Karel Bečvář

* 1931  

  • „To jsme byli se školou v kině, v Legiodomě, a dávali tam film Zborov. To už byla doba, kdy se tak pomalu schylovalo k válce. A když jsme vyšli ven, tak jsme samozřejmě o tom diskutovali, kluci, Zborov, to byla velká bitva. A poslouchal nás jeden důstojník a říkal: ,Tak co, kluci, šli byste bránit republiku?‘ A my jako jeden chlap jsme říkali: ,Samozřejmě, šli bysme!‘ a byli jsme nadšení. A pak už na procházce se třídou, když jsme šli, tak jsme viděli, jezdily transporty s vojskem v nákladních autech a v autobusech. My jsme mávali a měli jsme radost z toho, že vidíme naše vojáky, ovšem nedošlo nám, co válka znamená. Ve škole nám zkoušeli plynové masky, to byla taky taková dobrá věc, že jsme se mohli trošku ulejt. Mohli jsme si nasadit plynovou masku a potom jsme si představovali, že jsme vojáky.“

  • „Asi ve tři hodiny odpoledne mě probudil ruskej voják, kterej k nám přišel. Měl automat, to byl ten s tím bubínkem. A říkal nám, že jde hledat Němce, a bral to opravdu důkladně, protože otvíral šuplíky, u nočního stolku. A to jsme ještě nevěděli, že pro ně bylo tenkrát hrozně fajn najít někde časy, hodinky. Pak jsme viděli třeba některý, který měli takhle hodinek… Jejich jednání bylo takový, nechci říct zlý, byli to lidi, kteří prošli hrozným peklem. Jistě byli jiní než my, takže jistě byli jiní, než jsme byli my, ale někdy byli dost primitivní, někteří. To jsem třeba potkal, v útvaru šli, řekněme 30 lidí, a všichni měli deštník a pochodovali s tím deštníkem. Asi aby na ně nepršelo, nebo ho viděli poprvé v životě, nevím. Nebo, to se nám stalo doma a byla to vojanda. Ta se myla v záchodě, v tý míse, a říkala, jak to máme hloupě udělaný, že ta voda teče tak krátce. Já se jí neposmívám, prostě ten člověk přišel z nějakýho prostředí a měl to v sobě. Dneska samozřejmě už to neplatí, pokrok šel dál.“

  • „Ale zase jsme si z toho dělali legraci, jak jsme mohli, protože, kde máte mladý lidi a hloupý, nějaký nadřazený nad sebou, tak vždycky z toho nějaká švanda je. Vy byste chtěli asi vědět zrovna něco takovýho úsměvnýho. Utekl kluk z lágru v Pardubicích – a za to je prokurátor. Po pár dnech přišel zpátky, v podpaží, přišel, měl bábovku od maminky zabalenou v novinách a náš velitel roty ho vyslýchal: ,Vy jste přelezl plot!‘ A on povídá: ,Soudruhu, přelezl, ale má duše prošla vrátnicí.‘ Nebo stalo se v Táboře. To se stalo klukovi, on byl Pražák, takovej hodně vysokej, vysokoškolák, a narazil tam na nějakou policajtku. A nepozdravil ji. A ona mu říká: ,Vás neučili na vojně zdravit?‘ A on povídá: ,Ano, já se v těch vašich šaržích nevyznám.‘ – ,Já jsem mladší strážmistr.‘ – ,A já jsem starej mazák.‘ A šel od ní pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Byt pamětníka, Ladova 5 Jihlava, 07.04.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve vězení je to už dobré

Karel Bečvář
Karel Bečvář
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Bečvář se narodil 26. března 1931 v Jihlavě v rodině obchodníka. Měl o sedm let starší sestru; matka byla v domácnosti. Otec byl za heydrichiády na dva dny zatčen během prohlídky na nádraží. Koncem války byl pamětník díky znalosti němčiny zařazen do německé branné skupiny. S kamarádem se vydali vstříc sovětské armádě a se Sověty se vrátili zpět. V roce 1948 byl vyloučen ze střední školy, protože odmítl vstoupit do Svazu české mládeže a protože jeho švagr emigroval. S kamarádem se rozhodli také emigrovat a odešli do Bavorska. V internačním táboře v Regensburgu se nechali naverbovat do cizinecké legie, ale z Francie po rozčarování brzy utekli zpět do Německa. Riskoval návrat do Prahy, aby na argentinském konzulátě požádal o vízum, ale nebyl úspěšný. Jeho sestra mezitím odešla za manželem, proto se Karel Bečvář rozhodl zůstat s rodiči a šel se udat na StB. Byl zatčen a krátce vězněn; propuštěn byl na amnestii. Vojenskou službu vykonával u PTP na stavbách na Slovensku a v Čechách. Celý život pracoval v pivovaru, kde se postupně vypracoval k vaření piva. V roce 1990 odešel do invalidního důchodu.