Lenka Bechná, roz. Haráková

* 1943  

  • „Zacházení... oni ty české vojáky, a vůbec české lidi, měli jako póvl. Proto když potom přišel Masaryk a založil republiku, tak byl velice vážený. Zejména u obyčejných lidí, kteří si ještě pamatovali Rakousko-Uhersko. Byl velice vážený a lidé na něj nedali dopustit. A já si pamatuji, že v hodně domácnostech byly rodinné obrázky a mezi nimi byl Masaryk. I u nás to tak bylo, že jsme měli Masaryka. Na každém koleni měl jednoho vnuka. To byl politik – i když mu také nadávají, že nechal střílet do dělníků. Ale přesto to byl politik, který měl určitý formát, protože dnes by si nikdo žádného politika mezi rodinné fotky nedal.“

  • „Pořádali divadelní hry, hodně hráli divadla. Všelijaké taneční večírky, plesy a já nevím, co všechno, aby sehnali nějakou korunu. Prodávali cihly. Kdo je chtěl podpořit, tak si koupil třeba za pětikorunu. Tímto způsobem vybírali peníze, aby něco sehnali. A maminčin švagr Hladík dělal u stavební společnosti. Ta stavební společnost rušila stavbu a nevyplatilo se tu chatu rozebírat a někam stěhovat. Tak že ji prodají. Skautům se to zalíbilo a chatu chtěli koupit. Ale nebyly peníze. Teď, jak ji dostat? Můj otec složil peníze, můj děda složil, nějaký pan Kotačka... já mám dojem, že čtyři lidi do toho vložili určité peníze. Chata se jela do Brna rozebrat, vezla se vlakem do Rápotic. A přes les jim to převáželi sedláci koňskými povozy sem do Lukovan. A to si otec strašně cenil, že si sedláci nevzali žádnou korunu. Ani jako plat kočímu nebo jako pronájem vozu. Oni to udělali úplně gratis. Stavba chaty dala hrozně moc práce. Napřed museli zkopat terén, který byl vlnitý, samá zmola, samá díra. To se zkopávalo, žádný bagr – ruce, krumpáč, motyka, hrábě, lopata, kotouč. To byla veškerá mechanizace.“

  • „Hrával se tam volejbal, hrály se tam šipky, ping-pong... Pořídili si tam pingpongový stůl. Chodilo se tam vždycky odpoledne. Bylo tam pěkné prostředí, klid, zdravý vzduch – bylo to na kraji lesa. A tak se tam mládež stahovala. Ne, že by to bylo zamčené. Klíč byl nahoře, a kdo tam šel, ten si odemknul. A hlídali si, aby po sobě nenechali binec, aby bylo všechno v pořádku. Byli totiž vychováváni tak, že co si tady zcumplujete, to už se vám neobnoví a pozbydete to. Tak si musíte považovat toho, co tady máte. A když potom skauty zrušili, tak chata zpustla. Byla několikrát vykradená, což bylo takové pochybné. Když je zrušili, tak otec musel sepsat, co tam všechno bylo za majetek. A šel na obecní úřad odevzdat klíče a sešit s tím, co tam zůstávalo, inventář. A on si myslel, že to bude jako za Německa – že mu to zkontrolují, podepíší, orazítkují a dají potvrzení: ‚Převzali jsme to.‘ On tam přišel a ten pán na obecním úřadě povídá: ‚Tady dej klíče a víc tam nelez.‘ Otec z toho byl úplně špatný. Říkal: ‚Já jsem nedonesl ani malou ceduličku, kde by bylo napsáno: Převzali jsme to.‘ To bylo... no jako komunisti: ‚Davaj, a hotovo. Co je tvý, to je mý. A co je mý, po tom ti nic není.‘“

  • „Pamatuji si tank u Popovic, co stál v poli. Na tom poli se říkávalo U tanku. A vždycky jako děcko, když jsme šli na tu stranu, tak jsem měla takový strach v sobě, poněvadž mi to připomínalo něco, čemu jsem nerozuměla. Anebo když byla bouřka, tak jsem se hrozně bála a lezla jsem pod stůl. A maminka vždycky říkávala: ‚Už zase blázní, myslí si, že je válka.‘ Protože to v děcku zůstane, takový strach.“

  • „Tak to ještě otec pracoval. A jelikož se zdržoval v Brně, tak nám v noci ve dvě hodiny volal, že se shromažďují vojska u hranic. Ty armády, že se tam shromažďují. On dělal v automatické ústředně, což byl objekt velice střežený. Kontrolovali je tajní a oni od těch tajných věděli, že vojska jsou tam, že něco bude. Že to asi do rána překročí. A potom nám volal, že už překročili hranice. Tak jsme si mysleli: ‚Ona bude válka.‘ A potom obsazovali tady náměšťské letiště. Nalétávali v pěti. Vždycky pět a za chvíli dalších pět. A to bylo tedy strašné. Říkala jsem si: ‚Jak se jich tam tolik mohlo vydat, na to letiště do Náměště?‘ Když jsme tohle všechno viděli, říkali jsme si: ‚Jak tohle dopadne?‘ Všichni si mysleli, že z toho bude válka. Klukovi byly dva roky a on mi utekl tam k těm prvním barákům. Oni projížděli s obrněnci a on viděl tanky a vojenské... s tím na střílení nahoře. Děcko hloupé a já jsem mu nestačila, jak tam rychle hnal, utíkal. Rus seděl nahoře u té kupole, u toho kanonu, a mířil na mě a já jsem si říkala: ‚Panebože, on, ten vůl, snad bude střílet.‘“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Lukovany, 23.07.2014

    (audio)
    délka: 03:15:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skaut měl být

Bechná - dobové.jpg (historic)
Lenka Bechná, roz. Haráková
zdroj: Dobové - archiv pamětnice, Současné - Lenka Zahradníková

Lenka Bechná je dcerou skautského aktivisty a kronikáře Jaroslava Haráka. Narodila se 14. září 1943 v Lukovanech u Brna, kde žije takřka celý svůj život. V květnu roku 1945 přešla přes Lukovany válečná fronta, a tak byla rodina Harákových konfrontována s přítomností jak německých, tak ruských vojenských jednotek. Po konci války zažila pamětnice krátkou obrodu skautského hnutí a posléze zákaz jeho činnosti vládnoucí komunistickou stranou. Byla svědkem konfiskace a následného chátrání oddílového majetku. Poněvadž Jaroslav Harák byl skaut tělem i duší, vliv a hodnoty této filozofie ji provázely celým dětstvím až dodnes. Stále uchovává a velmi si považuje skautské a také rodinné kroniky, které její otec psal.