Karel Bazika

„To je taky pěkná historka. Na rozdíl od dnešních dětí, tak my jsme mohli dost svobodně se pohybovat a ze Žižkova jsme jezdili na plovárnu do Podolí a to jsme jeli s bráchou vlastně sami v tý době. A když jsme byli v bazénu, tak se brácha vynořil a někdo zavolal: 'Hele, žabka,' protože on vylezl z té vody nebo ta hlava vyjela s vykulenejma očima a vyprskl, a někdo: 'Hele, žabka.' A tak jsme se dali s těma klukama do řeči a vylezlo z nich, že jsou z nějakého oddílu, co býval skautský, že jsou ve Strašnicích, a na druhý týden už jsme tam byli.“

„Jisté je, že nikdo se s nikým nepáral. Šikana byla normální. Sígři jsme byli všichni. V podstatě to fungovalo, když začnu od doma, tak vlastně asi se máma snažila o něco, čemu se říkalo maloměstská výchova, že třeba když nás chtěla naučit, abychom dobře stolovali, tak jsme se učili jíst s rukama u těla, a aby ty ruky jsme udrželi u těla, tak jsme pod ně dostali toaletní papír a museli jsme se najíst s toaletním papírem pod paží. Na rozdíl od dnešních dětí jsme museli odmala doma pomáhat. Pamatuju si, že nádobí jsem umýval ze stoličky, protože jsem nedosáhl do dřezu. Utírali jsme prach. Chodili jsme vybouchat koberce na klepáč. Dokonce jsme koberce čistili pěnou z jaru. To prostě jako děcka jsme museli automaticky chodit věšet prádlo na půdu. Prostě povinnosti byly. V baráku víceméně byla nás jako parta různorodá, děti, a většinou jsme si hráli na dvoře. Každý dům měl nějaký dvůr. Museli jsme chodit pro uhlí, protože se topilo uhlím a báli jsme se vždycky do sklepa hrozně, ale prostě museli jsme. A když potom přišla škola, tak to fungovalo tak nějak, že prostě šlo se ze školy, aktovka se hodila pod nejbližší auto a šlo se lítat ven. A pak, když už se blížila doba, že se mají rodiče vrátit, tak jsme pobrali aktovku ze školy a šli jsme předstírat, že děláme úkoly a že se učíme.“