Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Bartošová (* 1950  )

Ti mladí ruští vojáci v srpnu 1968 sami nevěděli, co se přesně děje, proč tu jsou

  • narozena 22. července 1950 v Praze
  • 1956 nastupuje na ZŠ Mladé gardy na Praze 7
  • nejmladší ze tří dětí (sourozenci bratr a sestra)
  • křesťansky orientovaná rodina
  • otec jakožto vysokoškolák později převeden do výroby jako dělník
  • otec utrpí úraz nohy s celoživotními následky
  • rodina se politicky neangažuje
  • studuje strojní průmyslovku
  • členka Sokola
  • prožívá srpen 1968 – velmi emotivně
  • pracuje v SVA
  • později jako projektantka autodílů v Pragovce
  • členka ROH pro sekci sportu
  • 1978 odchází z Pragovky kvůli kolegovi, který je nespravedlivě vyhozen ze zaměstnání
  • v roce 1969 vstupuje do Balonklubu, později Svazarmu
  • 1978 absolvuje parašutistický výcvik a později skládá pilotní zkoušky
  • po ukončení kariéry v Pragovce pečuje o nemocnou matku
  • později pracuje 10 let jako baristka v denním baru v centru Prahy
  • několik let vykonává práci matrikářky-oddávající
  • v roce 1990 zakládá firmu Luftbaba
  • 1997 utrpěla těžký úraz a končí s aktivním létáním
  • 1985–1998 prezidentkou Balonklubu Praha
  • 6. května 2016 uvedena do Síně slávy Muzea balonového létání

Jana Bartošová, rozená Hodínková, je průkopnicí českého balonového létání v období komunismu i poté. Jedna z úplně prvních pilotek žen na horkovzdušných balonech. Svůj život zasvětila sportu a rodině. Nebyla nikdy politicky angažovaná, ale zachovala si tvář, když viděla kolem sebe bezpráví.

Svůj postoj k životu shrnuje takto: „Věřím člověku, dokud mě nezklame, na to jsem citlivá. A také neodpouštím, protože vím, že lidé svoji povahu nemění.“

V jejím vyprávění není přítomna žádná negace, její nadhled nad událostmi doby a pozitivní nálada jsou pozoruhodné.

Sportovkyní na celý život

Jana Bartošová vzpomíná na své dětství s radostí. Narodila se v Praze na Štvanici. Byla vychována vysoce věřícími rodiči, katolíky, je nejmladší ze tří dětí. Tvrdší křesťanská výchova se jí však nedotkla tolik jako starších sourozenců, ale zůstala v ní až do konce života určitá zásadovost a smysl pro fair-play. Na dětství má pamětnice plno krásných vzpomínek. Její život se už tenkrát točil především kolem sportovních aktivit s partou dětí ze školy. Jak vzpomíná, tenkrát byl život v Praze pro děti mnohem svobodnější než dnes: „Dětem dnes chybí volnost, nás se nikdo nebál pustit na ulici nebo abychom si někam dojely. Jezdily jsme si samy zabruslit.“ Ráda bruslila, plavala, lyžovala, střílela z malorážky, dělala atletiku a později samozřejmě přišlo létání balonem. Byla členkou Sokola, Svazarmu a Balonklubu Praha. Ať již na škole základní, střední nebo i v zaměstnání, vždy byla aktivní v organizaci kolektivních sportovních aktivit. Věnovala se také podpoře sportovních aktivit dětí v dětském domově. S politováním dnes konstatuje úpadek a malé nadšení současných dětí do sportu: „Děti jsou dnes zalezlý u počítače […], dřív to žilo, hrála se vybíjená, nohejbal, tenis se hrál, dnes hrajeme ten tenis s manželem sami.“

Průmyslovka – jediná holka v ročníku

Na základní škole „objevila“ Jana Bartošová matematiku, která se stala její velkou zálibou. Bylo to, jak sama říká, ale také na úkor například českého jazyka a ruštiny, patřila však vždy k nejlepším žákům ve třídě. Tehdejší učitel matematiky prof. Blažej přišel na pohovor k mamince mladé Jany, aby mladou Janu přesvědčila ke studiu na 12leté škole (gymnázium). Jana ovšem neposlechla a chtěla si prosadit svůj sen stát se módní návrhářkou. Po nepřijetí na uměleckou školu nakonec zvolila cestu technického vzdělání a uspěla v příjímacím řízení na průmyslovku. Vzpomíná, jak byla v ročníku jediné děvče, a také na to, jak k ní byl třídní kantor v počátcích skeptický: „První, co bylo, že otevřel takovej malej profesor dveře, nevím, jestli mě viděl, a řekl: ‚Tak, pánové, jsem přesvědčen, že na týhle škole nemá ženská co dělat.‘ Měla jsem i čtyřky v začátku, asi jsem se bála, ale pak jsem se začala hlásit a už to pak šlo, první půl rok byl krutý.“ Školu dokončila úspěšně a s láskou vzpomíná na celý kolektiv spolužáků: „Byla tam výborná parta, se kterou jsme jezdili na vodu, byl tam výbornej profesorskej sbor. […] Jezdili jsme na vodu, na chmel, prostě pořád se něco dělo.“

