Mons. Mgr. Jan Baxant

* 1948

  • „Já když jsem nastoupil do toho semináře, tady v Litoměřicích... My jsme byli první rok tady v té trojce vedle katedrály, jak je tam teď páter Hladík. Tam nás bylo čtyřicet. Tam byl jeden lavor, tři studený kohoutky na vodu, žádný koupání. Jsme chodili do lázní, každý týden na půl hodiny, jsme byli rozepsáni, namačkáni jeden na druhého. Já jsem tam strašně trpěl nesvobodou. A jak jsme my doma byli vychováváni, že všechno jsme si svobodně mohli dělat a rozhodovat, tak já jsem tam byl najednou jako v kleci. Já jsem si říkal: ,Já tady nemůžu existovat.‘ Tak jsem chodil ke Knödlovi, páteru Knödlovi, spirituál to byl vynikající, vynikající člověk, vynikající kněz. No tak jsme se pak dohodli, že teda odejdu. No a odešel jsem v dubnu. Takže za první semestr jsem měl zkoušky, ale za druhý jsem neměl zkoušky. Jenže, jakmile jsem odešel a ve Varech jsem dělal zase číšníka, protože jsem něco musel dělat, tak to ve mně začalo hlodat a já jsem se musel vrátit. Takže, to mně pomohla moje sestra, ta Jaruška, protože já jsem se styděl jít za Tomáškem, a ona tam šla, protože ona chodila k Mixovi, takže přes Mixu to nějak… Mixa ji oddával, tam u sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech… Tak ona tam šla, no a Tomášek řekl: ,Samozřejmě, že může nastoupit‘, a poslal mi kartičku, myslím takovej pohled, kde říká: ,Ano, počítám s tím, že od příštího roku nastoupíte. Pan rektor Poul je o tom informován.‘“

  • „A tam jsem se od něho lecčemu naučil. Třeba on mi řekl: ,Víš proč ti umělci, herci zvlášť, mnohdy páchají sebevraždy? Protože, je to kvůli tomu, že není potlesk. Být hercem, znamená mít potlesk, stát na jevišti, uklánět se na konci. Jakmile není potlesk, není úspěch – degradace osobnosti a páchají sebevraždy.‘ Tak tohle mně velmi pomohlo, protože být na špici někde, vystaven na špici, to svádí k tomu, všechno si dovolit, všechno může člověk a tak dále… Pozor tady s tím! Ten úspěch může podrazit nohy.“

  • „Jsem měl mít šedesát let a zavolal mně z nunciatury rada, že by potřeboval se mnou pan nuncius mluvit, jestli by to bylo možné, druhý den si dát někde sraz mimo biskupství a mimo nunciaturu. Tak já jsem říkal: ,No tak třeba tamhle někde v nějaké restauraci se sejdeme na oběd.‘ Protože jsem si říkal: ,On mně chce přát k šedesátinám, že jo.‘ No tak jsme se tam sjeli a měli jsme oběd a on mně přál k narozeninám. Dal mi nějakou knížku nebo co. No a skončil oběd a říká: ,Ale pane generální vikáři, ještě mám jednu věc.‘ Otevřel aktovku a vyndal dopis, z nunciatury chodí takové ty velké obálky. ,Tady máte ještě dopis, prosím, přečtěte si ho.‘ No a tam bylo napsáno: ,Oznamuji Vám, že Benedikt XVI. Vás jmenoval litoměřickým biskupem. Prosím Vás, sdělte panu nunciovi na nunciaturu, jestli to přijímáte. Tak takhle jsem se to dozvěděl. Když jsem to přečetl, tohleto, tak jsem si říkal: ,To snad je fór, nebo něco...‘ No, a nebyl to fór. A tak nastala taková chvíle a potom jsem řekl: ,Pane nuncie, protože mám rád svatého otce Benedikta a vás mám rád, tak já to přijímám.‘“

  • „Tak toho 21. srpna jsme dělali, měli jsme takový denní bar na letišti ve Varech, a já jsem šel zrovna do práce ráno, kolem kostela nahoru, tam na vyhlídku na autobus (osmička), která dojede na letiště. A říkám si: ,Co tady dělají ta letadla? To je samé letadlo, lítá to tady…‘ No a už jsem se tam na to letiště nedostal, protože bylo to všechno obšancováno. Tak takhle jsem se to vlastně dozvěděl, protože rádio, televizor jsem neposlouchal. Myslím, televizi jsme ani neměli. Ale tady tato skutečnost... mně teprve (to mi bylo teprve, 68., já jsem 48., ještě mi nebylo dvacet, devatenáct, protože mně bylo dvacet až v říjnu), ale touto událostí jsem si uvědomil tu zrůdnost komunismu. Tady tato událost! Nic předtím. Že jsme byli pronásledováni? My jsme to chápali, že tak to má být, že pro Pána Ježíše musíme vydávat svědectví, a že tomu tak bylo, je a bude. Že když není to pronásledování, tak křesťané zahynou nebo zlenivějí nebo zlhostejní. Já dokonce říkám, že nám křesťanům sluší mírné pronásledování. Tak to ano, tady tímhle tím, tou okupací, jsem si úplně uvědomil, co to je za lumpárnu, ten komunismus. A otec, to byl ještě rok na světě, tak on nám říkal, on neviděl, z té cukrovky oslepl. Tak říkal: ,Prosím vás, nevěřte jim, to je všechno velká habaďůra.‘ My jsme říkali: ,Ale prosím tě, tati, vždyť Bohu díky, tady to padlo, komunismus…‘ – ,Ne! To komunisti se vyměňují za komunisty.‘ A měl svatou pravdu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 13.02.2023

    (audio)
    délka: 01:43:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Litoměřice, 14.03.2023

    (audio)
    délka: 01:58:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem šťastný, že jsem křesťanem

Jan Baxant po 1. sv. přijímání
Jan Baxant po 1. sv. přijímání
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Baxant se narodil 8. října 1948 v Karlových Varech jako čtvrtý ze šesti dětí Ambrože a Marie Baxantových. Rodiče své děti vychovávali ve víře, rodina udržovala s kněžími farnosti přátelské vztahy a Jan se svým bratrem brzy přisluhovali u oltáře. V roce 1968 složil maturitní zkoušku na Střední průmyslové škole zeměměřické v Praze a nastoupil teologická studia v Litoměřicích. Po ukončení studií v roce 1973 přijal kněžské svěcení a téhož roku započal kněžskou službu ve farnostech pražské arcidiecéze. Službu v duchovní správě přerušil v letech 1990 až 1997, kdy byl pověřen funkcí vicerektora a později rektora Arcibiskupského semináře v Praze. Od roku 2003 zastával úřad generálního vikáře českobudějovického biskupství. V roce 2008 jej papež Benedikt XVI. jmenoval v pořadí dvacátým sídelním biskupem litoměřické diecéze.