Václav Bárta

* 1937  

  • „Jo, to jsem vozil, to jsme si tenkrát... byly takzvané muzikantské burzy, na desky, na gramofonové desky. A já jsem vozil desky z Německa a chodil jsem s nimi na tu burzu, kde se ty desky vyměňovaly. Dokonce i prodávaly. Ale nikdy jsem z toho žádný problém neměl. Já si vzpomínám, že jsem vezl - a to mi prdelka trochu cvakala - jednou jsem vezl... Já jsem se znal s Karlem Krylem, kromě jiného. S tím jsme se taky párkrát sešli v Německu, a on mi dal desku tenkrát a říkal: ‚Vašku, vezmi ji tam s sebou.‘ Já povídám: ‚Karle...‘ A knížku. A já jsem jel zpátky, shodou okolností zrovna 28. srpna to bylo, jel jsem přes Železnou Rudu. Tam bylo patrně nějaké hlášení, nechali mě vystoupit z auta, probrali celé auto, potom mě nechali vynosit, museli jsme vynosit, to jsem jel tenkrát se synem, to tenkrát ještě nebyl vystěhovaný, a vynosit na tu celnici všechny věci z auta. To znovu probrali, potom znovu do auta, takhle asi dvakrát nás brali, asi tři nebo čtyři hodiny. A tam jsem měl takhle ty gramodesky a mezi nimi byla ta deska Karla Kryla. A on ten Karel byl mazaný, on to udělal tak, že tomu dal jiný obal, byl od nějaké operety. Ale byla tam knížka Karla Kryla. Tu kontrolu dělali dva, policajt a celník. A ti to probírali, všecko to probírali. Tan policajt zrovna probíral tohle a šel přes tu knížku Krylovu a nic.“

  • „Jak?" - "Bořek." - "Oni si mě zavolali, tu situaci vidím dosti v denním světle. Pikantní na tom bylo, já jsem měl první den telefon a první hovor, který vůbec na tom telefonu jsem měl, tak tenhle z Krajské správy pasů a víz." - "První telefon doma?" - "Ano, doma. Tak jsem tam přišel, byli tam dva pánové v kožeňácích. Ten, co mě zval, to byl nějaký... dokonce jsem ho trošku znal, byl to známý kamaráda. Ten ředitel Správy pasů a víz, nebo náčelník, ten odešel a zůstal tam tenhle člověk. Řekl mi: ‚Já jsem Berka, já bych vás chtěl o něco požádat.‘ A já jsem mu tenkrát řekl, já už jsem taky věděl, samozřejmě od známých, když už měli problémy, já jsem mu říkal: 'Víte, je problém, já všechny vykecám, já jsem strašně ukecanej.' On říká: 'Ale ne, já vás nechci žádat o to, když se odněkud vrátíte, jezdíte ven, že?' Já jsem říkal: ‚To víte, že jezdím, když jsem to tomto místě na Správě pasů a víz.‘ ‚Víte, my bychom od vás potřebovali... Já nechci, abyste nám něco hlásil, my bychom potřebovali, abyste nám pomohl.‘ Říkám: ‚V čem?‘ Pak mi chvilku vysvětloval, jak je rozdělený svět, že oni jako zpravodajci dělají svoji práci a ta práce také spočívá v tom, že často korespondují s někým ze Západu nebo se někoho snaží nějakým způsobem získat k součinnosti a říkal mi tenkrát: ‚My bychom potřebovali, kdybyste, až pojedete, koupil nějaké papíry. Dopisní papíry, protože my když to posíláme na našich papírech, tak je to…‘ Já jsem říkal: ‚To bych asi mohl.‘ V té době můj brácha, který je taky evidovaný, který byl v Plzni, tak ten jezdil se souborem. Aha, aha, já jsem byl vlastně venku předtím v těch sedmdesátých letech asi dvakrát, se souborem z Horní Břízy. To byl soubor folklórní, kterému jsem režíroval programy, a oni mě vzali s sebou. Můj brácha tam zpíval. - "Vy jste říkal, že brácha je evidovnaný - jako kdo? Jako spolupracovník?" - "No asi jako já, stejně, já nevím, co jsem, to jste mi řekl teď vy." - "Vy jste evidovaný jako tajný spolupracovník kategorie D - důvěrník." - "Důvěrník? To znamená, že bych měl něco podepsat?" - "To není nutné, ten podpis." - "Ne, já jsem v životě nepodepsal nic. Jediný kontakt, který jsem s nimi měl, osobní, jednou jsme asi spolu telefonovali, osobní kontakt byl tenhle. Nějaké papíry, nějaké dopisní papíry, ale už se mi na to téma neozvali. A když jsem vzpomněl toho bráchu, tak mi říkal: ‚Já jsem to měl taky, ale oni mi řekli, abych jim dal zprávu, až se vrátíme s tím souborem, s kým jsme se tam potkali a tak.‘ On mi tenkrát říkal: ‚Mně cvakala prdelka, já jsem se toho strašně bál, ale oni mi už nezavolali.‘ - "A vy říkáte, že už se vám nikdy neozvali? Vůbec?" - "Ne." - "V tom spise je to tak, že jste měli asi deset schůzek." - "Vůbec ne, to vůbec ne. Já jsem s nimi žádnou schůzku nikdy neměl. - "Vůbec žádnou?" - "Ne. A jak oni to dokládají? To by mě zajímalo, nejsem takový sklerotik, abych si to nepamatoval. Já jsem se s nimi nikdy nepotkal už od té doby.“