Otec je přinucen změnit povolání

Paní Bartošová se nikdy politicky neangažovala, ani nikdo z její rodiny. Negativa režimu se však nevyhnula ani jim. Otec coby vysokoškolsky vzdělaný člověk, a tím pádem člen „inteligence“, byl v 50. letech poslán jako dělník do výroby. Zde se mu stal pracovní úraz, mimo jiné také vinou špatného technického zabezpečení, ze kterého si odnesl trvalé následky. Jana Bartošová vzpomíná: „Já už si ho pamatuju, že celý život chodil o holi, měl rozdrcené koleno, zdrátovaný. Bylo to vlivem toho, že ho poslali na nějakou práci, kterou on neznal, a nějaká bezpečnost práce tam asi moc nebyla, a tam se mu stal tento úraz.“

Srpen 1968 – „Tehdy jsem viděla poprvé dospělý mužský brečet“

Události roku 1968 jsou jedny z nejsilnějších momentů života Jany Bartošové. Bylo to pro ni poprvé, kdy se jí stalo v životě něco, co jejím okolím výrazně pohnulo. Vzpomíná, že invaze sovětských vojsk přišla přesně v den jejích jmenin, když jí bylo 18 let. Nikdo nebyl podle pamětnice připravený, nikdo nečekal, že by se něco takového mohlo stát, lidé byli v šoku. „Mamka se hrozně bála, brácha měl malé miminko a ona se bála, co s nima bude. Já jsem s ní tenkrát šla do práce, byly jsme schovaný v nějakým suterénu nebo skladu, a byly tam ještě jiný ženy nebo maminky, jejichž synové narukovali, a ony se o ně bály.“

Pro paní Bartošovou znamenala invaze i citový milník: „Tehdy jsem viděla poprvé dospělý mužský brečet. A to ve mně zůstalo dodneška. Do té doby jsem to neznala.“ Na jednom pražském mostě se osobně potkala s vojáky a přes zákaz pomohla jinému chlapci: „On tam šel kluk s motorkou a oni ho nechtěli pustit a já jsem byla vždy takový tvor, který byl živel a ničeho jsem se nebála […], a když ho nechtěli pustit, byla to nějaká motorka nebo skútr, tak jsem ho prostě popadla a odnesla a vím, že ti vojáci na mě něco křičeli, a šla jsem, vůbec jsem se neohlížela.“

Mezi další silné momenty srpnových dní patří vzpomínka na samotné ruské vojáky, se kterými tehdy osobně mluvila rusky. Byli to mladí, unavení, špinaví, vyděšení kluci, jak říká pamětnice. „Ti už nebyli prostě iks let doma, oni vůbec nevěděli, co se děje, jen jim řekli, že to je nějaká kontrarevoluce a že v podstatě, když jim řeknou, že budou muset střílet do lidí,“ vypráví.

„Jak jsme potom zjistili, že všichni tihleti kluci, co sem přišli v té první linii, vlastně nikdo se z nich nedostal domů. Kam je odveleli ty kluky, ty vojáky, nikdo neví. Pak sem přišla jiná garnitura těch vojáků, co tu setrvali dýl.“

Pamětnice se také zamýšlí nad připraveností celé invaze. Po mnoha letech jí kamarádka ze Slovenska řekla, že na východních hranicích Slovenska byly tanky a armáda přítomny několik měsíců, a akce tak byla dopředu dlouho plánovaná.

Pragovka – „Raději z práce odejít než strpět bezpráví“

Za celý svůj život změnila mnoho různých zaměstnání. Po škole se nejprve věnovala technickým strojařským profesím, a to nejprve v SVA, která později přešla pod pražskou Pragovku, kde pracovala jako konstruktérka dílů do automobilů. V Pragovce byla členkou ROH pro sekci mládežnických aktivit. I když ji práce bavila, po několika letech se v roce 1978 rozhodla z „morálních“ důvodů sama odejít – organizace politicky rozhodla o vyhazovu schopného kolegy, což vnímala jako nesprávné. Pragovka byla nechvalně proslulá akcí 99 signatářů na podporu sovětské invaze do ČSSR v roce 1968. Vzpomíná: „Byl to nesmírně hodnej člověk, vezněnej v 50. letech. […] Měl pod sebou paní sekretářku, kterou poslal do rozmnožovny, aby zjistila, zda udělají nějaké materiály, které on potřeboval. A ona se vrátila z té rozmnožovny s brekem, aby už ji tam neposílal, že tam na ni šéf byl sprostej. A tento pán se sebral a nešel do jeho kanceláře, šel rovnou do té rozmnožovny a tam ho v tom okýnku viděl a začal na něj řvát a srazil mu ruku z toho zvonku. […] Ten člověk se sebral a šel k doktorovi ve fabrice a ten doktor tam napsal slabý otřes mozku a dal to do uvozovek. […] Svolali nějakou tu komunistickou buňku a že neexistuje, aby někdo urážel zasloužilého komunistu a dal výpověď, že naopak dostane ten paragraf a bude na hodinu propuštěnej.“

