Erika Bednářová

* 1930  

  • „Jak kdo… Někteří mlátili, a to strašně. U nás v táboře byl nějaký Smetana a ten mlátil strašně. Jednou tam zavřeli doktora a lékárníka, byli to Češi, ale že ošetřili nějaké německé vojáky, tak je tam taky zavřeli. A toho doktora uvázali na stůl a mlátili ho, až z něj tekla krev. Když byl v bezvědomí, tak ho polili a mlátili ho dál, až umřel. Když jsme přišli z práce, byla v chodbě samá voda a krev a museli jsme to potom uklízet.“

  • E. B: „...až tři metry do země. Tam ten záchod, co jsme měli postavený k chatě, tak ten zůstal. Kluci mi udělali žebříky, abych se dostala dolů, jak voda ustoupila, a přes ty kameny nahoru na záchod. A tak jsme tady žili.“ Otázka tazatele: „Vy jste tady při těch povodních byla sama? To jste musela mít docela strach.“ E. B.: „Já nevím. Já jsem se smířila, že umřu. A to ještě bylo tak, to bylo v červnu a v květnu mně zemřel bratr. On byl v dolech, měl zaprášený plíce a praskl mu vřed v žaludku. Jak ho operovali a měl zaprášený plíce, tak nesnesl tu narkózu a zemřel. Já jsem si říkala, ať mě to všechno sebere, jen aby se bratr vrátil. Takže ta hrůza mě tak nebolela jako to, že mně zemřel bratr.“ Otázka tazatele: „Jak Vás odsud dostali? Jak Vás zachránili?“ E. B.: „Když syn viděl, že se sem nedostane, tak to zkusil obejít přes továrnu. Ploty byly pryč. Teď tam slyším bouchání. Ježíšmarjá. Už i vpředu tlučou kameny do baráku. Tak jsem se šla podívat a vidím tam postavy, tak jsem otevřela. On říká: ,Honem, pojď. Dneska bude ještě hrozná noc. Nahoře otvírají přehradu, tak to bude nejhorší. Musíš do Kout.‘ Tak jsem sebrala peníze, papíry a nějaké oblečení a oni mě vedli přes tu vodu. Protože ta voda prudce tekla, já bych jednu nohu zvedla a už bych ležela. Tak oni mě takhle vedli do Kout a pak jsem byla čtrnáct dní u nich. No a tak. Garáž byla napůl rozbitá, ale byl tam zašprajcovanej takovej dvoják. Já říkám: ,Dobře, ten budeme potřebovat, když stavíme.‘ Když jsem byla v Koutech, ještě nám někdo ukradl zas ten dvoják.“

  • „Proč nás tak trýznili a potrestali, když my jsme byli proti Hitlerovi? Nebyli jsme ani v Hitlerově mládeži… My jsme tak trpěli a bylo to tak nespravedlivé, to Čechům nemůžu odpustit.“

  • „Aby nikde nebyla válka, aby nebyly nesváry, každého aby nechali žít. Dnes jsou velkéválky kvůli náboženství, ale to už by konečně mělo přestat. Lidé by se měli lidé nechat žít, ať mají víru tu nebo tu. Je hrozné, že dnes pro náboženství umírá tolik lidí. Nevím, jak to skončí. Já už mám dost roků a je mi líto, že se lidé neučí, jak to bylo, a dnes k tomu ještě to náboženství. V Německu zase začínají s hákovým křížem. Já říkám, že by si každý měl zkusit chvilku v koncentráku, co byly za války. Tak by věděli, co byl Hitler. Jenže to už všechno zapomněli. Nelíbí se mi, co se dneska na tom světě děje.“

  • „Ona byla u těch antifašistů. To byl spolek, tady jak je teď biograf, tak to byl dělnický dům. Tam jsme se scházeli. Ženy s nějakou ruční prací, chlapi hráli karty. A my jsme zas hráli nějaké hry. Bylo to tam fajn. No ale potom, že to bylo proti Hitlerovi, tak maminku zavřeli a nás dali pryč. Bratr byl v Králíkách. To nestačilo. A poslali ho do dědiny, která se jmenovala Waltersdorf, za Hanušovicema (dnes Žleb). A tam byl nějaký německý sedlák a ten si šel pro děti. Pacholka mu vzali na vojnu. Tak si šel pro tři děti. Dva byli volyňští Němci a s nimi můj bratr. Vzal si je do dědiny a tam museli dělat na poli. U Němců! Museli rukama hnůj rozhrabovat. Já nemám dobré vzpomínky na Němce. Ne. V postelích měli jenom slámu, na tom spali a pytel měli nacpaný slámou a v tom měli polštář. Já jsem se měla celkem dobře. Byla jsem u bratra maminky. Ale teta byla velice přísná. Ta mě věčně mlátila. Tak jsem potom psala mamince, že buďto pro mě přijede, nebo si něco udělám. Že chci domů. Ona: ,Ježiš. Oni mi tě zas vezmou,‘ ale přijela pro mě. Tak já jsem už ve čtyřiačtyřicátým byla doma. Ona měla zakázaný, že ani ty děti nesměla navštívit. Tak mě poslala do toho Waltersdorfu a já to tam všechno viděla.Dva dny jsem tam byla.“