  • „Táta pocházel ze tří dětí. Babička byla sama, děda, její manžel, tedy táta mého táty, tak ten dělal v Horní Bříze, tam se tomu říkalo tubera ze šamotu. Šamotové cihly se vyráběly tak, že se drtil křemen na drobný prach. A jak to prášilo, tak ti chlapi dostávali jakoby druhotnou tuberu. Plíce se zaprášily a chlapi pak brzo umírali. Takže tam se o dědovi moc nemluvilo, ale vím, že umřel hodně mladý. Babička zůstala sama se třemi kluky. Měla sice chalupu v horní části Hromnice, ale asi tloukli bídu s nouzí, protože třeba táta vyprávěl, že měli jedny boty, tři kluci. A kdo vstal první, tak měl boty, kdo vstal druhý, tak měl dřeváky a kdo vstal třetí, tak už šel bos. Z té bídy povstal určitý vzdor proti kapitalistům, kteří si žili na úrovni. Bída tam byla veliká a ještě k tomu válka. Přísliby komunismu, té určité rovnosti nebo jistého zvednutí životní úrovně sehrály svou roli. Pochopitelně že i určitá nenávist, která v těch lidech byla vůči Němcům a tomu celému, tak tomu nahrála. Takže spousta lidí kamarádství se strejdou Baxou, který byl v koncentráku, který se vrátil a ještě se hlásil ke komunistům, tak to logicky vycházelo z přesvědčení, že spousta lidí... dneska se říká, že to nebyli žádní prospěcháři, tihle lidé, ti tomu opravdu věřili, že to tak bude, že to je správně.“

  • „Ta demarkační čára původně byla taková prostupná, ta vedla přesně polovičkou vsi. Zajímavé. A dokonce vedla, tam bylo házenkářské hřiště, jako by člověk protáhl tu čáru, tu polovičku házenkářského hřiště, přesně tam ta demarkační čára vedla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.08.2019

    (audio)
    délka: 01:40:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 29.10.2019

    (audio)
    délka: 01:25:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Demarkační čára vedla přes polovičku vsi

Václav Bárta v roce 2019
Václav Bárta v roce 2019
zdroj: foto z natáčení

Václav Bárta se narodil 28. září 1937 v Hromnici u Plzně do komunistické rodiny. Hromnicí po skončení druhé světové války procházela demarkační čára. Václav v roce 1952 nastoupil na vojenskou průmyslovku, kde v roce 1956 odmaturoval. Poté byl jako voják převelen do Ženijního technického učiliště v Litoměřicích, odkud byl ale vyloučen pro nezájem o studium. Vždy ho to táhlo víc k psaní, hudbě a divadlu. V roce 1960 odešel do Prahy a získal místo vychovatele na učilišti lidového družstva Inklemo. Se svými učni založil stejnojmenný amatérský divadelní soubor. Díky úspěchu této ochotnické skupiny se Václav Bárta seznámil s lidmi z kulturního prostředí a otevřely se mu tak dveře pro jeho tvůrčí činnost. Od sedmdesátých let byl převážně na volné noze, psal pro rozhlas, spoluzakládal soubor Chorea Bohemica, pracoval pro Československý státní soubor písní a tanců, režíroval folklórní a jiná komponovaná vystoupení pro různé organizace. Od roku 1983 do roku 1988 byl veden ve svazcích StB jako důvěrník. Václav Bárta byl celkem třikrát ženatý, má sedm dětí s pěti ženami.