Karel Bazika

* 1960

  • „A začaly restituce. Naštěstí mně z práce nějak dávali volno a myslím, jestli jsem nevyužíval i těch krátkých pondělků a pátků. A co? Protože bych si nevěděl rady, protože v podstatě jako tesař jsem byl hloupý, nevyučený, zpracovaný socialismem, takže nic o ekonomice a o právu jsem nevěděl. Tak jsem navštívil právníka z Průmyslových staveb a ten, že jo, že do toho půjde, že mi pomůže s tím, ale on mi dělal víceméně jako takového průvodce a všecko jsem si musel obíhat sám. Brácha, tomu se do toho nechtělo. Ten byl vždycky v těchto věcech takový pasivnější. A tak jsem to začal obcházet a vlastně zjišťovat. A tehdy já, když jsem přišel sem do Sazovic a na ten Buňov, tak já jsem úplně netušil, jak blízko je Bystřice pod Hostýnem, že tam vlastně byla rodina, že tyhle věci byly. A já jsem to během té restituce vlastně začal odhalovat. že jsem se dostal blízko někam, odkud pochází můj rod částečně. A začalo to vlastně vyhledáváním v těch archivech v Kroměříži a některé z těch cest vedly do Prahy.“

  • „To je taky pěkná historka. Na rozdíl od dnešních dětí, tak my jsme mohli dost svobodně se pohybovat a ze Žižkova jsme jezdili na plovárnu do Podolí a to jsme jeli s bráchou vlastně sami v tý době. A když jsme byli v bazénu, tak se brácha vynořil a někdo zavolal: 'Hele, žabka,' protože on vylezl z té vody nebo ta hlava vyjela s vykulenejma očima a vyprskl, a někdo: 'Hele, žabka.' A tak jsme se dali s těma klukama do řeči a vylezlo z nich, že jsou z nějakého oddílu, co býval skautský, že jsou ve Strašnicích, a na druhý týden už jsme tam byli.“

  • „Jisté je, že nikdo se s nikým nepáral. Šikana byla normální. Sígři jsme byli všichni. V podstatě to fungovalo, když začnu od doma, tak vlastně asi se máma snažila o něco, čemu se říkalo maloměstská výchova, že třeba když nás chtěla naučit, abychom dobře stolovali, tak jsme se učili jíst s rukama u těla, a aby ty ruky jsme udrželi u těla, tak jsme pod ně dostali toaletní papír a museli jsme se najíst s toaletním papírem pod paží. Na rozdíl od dnešních dětí jsme museli odmala doma pomáhat. Pamatuju si, že nádobí jsem umýval ze stoličky, protože jsem nedosáhl do dřezu. Utírali jsme prach. Chodili jsme vybouchat koberce na klepáč. Dokonce jsme koberce čistili pěnou z jaru. To prostě jako děcka jsme museli automaticky chodit věšet prádlo na půdu. Prostě povinnosti byly. V baráku víceméně byla nás jako parta různorodá, děti, a většinou jsme si hráli na dvoře. Každý dům měl nějaký dvůr. Museli jsme chodit pro uhlí, protože se topilo uhlím a báli jsme se vždycky do sklepa hrozně, ale prostě museli jsme. A když potom přišla škola, tak to fungovalo tak nějak, že prostě šlo se ze školy, aktovka se hodila pod nejbližší auto a šlo se lítat ven. A pak, když už se blížila doba, že se mají rodiče vrátit, tak jsme pobrali aktovku ze školy a šli jsme předstírat, že děláme úkoly a že se učíme.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 03.08.2025

    (audio)
    délka: 02:55:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách pamětníků
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda je současně o zodpovědnosti

Bazika Karel, 2025
Bazika Karel, 2025
zdroj: Post Bellum

Karel Bazika se narodil 5. prosince 1960 v Praze otci Karlovi a matce Janě, rozené Leiblové. Dědeček, rovněž Karel Bazika, byl v Bystřici pod Hostýnem ředitelem jejich rodinné dřevozpracující továrny Impregna. Po znárodnění a uvěznění dědečka pro údajnou velezradu přišla rodina o veškerý majetek. Dětství Karel Bazika prožil na pražském Žižkově bez otce, který po roce 1968 emigroval do Kanady, jen s matkou, jež těžce zvládala výchovu dvou synů. Dospívání mu formoval skauting, tramping a láska k přírodě. V Praze docházel mezi lety 1973 a 1975 do neoficiálního skautského Sovího oddílu ve Strašnicích. Po přestěhování do Hartvíkovic s matkou a nevlastním otcem, kteří pracovali na stavbě Dalešické přehrady, se roku 1977 vyučil tesařem, v té době vedl pionýrský oddíl, ale zaměřoval se na výchovu k trampingu. Po povinné vojenské službě od roku 1979 pracoval v Průmyslových stavbách v Praze a Jeseníkách, věnoval se koním. Pak nastoupil do Plemenářského závodu v Tlumačově a poté do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Sazovicích. Po roce 1989 podnikal ve stavebnictví a službách a usiloval o restituci rodinného majetku, zpět získal podíl na vile v Bystřici. Láska k folkloru ho přivedla k založení souboru Výbor pro udržování tradic (VPUT) Sazovice, jímž oživil hanácké zvyky. V důchodu se vrátil ke skautingu – v roce 2015 založil oddíl Tuláci, který stále vedl roku 2025, a žil v Sazovicích.