Jana Bartošová

* 1950  

  • „Oni ještě vyzývali, aby lidi s těma vojákama mluvili. A protože tu ruštinu jsme měli běžně a uměli jsme ji, tak nebyl problém se s nima domluvit. A já si pamatuju, že ti kluci, ti vojáci, byli hrozně špinavý, unaveny a vyděšený. Ty už nebyli prostě x let doma, oni vůbec nevěděli, co se děje. Jen jim řekli, že to je nějaká kontrarevoluce a že v podstatě, že budou muset střílet do lidí. A potom jsme zjistili, že všichni tihleti kluci, co sem přišli v té první linii, tak nikdo se z nich nedostal domů. Kam je odveleli, prostě, ty kluky, ty vojáky, nikdo neví. Co jsme se potom dozvídali. Pak sem přišla ta jiná garnitura těch vojáků, kteří tu setrvávali dýl.“

  • „Maminka měla recidivu, a protože jsem ji nechtěla nechat nikde v nemocnici a chtěla jsem se o ni postarat, tak jsme se vrátili se synem do Prahy. Převedla jsem ho tady do školy. A mamince jsem dosloužila doma. A to tenkrát to byl taky šok, protože jsem nesla materiály tady paní doktorce na obvod a ona, když to četla, tak řekla: ‚No, a co s ní chcete doma dělat, to si myslíte, že jí mám chodit píchat injekce?‘ A já jsem řekla: ‚Paní doktorko, ne, mě v nemocnici zaškolili, já si morfium, všechno píchnu sama.‘ Jezdila jsem na Břevnov, tam byla specializovaná lékárna. Po nocích jsem ošetřovala. Ani jednou, než zemřela, se ta paní doktorka na ni nepřišla podívat.“

  • „V závodním výboru ROH, dělala jsem přes mládež, věnovala jsem se těm dětem. A najednou svolávali výbor ROH a teď nás tam seznámili s tím, že se stal tenhleten incident a že nikdo nebude, kdo by prostě napadal zasloužilého komunistu, aby ho huntoval. Protože ten člověk se sebral a šel za doktorem, kterýho jsme měli ve fabrice, a ten mu tam naspal, že utrpěl, že mu ten člověk asi dal pár facek, pravděpodobně, že utrpěl slabý otřes mozku, a dal to vlastně jakoby do uvozovek, jakoby, že si nedovolil proti němu vystoupit a říct ne, nic ti není, tak to prostě takovým způsobem trošku zpochybnil, že to nebyla pravda jako. Ale nicméně tenhleten pán, co byl u toho incidentu, tak prostě sedl a napsal výpověď, říkal, já tu prostě nebudu, to se prostě nedá a donesl to prostě na personální. A na základě toho oni svolali závodní výbor ROH a potom svolali nějakou tu komunistickou buňku ještě a ti nám tam potom ještě přednášeli, že neexistuje, aby nám dával někdo, kdo inzultuje zasloužilého komunistu, aby nám dával hodinovou výpověď, a že právní oddělení musí najít takovej paragraf, aby prostě naopak on dostal hodinovou výpověď od tý fabriky. A tam ještě jedna soudružka prostě vstala: ‚Aby se nestalo, že on půjde naproti do ČKD a tam ještě dostane lepší placenou práci, než měl tady.‘ A ten právník říkal: ‚No, nebojte se, s tímhle paragrafem, ten se nedostane ani ke kopáčům.‘ A teď ten závodní výbor hlasoval a já jsem byla proti a já jsem říkala, jestli bych k tomu mohla něco říct, a prostě jsem řekla, že si neumím představit, že by tenhleten člověk někomu ublížil, že ho znám, že jsem nastoupila v šedesátém devátém, po škole, a že jsem s ním dělala pomalu 10 let a že to je nesmírně hodnej člověk, obětavej, že by někomu řekl slovo hrubší, nikdy jsem ho neviděla zvýšit hlas, a že navíc má problém, manželku ležáka a dceru, která končí základku. Hele, to byl tak hroznej pocit, jako když vůbec nic neříkáte, jako když tam nejste. A teď v podstatě se hlasovalo, a já jsem byla proti. A oni když ten závodní výbor rozpouštěli, tak oni: ‚Soudružko Hodínková, nemyslete si, že když jste byla proti, že teď půjdete a budete každýmu říkat, že jste s tím nesouhlasila.‘“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 01.03.2018

    (audio)
    délka: 00:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ti mladí ruští vojáci v srpnu 1968 sami nevěděli, co se přesně děje, proč tu jsou

Jana Bartošová
Jana Bartošová
zdroj: z projektu PNS

Jana Bartošová se narodila 22. července 1950 v Praze. Navštěvovala Základní školu Mladé gardy, dnešní Tusarova, v Praze 7. Měla dva starší sourozence – bratra a sestru. Rodiče byli silně věřící katolíci a zejména starší sourozenci byli k víře velmi vedeni, ona sama již méně. Na mládí vzpomíná pozitivně. Od dětství byla velmi aktivní, zejména sportovně orientovaná, a s velmi otevřenou, jak říká, „drzou“ povahou. Na základní škole si velmi oblíbila matematiku. Nesplnil se jí sen vystudovat módní návrhářství a rozhodla se pro studium průmyslovky. Rodina nebyla politicky angažovaná, otec však byl jako inteligence (vysokoškolák) přesunut do výroby ve fabrice, kde později utrpěl pracovní úraz. Pracovala jako projektantka v Pragovce, fabrice na výrobu autodílů, odkud kvůli nespravedlivému vyhazovu kolegy sama odešla. Po smrti své matky, o kterou delší čas pečovala, pracovala jako pracovnice v denním baru a také jako matrikářka-oddávající. Od roku 1969 se aktivně zajímá o balonové létání, členka Svazarmu, v průběhu několika desítek let oblétá mnoho zemí světa. Po roce 1990 si založila vlastní firmu Luftbaba na rekreační lety balonem, kterou ukončila v roce 1997 po těžkém úrazu při přistání. Pamětnice patří mezi průkopnice českého baloningu, byla jednou z prvních žen-pilotek horkovzdušných balonů. V letech 1985 až 1998 byla prezidentkou Balonklubu Praha. Dne 6. května 2016 byla uvedena do Síně slávy Muzea balonového létání.