Hilda Bartáková

* 1928

  • „Ke konci války, takový mladý kluci, museli jít (na frontu) a můj táta měl takovou smůlu, on měl dovolenou, jak byl totálně nasazený, v takovým… ne v dolech, ale v navrch (povrchový důl), a tam mu už končila dovolená, a jak člověk je takový disciplinovaný, tak on se hlásil, a to byla velká chyba. Tři dny před koncem války mu dali uniformu a musel narukovat. A dostal se do zajetí a tři čtvrtě roku jsme vůbec nevěděli, kde je. A byl zavřenej v takovém táboru a vůbec jsme neměli zprávu, nic, nic, nic, a za tři čtvrtě roku se vrátil. Pak vypravoval, no měli hlad, dostávali řepu a samý takový jídlo, a tyfus tam byl, v tom lágru. A moje sestra měla něco podobného, ta byla u Červeného kříže, v lazaretu pracovala, ta byla taky na dovolené, a když ona narukovala, tak se taky dostala do zajetí, někde tady myslím, u Frýdku, ne Frýdek-Místek, v severních Čechách, a byla jeden měsíc v táboře, pod širákem byli, vojáci, a ona v takovým táboře pod širým nebem – a odtud ji odvezli do Rumunska, tak byla v Rumunsku v zajetí a potom ji odvezli za Moskvu. Ale to už bohužel nevím kam, ona už není živa a byla tři roky v zajetí v Rusku.“

  • „Tak může přijít ke mně a třeba může přijít na oběd. A on to přijal. A jsem tak vděčná, že jsem tak vzácného člověka poznala, on byl chudák zavřenej v tý Malý pevnosti v Terezíně. A co tam zažili, to bylo taky strašně smutný. On byl v odboji, národní odboj (Obrana národa) a někdo ho prozradil. A tři gestapáci ho vyslýchali. A on sám byl učitel němčiny… a takovej hodnej, moc hodnej člověk. Opravdu moc hodnej, nepoznala jsem… a inteligentní a chytrý, a říkal mně to, že ho tři gestapáci vyslýchali, že ho kopali, aby prozradil ty ostatní. Říkali, že i kdyby ztratil život, že to z něho dostanou. No a on už byl polomrtvej, musím říct, a přišla jedna paní, že pečeně je hotová. Kachna, pekli kachnu, a tak ti tři gestapáci ho nechali a šli na tu kachnu. Ta pečená kachna mu zachránila život. A dva spoluvězni ho pak, opravdu polomrtvého, vynesli ven. On byl na Bulovce v nemocnici a ukázal mně, měl na zádech takovou hlubokou jizvu, že by se tam vešla menší pěstička. Je to až příliš smutný o tom mluvit, co oni chudáci zkusili.“

  • „V tom bunkru to přežili, ten byl tak pevný, a dokonce pak přišli Rusové – a ona moje sestra byla taková trošku baculatá a Rusové znásilňovali ženy. A mojí sestře dali pistoli na prsa a ona mu říkala: ‚Tak mě zastřel.‘ No, představte si to, neudělal jí nic, ani ji neznásilnil. Přežila to, ona byla taková statečná, nebála se. Já jsem to taky zažila, že mi dali samopal na prsa, ale mně se tak klepala kolena, že si to neumíte představit. To jsme šly už zpátky, jak jsme uprchly, a oni, to jsem vypravovala těm dětem z tý školy, my jsme musely taky uprchnout z domova. Byly jsme v lese, pak jsme byly u jednoho sedláka, tam jsme spaly ve stodole a tam měli váhu na zvířata a já jsem spala v tý váze. Co se vážila prasata. A tam jsem se cítila jako trošku chráněná, kolem bylo takový… aby ta zvířata neutekla ven, tak jsem tam měla seno a tam jsem spala, tak to bylo. A když jsme šly potom domů, maminka roztrhala nějakou bílou látku a daly jsme si ji kolem levý ruky, že se vzdáváme. A takhle jsme potom šly zpátky domů.“

