té neděle vydrželo úplně čerstvé to maso."

  • „Když byly nějaké katolické svátky, tak maminka do kostelíčka vždycky vzala kýbl s vodou a šla ho umývat. Já jsem jako holka na loukách sbírala kytky. Udělala jsem z nich kytici a dala do sklenice na oltář. Tak jsme to vždycky vyzdobily. Ale potom tam státní statek z Nových Vilémovic pásl ovce a ty tam na noc zavíral. Tak jsme tam potom přestali chodit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žulová, 15.02.2017

    (audio)
    délka: 02:02:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Jeseník, 03.07.2020

    (audio)
    délka: 58:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poslední obyvatelé

Erika Bednarská (Schlegelová)
Erika Bednarská (Schlegelová)
zdroj: archiv pamětnice

Erika Bednarská, rodným příjmením Schlegelová, se narodila 18. února 1946 v dnes již zaniklé obci Hraničky (německy Gränzdorf) v Rychlebských horách. V této obci, která byla se svou průměrnou nadmořskou výškou 696 m n. m. jedním z nejvýše položených sídlišť v regionu, žila až do roku 1970. Její rodiče byli německé národnosti, ale na rozdíl od ostatních obyvatel obce je nezařadili do odsunu Němců. Místo toho je společně s dalšími čtyřmi rodinami určili na práci v místním lese. V roce 1948 ale tyto čtyři rodiny musely v rámci rozptýlení zbylých Němců odjet na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelovi zůstali jen proto, že měli několik malých dětí, které se nehodily na těžkou práci v zemědělství. Tyto čtyři rodiny později zažádaly o dodatečný odchod do Německa a ten jim byl umožněn. Rodina Franze Schlegela tak jako jediná z Hraniček zůstala v Československu. Ještě v roce 1948 ale musela Hraničky opustit. Obec totiž úřady uvolnily na osídlení řeckým emigrantům prchajícím ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se tak musela odstěhovat do přiděleného zdevastovaného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích. Po opravě domu následovalo další stěhování a opět oprava zdevastovaného obydlí. To se opakovalo ještě v květnu 1949, než se rodina na podzim téhož roku vrátila na své hospodářství do Hraniček. Tam pak sami, bez elektřiny a hodně vzdálení od ostatních obcí členové rodiny žili několik dalších let. Zažili tak bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959 a 1960. V září 1970 se pamětnice z Hraniček odstěhovala za svým manželem do Žulové, kde žila i v roce 2017. Měsíc po ní z Hraniček odešli také rodiče. Dnes už v Hraničkách zůstal jen výměnek bývalého hospodářství, který je tak posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.