  • „Když maminka byla sama, ona měla velký byt, tak ona musela vzít zraněné vojáky, kteří měli nějaký úraz a už na vojnu nemuseli. Pracovali potom v lese, těžili dřevo na dřevoplyn. Dva musela vzít do bytu. Jeden byl z Lipska, ten měl osmnáct let, a druhý už nevím odkud, ten měl přes třicet. Když byl duben, tak museli rukovat v Bruntále. Maminka jim říkala: ,Tam se hlaste a při nejbližší příležitosti se vraťte.‘ Ona jim vysvětlila tu cestu. ‚Já vás tady schovám. Na co budete ještě bojovat, když už je stejně konec.‘ Tak opravdu ten mladý se vrátil. Waldemar se jmenoval. Krvavý nohy měl, jak šel tím lesem. Teďka maminka ho musela před těmi Němci schovat, protože oni by ho okamžitě zastřelili, protože byl zběh. Tak zase. Co ona sama měla málo lístků a jídla, ještě ho živila. Teď v tom pětačtyřicátým roce, my jsme byli všichni doma. My jsme na něj trochu žárlili. A on furt: ,Mutter, mutter, maminko.‘ A ona mu honem to lepší jídlo strčila. A my jsme kolikrát byli vzteklí. My jsme ho někdy i zlobili. On měl prostřelený koleno a chodil s náma do lesa. My jsme si sedli na ten vozík a on nás musel tahat. Byly jsme taky pěkný potvory. Potom jsme řekli těm známým Čechům, aby pro něj přišli a schovali ho. On byl nějaký von od nějakých baronů z Lipska. Tak oni ho měli tam v Loučné zavřenýho. Maminka nás tam vždycky poslala s jídlem a my jsme ho snědli a dali mu jen málo. ‚A Mutter mně dala tak málo...,‘ on vždycky. ‚Buď rád. Nic tady neděláš, že vůbec něco máš. Však to je stejně od nás.‘ Potom ti známí přišli a řekli: ,My už ho nemůžeme tam nechat, protože oni všechny ty vojáky sbírají. Musíte si ho vzít domů.‘ No tak jsme ho zase večer vzali domů. Potom zase přišli a řekli: ,Oni dělaj prohlídky a kde bude nějaký německý voják, pro toho přijdou.‘ Tak maminka řekla: ,Ty musíš domů.‘ Tak ona s ním šla přes celou republiku pěšky. Vždycky jenom po nocích. Někdy je vzalo kousek nějaký to auto, a až na hranice šla, jak se jde na Drážďany. Ona byla víc jak čtrnáct dní, skoro tři týdny, na cestě a pak zase přišla nazpátek. My jsme mysleli, že už nežije.“

  • „(Maminka) Byla co chvíli zavřená. A nejstarší sestra potom sloužila v Šumperku u nějakého gestapáka. Oni měli dvě děti. Tak ona se starala o domácnost, vařila a starala se o děti. Teď najednou tam přišel jeden a říkal: ,Jestli ještě chcete vidět maminku, živou, tak pojďte s námi.‘ Tak ona šla. (Maminka) na tom gestapu ležela v rohu. Spodkem krev, nosem krev, ušima krev. Jak ji zase zmlátili. A sestra řekla. ‚Maminku dáte do nemocnice, nebo už tam nejdu sloužit. Ta ať si dělá tu práci sama.‘ Potom přišel ten manžel, ten gestapák: ,Co je tady? Co je? Manželka mně volala, že děcka jsou hladný a že nevaříte.‘ – ‚Já nejdu vařit. Můžete mě zmlátit stejně jako maminku, ale já nejdu pryč. Až ji dáte do nemocnice.‘ Tak on potom se postaral, aby ji dali do nemocnice a sestra se tam zase vrátila.“

  • „No tak jsme jeli do té Olomouce. A to byl ten bordel od těch Čechů, že akorát jedna byla henleinovka. A většinou jsme byli všichni z rodin antifašistů. To bylo tak nespravedlivý. Tak já jsem tam byla tři měsíce. My jsme spali na holé zemi. V tom pokoji bylo osmačtyřicet. A tam to bylo krutý. Už jste slyšel o těch Hodolanech? Ne, že? To se úplně mlčí o tom koncentráku tam. V noci jsme měli strach jít sami na záchod. Tam pokaždé nějakej německej voják visel. V noci. Ta hlídka se tak bavila s nima. Nebo je tak mlátili. V chodbě byl stůl. Tam je uvázali a mlátili. A když už byli v bezvědomí, tak je stejně mlátili. My jsme potom přišli z práce a ta krev tam tekla. A my jsme to museli uklízet. Tak tam jsem byla tři měsíce. Jenom já. Jako na chmel. A místo na chmel nás dali do Olomouce. My jsme museli uklízet vojenskou budovu a pomalovanou školu. A potom jsme chvíli dělali v té Zoře. A hlad. Ráno jsme dostali hrnek černé kávy, té hořké melty, a kousek tvrdého chleba. Až večer jsme pak dostali polévku. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červíci. Já jsem říkala: ,To já jíst nebudu.‘ A vedle seděla paní a řekla: ,Buď ticho a jez. Zavři oči. Nesmíš se dívat, co jíš. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ Tak první den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla.“

  • Otázka tazatele: „Ty okolní lesy tady byly Kleinů? To jste museli mít na sběr dřeva nějakou povolenku?“ E. B.: „Ano. To jsme dostali takzvaný Zeichen. Bylo to takové dřevo s dírou a to jsme si dávali na krk. To jsme si dávali na dřevo. Za to jsme platili pár korun na zámku. Díky tomu jsme mohli sbírat dřevo. Na maliny jsme také dostávali a na borůvky také. Dávali to, až když bylo hodně malin. Dokud to bylo zelený, tak lidi nesměli do lesa, aby neudělali škody. A borůvky, jak byly už hodně zralý, tak nám to dali, a tak jsme se mohli jako živit.“

  • „To byl tady hned naproti ten lágr. Přes tu řeku. A tam byli jedni manželé, a oni k sobě nesměli. No a přeci jenom se někdy v noci semkli. Ten, co hlídal, byl taky dobrý člověk. A ona byla těhotná. Co teď?! Tak ona těžce dělala. Ale kdepak. To dítě nešlo pryč. Tak oni jí potom ty německé antifašistky donesly šaty. Veliké sukně a tak. Tak to nikdo nevěděl. A pak porodila. V noci jí to děcko vzali a nesli to tady nahoru k těm Lindnerům. Tam to děcko oni měli. Jenomže tam v tom baráku bydlely ještě tři rodiny. Když to děcko začalo plakat, tak mu honem drželi pusu a šli do sklepa. To se nesmělo prozradit, protože oni by ji okamžitě dali do koncentráku. I s tím děckem. Potom maminka chodila na Přemyslov. Tam měli krávy, ale nemuseli odevzdávat mléko, jenom máslo. Tak ona tam chodila pro mléko a nosila to těm Lindnerům pro to dítě. Tak ona se pořád obětovala pro druhé. Potom v tom pětačtyřicátým oni hned šli k nám bydlet a chránili nás.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Šumperk, 03.04.2016

    (audio)
    délka: 01:40:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 12

    Loučná nad Desnou-Rejhotice, 16.12.2010

    (audio)
    délka: 02:33:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce už jsme nebyli antifašisté, ale pouze Němci

Erika Bednářová (Rotterová)-1955
Erika Bednářová (Rotterová)-1955
zdroj: archiv pamětníka

Erika Bednářová, rozená Rotterová, se narodila v roce 1930 v osadě Pekařov. Oba její rodiče byli německé národnosti. Maminka Sofie byla zarytou antifašistkou a ihned po záboru pohraničí v roce 1938 byla zatčena gestapem. Za války pomohla mnoha lidem několika národností. V roce 1940 byla opět zatčena a byly jí odebrány děti. Anna skončila v dětském domově v Čelákovicích, Erich na práci u sedláka ve Waltersdorfu (Žleb) a malou Eriku se sestrou si vzali strýc a teta Engelbertovi ze Svitav. Maminka byla ještě několikrát zatčena, vyslýchána a mučena, přesto dál pomáhala lidem v okolí. Mimo jiné v květnu 1945 zachránila mladého německého vojáka, kterého po nocích odvedla k německým hranicím, vzdáleným několik stovek kilometrů. Po válce byla rodina v rámci kolektivní viny perzekvována. Nejprve byla paní Erika poslána do internačního tábora v Olomouci-Hodolanech, kde v otřesných podmínkách strávila tři měsíce. Na jaře roku 1948 byla i s maminkou vysídlena na Uničovsko, kde pracovaly bez mzdy, jen za ubytování a stravu. Erika Bednářová byla v té době již vdaná a měla s sebou čerstvě narozené dítě. Její manžel Oldřich byl povolán na vojnu, a tak o jejím vysídlení nic nevěděl. Z Uničovska se dostala až díky jeho rodičům. Maminka Sofie tam pracovala celé tři roky, než ji odtamtud dostali němečtí antifašisté z Rapotína. Erika Bednářová potom žila s manželem v Loučné nad Desnou. Neuměla česky, a tak nemohla získat lepší zaměstnání. Pracovala v lese a poté, od roku 1968, v továrně Velamos. V důchodovém věku zažila v roce 1997 povodeň na řece Desné. Po kolena ve vodě v kuchyni sledovala, jak jí obrovské balvany strhávají část domu. Nakonec ji zachránil syn Oldřich. Dnes bydlí v již opraveném domě v Loučné nad Desnou-Rejhoticích.