  • „Ve válce, my jsme tam měli přídělky. Byla velká nouze, to musím říct. V Německu jsme dostali na jeden ten šestnáctiny mléko, ale ředěné mléko. Můj táta byl na práci, ten musel narukovat, na vojnu ne, ale na práci, tak s tou maminkou jsem byla sama. Tak to nebylo tak jednoduché. Chodily jsme sbírat klasy a ty jste museli hledat jako houby v lese.“

  • „A to bylo tak. To ještě ta republika nebyla a my jsme byli tady vítaní, ale z německé strany to nebylo oficiální. To jsme jako nesměli. A to jsme šli. Já vždycky říkám, že jsem přišla do Čech přes zelenou louku. To znamená, když tu ti, jak měli volno, tak byli doma na prázdninách, no a jeden student mě vzal s sebou, a to jsme šli načerno přes hranice. A já jsem ještě neuměla česky a on vždycky říkal... jsme šli pěšky, přes les, v noci, no co. To byl taky Lužický Srb a studoval tady. A mě vzal s sebou.“

  • „Potom jsem bydlela tady v Praze v lužickosrbském semináři. To jsme všichni mluvili lužickosrbsky. Oni tady studovali, protože v Německu neměli šanci se dostat na studium a tady v Čechách mohli studovat, ti Lužičtí Srbové. A taky v Rumburku a nahoře byla gymnázia a tak dále. A já jsem se sem dostala vlastně ne jako studentka, ale jako ty au-pairky jedou ven, tak z Lužice sem přišli děvčata i chlapci na práci. A já byla v jedné rodině blízko Karlova náměstí v Příčné ulici, u dvou malých dětí. A potom už neměli peníze a zůstala jsem tady v Čechách, tak jsem šla na pracovní úřad a tady mě zaměstnali do závodní jídelny ministerstva paliv a energií.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.02.2022

    (audio)
    délka: 01:32:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 29.07.2022

    (audio)
    délka: 02:07:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V té Hitlerově době Němci chtěli, abychom už nebyli

Hilda Bartáková
Hilda Bartáková
zdroj: Archiv Hildy Bartákové

Hilda Bartáková, rozená Bartsch, se narodila 3. července 1928 ve vesnici Diehmen v jihovýchodní části Německa, tzv. Horní Lužici. Pochází ze smíšeného manželství, otec Johann byl Lužický Srb, matka Amálie Němka. Rodinu se šesti dětmi živilo malé hospodářství. Hildina matka zemřela v roce 1934 a otec se o tři roky později znovu oženil. Během války byl totálně nasazený, tři dny před jejím koncem musel narukovat a padl do zajetí. Druhá světová válka výrazným způsobem zasáhla životy všech členů rodiny. Tři roky v sovětském zajetí strávila i Hildina sestra Elsa. Další sestra Marta prožila konec války v Berlíně, kde se starala o děti ukryté v protileteckém bunkru během bombardování města. Hilda jako nejmladší ze sourozenců zůstala s nevlastní matkou v rodné vesnici. Vzpomíná na ponižující chování učitele ve škole kvůli svému částečně slovanskému původu, na bombardování německých měst a jeho důsledky i na situaci ve válkou zdecimovaném Německu. Na konci dubna 1945 se s matkou musela ukrývat, kolem Demjan sváděli poslední boje ustupující německá armáda s vojáky Rudé armády. V roce 1947 ilegálně odešla do Čech a začala pracovat jako pomocná síla v domácnosti, vychovatelka dětí a později jako cukrářka v závodní jídelně ministerstva paliv a energetiky. Počátkem 50. let se nakrátko vrátila do Německa, v Lipsku byl založen lužickosrbský ústav pro řeč a literaturu a Hilda tam získala místo sekretářky. V roce 1956 se vrátila do Čech, provdala se za Jiřího Bartáka a v Čechách již zůstala. S manželem vychovala dvě děti a následně, až do odchodu do penze, pracovala jako sekretářka na velvyslanectví Německé demokratické republiky. Je vdova, v době natáčení v roce 2022 bydlela v Praze.