plukovník v. v. Václav Bednář

* 1938  

  • „V roce 1968 se v Izvestijích a Ogoňku psalo hodně jinak než u nás. Byl jsem krátkou dobu členem KSČ, vstoupil jsem v roce 1962 nebo 1963, a skutečně, dneska se to zdá jako výmluva, opravdu jsem věřil ještě před tím rokem šedesát osm, když jsem četl Plamen nebo Literární noviny, tam už se psaly úplně nové názory. Já jsem to bral, jako že je to součást toho zlepšování socialismu. Potom přišly ty prověrky a tam se mi to spočetlo. Přišel na mne dopis, že jsem chtěl údajně sovětskou studentskou delegaci převézt 22. srpna 1968 do Rakouska, mimo jiné na všech shromážděních, které tehdy probíhaly, jsem byl velmi aktivní, a když potom přišla doba, že jsme museli podepisovat, že souhlasím se vstupem sovětských vojsk, tak jsem řekl, že nemůžu, že bych si připadal jako blbec. Protože celou dobu jsem vysvětloval svým žákům, já jsem jim neříkal, že je to okupace, já jsem to bral jako tragédii, proč sem přišli, protože to poškodí ten socialismus.“

  • „Poměry na vojenském učilišti byly šokující... my jsme tam přijeli, a nesměli jsme rodičům dát vědět, kde jsme, to rodiče nevěděli, kam jedeme. Vyjeli jsme vlakem z Brna, kde bylo jakési seřadiště, tam jsem se rozloučil s rodiči, a rodičům oznámili, že naše adresa jim bude oznámena. Potom jsme nesměli napsat, kde jsme, to je na dnešní poměry úplně nepochopitelné, neměli jsme vycházky prvního půl roku, byli jsme zavření v těch kasárnách, veškeré informace, které jsme mohli rodičům psát, jsme museli odevzdat veliteli čety s otevřenou dopisní obálkou, a tam nebylo napsáno, kde jsme. Takže vlastně až do první dovolené, prvních prázdnin v prosinci roku 1953, moji rodiče vlastně nevěděli, kde jsem, proto aby nás nemohli navštěvovat. Ty poměry tam byly na dnešní dobu otřesné.“

  • „Děvčata zůstala sedět v autobuse, my s tím šéfem té sovětské výpravy jsme šli za pracovníkem sovětského konzulátu v Bratislavě, a ten mi řekl, že nic se neděje, že jsou to přátelské armády, ať pokračujeme v cestě po Slovensku. Já jsem něco řekl, on mne vyhodil a jeho si tam nechal. Ještě musím říct, jak jsme jeli z Trenčína do Bratislavy, tak jsme pořád měli zapnutý tranzistor, tehdy ještě to pražské rádio vysílalo, jak to tam všechno probíhalo v Praze, a většina těch holek seděla okolo mne a já jsem jim překládal. Načež přišel ten jejich šéf a řekl, abych to okamžitě zavřel, že to je kontrarevoluční rádio. Já jsem řekl šoférovi: ‚Zastavte!‘ On zastavil, já jsem otevřel dveře a říkám: ‚Vystupte si! Dojdete pěšky. Já jsem na území Československa, a vy mně tady nebudete rozkazovat! Můžete do Bratislavy pěšky...‘ což jsem tedy riskoval, protože kdyby to udělal, tak jsem z toho měl asi problémy. Ale v tom vzteku...! Takže to potom dopadlo tak, že ta výprava se rozdělila na dvě skupiny, ti pravověrní seděli s ním – menší část, a většina těch děvčat se mnou.“

  • „Můj kamarád byl tehdy již členem KSČ, a tak když se komunisté dozvěděli o tom referátu Chruščova v padesátém šestém roce, kdy označil Stalina tehdy a pojmenoval jeho kult osobnosti, tak já jsem byl první, kterému to sdělil. Mne to tehdy hodně zasáhlo, protože pro mne tehdy Stalin byl taková náhražka Pána Boha, protože maminka mne připravovala jako katolíka, tatínek zase na druhou stranu, tak to prostě pro mne byla mytická osobnost. On mi dal některé ty materiály přečíst, a to bylo těsně před prázdninami. No a když jsem na prázdniny přišel domů, tak už jsem začal ladit Svobodnou Evropu. My jsme bydleli ve Znojmě a tam byla relativně dobrá slyšitelnost, protože tehdy ještě rušičky tak nefungovaly...“

  • „Zátopek tam přijel... my jsme si na padesát procent vykali, jak to tehdy bylo zvykem – já jemu soudruhu plukovníku, on mně říkal Vašku. Přijel tam a potřeboval sehnat velký hrnec pro manželku... já mu ho sehnal a šli jsme ho vyzvednout... a tehdy bylo v armádě takové nařízení, co můžete jako voják nosit, a hrnec tam nebyl... ještě takový obrovský... Zátopek ho vzal do obou rukou a že to ponese... já jsem to vzal za druhé ucho. Vyšli jsme tedy s hrncem a Zátopek říkal, takhle pomalu nepůjdeme, proběhneme se... tak s tím hrncem jsme běželi přes celý Martin a komedie vyvrcholila, když jsme se přiblížili k těm kasárnám... on viděl, jak tam jsou nastoupení vojáci, a řekl: ‚Ukážeme jim, jak Zátopek umí šprintovat...‘ No a před nastoupenými důstojníky začal sprintovat... no já jsem samozřejmě musel s ním... poprvé jsem se stal v životě slavným – nikdo ještě nesprintoval s hrncem a čtyřnásobným olympijským vítězem.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Hranice na Moravě, 16.07.2015

    (audio)
    délka: 03:51:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přijímej všechno s pokorou a veselím

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: Pamět národa - Archiv

Václav Bednář se narodil roku 1938 v Třebíči v dělnické rodině. Jeho děda Josef Bednář patřil k zakládajícím členům třebíčské sociální demokracie. Celá rodina byla levicově orientovaná, dva z bratrů byli již před válkou členy KSČ. Otec byl po roce 1945 funkcionářem místního národního výboru i stranické organizace v Nesachlebech. Václav Bednář nastoupil v roce 1953 do Školy důstojnického dorostu v Olomouci a po roce přešel do Kremnice. Po absolutoriu v roce 1956 byl přijat na Učiliště protivzdušné obrany v Košicích. Od roku 1959 působil jako poručík u protiletadlových jednotek v Mladé. V roce 1962 vstoupil do KSČ a od roku 1966 studoval společenské vědy na Vojenské akademii. V srpnu 1968 měl na starost skupinu sovětských studentů, ale neuvážené komentáře tehdejšího dění mu změnily život. Byl vyloučen z KSČ, vysoké školy i armády a až do roku 1990 musel pracovat ve Východoslovenských železárnách v Košicích. Po rehabilitaci se vrátil do armády v hodnosti podplukovníka a v roce 2000 byl povýšen na plukovníka. V letech 1995 až 2005 pracoval v Pozemních stavbách a u firmy Skanska. V posledních patnácti letech se amatérsky věnuje historii a napsal řadu publikací z tohoto oboru. Bydlí v Hranicích na Moravě.