Po dobrovolném odchodu z Pragovky se začala strat o svou smrtelně nemocnou matku, se kterou byla až do konce jejího života. Paní Bartošová vzpomíná, jak komunistický režim neschvaloval domácí péči o těžce nemocné a jak jí matčina ošetřující lékařka odmítla pomoci. „Nesla jsem materiály tady paní doktorce na obvod, a ona, když to četla, tak řekla: ‚A co s ní chcete doma dělat, to si myslíte, že jí budu chodit domů píchat injekce?‘ Ani jednou než zemřela, se na ni paní doktorka nepřišla podívat.“

Další zaměstnání a slavná značka Luftbaba

Jana Bartošová dále pracovala deset let jako pracovnice v denním baru a později i jako matrikářka, oddávající úřednice. Po roce 1990 si založila vlastní úspěšnou značku Luftbaba na rekreační létání balonem. Značku později použil i Zdeněk Svěrák ve své pohádce „Pohádka o princezně Jasněnce, kterou Luftbaba zaklela v želvu“.

Průkopnice balonového létání, slavná pilotka

Jana Bartošová patří mezi hlavní postavy českého balonového létání na horkovzdušných balonech v České republice. Byla jednou z vůbec prvních pilotek žen u nás. Za svou aktivní činnost a propagaci tohoto sportu byla v roce 2016 uvedena do síně slávy Muzea balonového létání.

K balonovému létání ji během středoškolských let přivedla náhoda, a jak říká, také její „prořízlá pusa“. „Když jsme byli všichni odmaturovaní, tak jsme se 21. srpna 1969 sešli všichni na Žofíně v zahradní restauraci […], a tak jsme kritizovali všecko […], už zavírali hranice, už to začalo být blbý, ale já jsem měla furt tu pusu nevymáchanou a vedle u stolu seděl takovej pán. Vím, že měl hodně ostře řezaný rysy a křivou pusu a něco žvejkal, něco řekl, já už si nepamatuju co, a já – jak jsem měla tu pusu –, tak jsem řekla: ‚Kluci, já mám sto chutí mu jednu vrazit.‘ […] A on se otočil a říká: ‚Tak to udělejte.‘ A já se otočila a…“ vypráví se smíchem pamětnice. Takto kuriózně se seznámila s instruktorem paravýcviku ze Svazarmu a pilotním technikem z Balonklubu Praha. V průběhu působení v Balonklubu si udělala parašutistický výcvik, pilotní výcvik a v letech 1985–1998 byla jeho prezidentkou. Aktivně se zapojovala do soutěží národních i mezinárodních a obletěla mnoho zemí světa. Její velkou snahou bylo motivovat nové lidi do balonového létání. Její dlouhou kariéru ukončil v roce 1997 závažný úraz páteře.

Těžký úraz a onemocnění – silná vůle a nadhled

Stalo se to při turistickém letu v Telči, kde se do balonu přidala jako další pasažér, nikoli pilotka. Krátce po vzletu se však ukázalo, že vítr je moc silný, a hrozil by pád, a tak doporučila pilotovi, aby nouzově přistál na poli. Jak se nicméně později ukázalo, pilot nebyl příliš zkušený a jeden z cestujících byl navíc neukázněný. Během manévru při přistání tak došlo k chybě, která měla za následek rozdrcení páteře a těžké poranění hlavy Jany Bartošové. Je až s neuvěřením, že po celou dobu po úraze a převozu do nemocnice si dokázala udržet čistou hlavu a nadhled. „Teď jsem ležela na tý zemi a koukám do tý oblohy a teď jsem jenom věděla, že lidi utíkaj a já jen říkám kolegovi: ‚Ivane, volej sanitku, já mám něco s páteří.‘ A on říká: ‚Já nemůžu, Jano, já nemůžu vidět krev.‘ Říkám mu: ‚Já půjdu do šoku.‘ A on mi říká, že ho hrozně bolí ruka, a já mu ještě říkám: ‚To nic není, jak jsi ventiloval, tak si se bouchnul o tu flašku, to ti asi praskla klíční kost, tak si dej ledvinku kolem krku.‘“ Dnes je z úrazu plně vyléčená.

Později paní Bartošová ještě prodělala rakovinu a léčbu chemoterapií. V současné době je v pořádku bez potíží a stále aktivní ve sportu a cestování.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů