Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bárta (* 1937)

• narozen 28. září 1937 v Hromnici

• v letech 1952 - 1956 absolvoval vojenskou průmyslovku v Brně a pak v Bratislavě

• roku 1956 převelen do Ženijního technického učiliště v Litoměřicích

• z vojenské školy se nechal vyloučit

• absolvoval dvouletou vojenskou službu

• od roku 1960 působil jako vychovatel v učilišti lidového družstva Inklemo v Praze

• roku 1962 založil divadelní soubor Inklemo

• od roku 1965 začal psát pro rozhlas

• v 70. letech spolupracoval se souborem Chorea Bohemica, Československým státním souborem písní a tanců a dalšími

• od roku 1980 působil na volné noze

Václav Bárta se narodil 28. září 1937 do rodiny žijící ve vesnici Hromnice, která leží asi patnáct kilometrů od Plzně. Vesnicí vedla v květnových dnech roku 1945 demarkační čára vymezující působnost americké a sovětské armády. Václav vystudoval vojenskou průmyslovku, ale vždy ho to více táhlo k umění. Jako vychovatel v učilišti Inklemo založil se svými svěřenci divadelní soubor stejného jména v duchu divadla Semafor a to nastartovalo jeho uměleckou činnost. Celoživotně se pak věnoval převážně psaní pro rozhlas a režírování folklórních programů. V osmdesátých letech byl veden jako důvěrník StB, sám ale jakoukoliv spolupráci popírá.

 

Rodina

Otec pamětníka František Bárta se narodil roku 1912. Jeho otec (tedy dědeček pamětníka) pracoval v Horní Bříze, kde se drtil křemen na výrobu šamotových cihel. Nejspíš díky poprašku z drtičky se mu zanesly plíce a zemřel, když jeho tři děti byly ještě malé. Díky této tragické události se rodina dostala do tíživé finanční situace a možná právě proto, jak zmiňuje pamětník, se nadchli pro komunistickou ideu. František jako jeden z mála z vesnice vychodil měšťanku, vypracoval se na šikovného řemeslníka a v kariéře pak pokračoval přes vedoucího dřevomodelářské dílny až do pozice ředitele jednoho z keramických závodů v Horní Bříze.

Matka Jiřina Bártová, rozená Roubalová, pocházela z vedlejší vsi. Nejprve byla ženou v domácnosti, pak pracovala v závodní kuchyni továrny v Horní Bříze a nakonec vypomáhala v kanceláři. Václav pak měl jednoho o šest let mladšího bratra.

Svoje nejranější dětství prožil pamětník za války v Hromnici, jejíž polovinu v roce 1945 osvobodila americká a tu druhou sovětská armáda. Demarkační čára vedla přesně středem vesnice. S Pamětí národa se podělil o některé příběhy z té doby.

 

Hromničtí sousedé

Z Hromnice pocházel také Antonín Liška, vojenský letec, který v roce 1939 ilegálně přešel do Polska, aby se pak po složitých peripetiích dostal do Velké Británie. Tam se stal letcem a byl zařazen k 1. britské peruti RAF. K útěku z republiky mu tenkrát pomáhal soused Bártových (pamětník bohužel jeho jméno nezmiňuje), kterého pak zajalo gestapo a až do konce války byl uvězněn v koncentračním táboře, odkud se vrátil s podlomeným zdravím.

Dále pak pamětník vzpomíná na učitele Zelenku z dvojtřídky. Ten ze školy odešel před koncem roku, a když pro něj přišlo gestapo, už ho v Hromnici nenašli. Dlouho se o něm nic nevědělo, ale pak se začalo říkat, že se přidal k partyzánům, kteří se v tu dobu skrývali v Brdech, a že právě tam někde padl. Gestapo tenkrát sebralo pana Baxu (pamětník ho nazývá strejdou), který byl nejspíš součástí stejné skupiny.

Pamětník pak také vzpomíná, jak k nim chodil „kužák“ pro králičí kůže a něco pod nimi schovával. Nejdříve si myslel, že to bude tabák, který jeho otec na zahradě pěstoval, ale pak našel ve stodole protiněmecké letáky, které prý jeho otec vozil do Horní Břízy do továrny, kde je rozdával dělníkům.

Když spojenci bombardovali Plzeň, řada rodin se přijela schovat do Hromnice položené v údolí mimo exponované cíle. I Bártovi nabídli příbytek jedné plzeňské rodině. Ve Velké Hromnici pak v maringotce bydlely mladé Němky, které měly za úkol sledovat světlomety oblohu a informovat o dalších případných náletech americké armády.

Když se strejda Baxa vrátil z koncentračního tábora, stal se předsedou místní komunistické organizace. Vrátil se i Antonín Liška, což znamenalo pro Hromnici velkou událost, vítali hrdinu druhé světové války, letce RAF! Baxa jako zakládající člen strany spolu s otcem pamětníka začali Lišku přesvědčovat, aby vstoupil do strany. On ale komunistické ideologii nevěřil a odmítl je. Když pak Liška přišel v nemilost orgánů, nikdo se ho nezastal, nikdo mu nepomohl. Baxa byl už po smrti a jak se zachoval František Bárta, jeho syn neví.

 

Stalin si vzal Hromnici, Truman Žichlici

5. května přijeli od Horní Břízy Američané ve dvou až třech tancích za slavnostního vítání hromnických občanů, odtud pak pokračovali do vedlejších Žichlic. Otec pamětníka se smál, že Truman se Stalinem se museli zbláznit, že Stalin si vzal Hromnici a Truman Žichlici, přesně mezi nimi totiž vedla demarkační čára. Sovětští vojáci přišli až 9. nebo 10. května, ale to už taková sláva nebyla. Kluci byli fascinováni nafešákovanými americkými vojáky, kteří měli po kapsách žvýkačky. S americkou armádou přišla také UNRRA, díky které pak bylo v obchodech k dostání americké zboží. I otec pamětníka si s chutí pokouřil americké Camelky. Seděl a říkal: „To je pokouřeníčko, to není jako ta moje domovina.“ Pak přijeli Sověti a ti přivezli Machorky. Američané i Sověti odešli v roce 1946.

 

Soudruzi, to ne!

Otec pamětníka vstoupil do komunistické strany brzy po válce, oddaně jí věřil a svoje nadšení přenesl i na svého syna. Stal se členem krajského výboru a snad se dokonce kamarádil i se Slánským. Na proces s ním pak Václav Bárta vzpomíná takto: „Když přišel malér se Slánským, táta stál v síni a mlátil hlavou do zdi a křičel: ‚Soudruzi, to ne, soudruzi to ne!‘“ Jeho odsouzení ale otec překousl, straně stále věřil a dokonce se stal velitelem milicí. Když pak ale v roce 1968 přišla vojska Varšavské smlouvy, tohle příkoří už nepřekonal. Šel s milicemi hájit továrnu před okupanty a byl z toho malér. Otec prý blouznil: „Soudruzi, soudruzi, co nám to děláte?!“ Vyloučili ho z partaje, měl první infarkt a na ten druhý pak v roce 1972 zemřel. V srpnu 1968 se tak poprvé postavil proti vlastní ideologii, proti smyslu celého života, najednou vystřízlivěl a prožíval hluboké zklamání.

Václav Bárta vyrůstal v rodině, kde se věřilo, že socialismus je to nejlepší. Sám nabyl stejného přesvědčení. Byl hrdý na to, že stál u založení místní organizace Pionýra, že může nosit rudý šátek. A oprašuje historku o tom, jak tajná policie zatkla četníka jménem Tostopka z Horní Břízy za protistátní činnost. Václav Bárta si jako dítě tenkrát myslel: „Jak to ten člověk mohl udělat? Jak ten člověk mohl dělat něco proti nám, tohle kdyby udělal můj táta, tak já nevím, já bych to nevydržel, já bych to na něj řekl.“ Zpětně si uvědomuje, že byl podobně ideologicky zmasírován jako Hitlerjugend za války. Strana jim systematicky vymývala hlavy, ideologie se na ně valila ze všech stran. Přiznává, že z února 1948 si toho moc nepamatuje, jen pocit, že „oni“ zvítězili, že to Gottwald všem natřel.

 

Vojenská škola

Václav Bárta od dětství rád zpíval a psal básničky. Po osmé třídě nastoupil do jednoročního učebního kurzu (tzv. JUKu) a toužil pokračovat ve studiích na konzervatoři. V té době ale náboráři lákali žáky do vojenské školy. Václava utvrzovali, že v Žižkově škole v Brně mají také konzervatoř, a proto se tam rozhodl nastoupit, navíc ho okouzlily uniformy. To se psal rok 1953. Bohužel se pak ukázalo, že jde vyloženě o průmyslovou školu, která s uměleckou nemá vůbec nic společného. Průmyslovku po roce změnili na gymnázium, které přesunuli do Bratislavy, kam odešel i pamětník, a jeho druhou část pak umístili do Moravské Třebové.

Do učiliště v Moravské Třebové mohli v té době nastupovat už i jedenáctiletí chlapci, kterým se říkalo „žižkovci“. Při nástupu do školy dostali uniformu, domů se podívali jen o letních prázdninách a o Vánocích. Škola to byla prestižní a byl o ni velký zájem, proto nebylo snadné se tam dostat. Tento model byl převzat ze Suvorovových škol v Sovětském svazu, kam nastupovali už ve velmi útlém věku převážně sirotci po vojácích Rudé armády. Pamětník se tak ve své bratislavské škole potkal s Vasjou, odchovancem právě Suvorovovy školy, který byl jejím žákem už od šesti let. Vasja prý lovil ryby jedině granátem. Pamětník vzpomíná ještě na jednu školní historku: Důstojníci, kteří měli službu, dostávali seznam těch nejmladších kluků, kteří se v noci počůrávali. Budili je slovy: „Soudruhu žižkovče, vstávejte, musíte se vychcat.“

Václava Bártu škola nebavila, trápil se tam, což se projevovalo na jeho prospěchu, i když si uvědomoval svoji hrdost na prestiž školy. Nicméně sám postupně došel k tomu, že se minul povoláním. Maturitu překlepal v roce 1956, ale počítalo se s tím, že bude pokračovat na vysoké vojenské škole. Se svým prospěchem byl převelen do Litoměřic do ženijního technického učiliště (ŽTU). A tak začal hledat způsoby, jak z tohoto „vězení“ utéci. Jeho otec se bál, že když Václav ze školy odejde, bude muset vrátit peníze za studium, proto pamětník uvažoval, že si ublíží, aby ho sami propustili. Nakonec ale propadl z pěti předmětů, a tak ho vyloučili pro nezájem o studium. Přesto ale ještě musel odsloužit dva roky vojny. Tu začal v Litoměřicích, pak ho ale poslali na Slovensko do Seredi nad Váhom. V osmnácti letech vstoupil do komunistické strany.

Po návratu z vojny začal zpívat ve sboru v plzeňském rozhlase. Zároveň začal dělat metodika zájmové umělecké činnosti v Domě osvěty v Plzni. V roce 1960 se přesunul do Prahy, protože zatoužil po kariéře profesionálního zpěváka. Ke svému koníčku ale potřeboval i nějakou práci, aby se uživil. Našel inzerát, že učiliště lidového družstva Inklemo (učili se zde klempíři atp.) přijme vychovatele pro mimoškolní činnost. Přijali ho.

V té době zářila hvězda divadla Semafor, a tak se Václav rozhodl, že by se se svými svěřenci mohl také pokusit o nějaký divadelní kousek. Roku 1963 tedy vznikl amatérský soubor Inklemo, který se brzy stal senzací. Vyhrávali amatérské soutěže, a dokonce si odnesli tři vítězství z přehlídky Šrámkův Písek. Právě díky soutěžím se seznámil s lidmi z rozhlasu, kteří je často porotcovali, a dostal tak příležitost začít pro rozhlas psát. Díky Karlu Šiktancovi, se kterým se právě přes Divadla malých forem seznámil, se mu také podařilo vydat knížku Jak se chodí za holkama. V učilišti zůstal do roku 1968.

 

Kulky svištěly nad hlavami

Od roku 1965 začal psát povídky a pohádky pro rozhlasový pořad Mikrofórum. Ten podle pamětníka vznikl z podnětu komunistické strany, aby odlákala mládež od poslechu oblíbeného západního rádia Luxembourg.

Události roku 1968 začaly pro pamětníka ve Francii, kde trávil léto se svojí ženou na vinobraní. Vinař, u kterého pracovali, se dočetl v novinách, že se na Československo chystá okupace vojsk Varšavské smlouvy. Václav Bárta ani na okamžik neuvažoval, že by v zahraničí zůstal, nechal přece doma děti a rodiče, a tak se vrátili. Na Václavském náměstí se pak stal svědkem střelby z tanků na Národní muzeum. S ostatními utíkali do Riegrových sadů za svištění kulek nad hlavami. Přiznává, že tenkrát měl opravdový strach. Manifest Dva tisíce slov nepodepsal, i když prý o tom uvažoval. V té době komunistickou ideologii už dávno opustil, protože pochopil, že je v ní spousta nepravd a lží. A navíc byl svědkem osudů straníků, kteří doplatili na to, že se partaji zrovna nehodili. Rok 1968 se stal poslední tečkou, když se dozvěděl, že někteří komunističtí přívrženci podepisovali souhlas se vstupem okupačních vojsk. Osobně se ho ale okupace nijak nedotkla, pouze někteří jeho přátelé později emigrovali, jako třeba novinář Karel Hvížďala, kterého pak navštěvoval v Kolíně nad Rýnem.

 

Na volné noze

V roce 1969 nastoupil Václav Bárta do Domu pionýrů v pražském Karlíně, kde spoluzakládal tzv. Klub mládeže. V Karlíně tenkrát měli zkušebnu začínající mimové Ctibor Turba a Boris Hybner, dále tam měl divadélko Petr Novotný a další. Václav Bárta tam ale zůstal jen asi rok. Protože neměl pedagogické vzdělání, snížili mu plat z 1200 Kčs na 950 Kčs. V tu dobu ho už ale naštěstí začínaly živit honoráře ze psaní textů. S uskupením Chorea Bohemica nastudoval sváteční pásmo Vánoce s Choreou a díky tomu ho začaly oslovovat různé folklórní soubory, aby s nimi nazkoušel výroční vystoupení atp. Postupně se tak dostal až ke spolupráci s profesionálním Československým státním souborem písní a tanců (ČSSPT), kam v roce 1973 nastoupil a působil tam dva roky. Pak se rozhodl vrátit na volnou nohu. Bohužel tentokrát už by mu to ale neprošlo bez doporučení nějakého svazu. Přes známého se mu podařilo získat potvrzení Svazu dramatických umělců, a to díky přímluvě Jiřiny Švorcové, kterou ale sám osobně neznal. V sezóně 1976/77 znovu nastoupil do souboru ČSSPT. Vzali ho, i když nebyl ve straně, ale postupně začal mít problémy se stranickými řediteli. Se spoluprací definitivně skončil na základě udání Ivana Kotrče, hostujícího režiséra, který prý o Bártovi tvrdil, že v souboru šíří tendence roku 1968. Pamětník tedy dostal doporučení, aby odešel. Od roku 1980 byl už definitivně na volné noze.

Václav Bárta začal pracovat pro televizi, společně s Jiřím Bartošem ze Supraphonu a svojí tehdejší ženou Lenkou založil skupinu Mandragora, která doprovázela herce Miroslava Horníčka na jeho kulturních výjezdech.

Kdo chtěl tenkrát hrát za peníze, musel mít nejprve přehrávku u agentury, aby dostal povolení. Václav Bárta dělal komponované večery, třeba pro Pražské kulturní středisko a různé krajské agentury. Bártovou doménou se tedy stalo psaní scénářů a režírování takovýchto pořadů.

Pamětník, jak sám zmiňuje, si prý jako umělec na volné noze žil celkem svobodně, nikdo ho k ničemu nenutil. Nicméně mnoho jeho kamarádů mělo s režimem problém – Tomáš Pěkný, který pracoval v nakladatelství Mladá fronta, nesměl od roku 1971 vykonávat svoje povolání z politických důvodů, stejně tak i Karel Šiktanc. Tomu Václav nabídl, ať napíše pohádku pro rozhlasového Hajaju, pro kterého sám psal, a že ji vydají pod jménem pamětníkova kamaráda, inženýra Jana Chudého.

Po roce 1980 začal Václav Bárta celkem bez problémů jezdit do zahraničí. Jeho nejstarší syn Richard se totiž zhruba v roce 1980 formálně oženil do Německa. A protože byl legálně vystěhován, měli jeho příbuzní v Čechách možnost ho jezdit navštěvovat, čehož pamětník začal využívat. Při té příležitosti se tak setkával i se svými emigrantskými přáteli, jako třeba s Lídou a Josefem Rakušanovými, Slávou Volným a dalšími. Kolem roku 1983 se o Václava Bártu začala zajímat Státní bezpečnost a zaevidovala ho jako důvěrníka s krycím jménem Bořek. Ve svých spisech ho vedla až do roku 1988. Pamětník ale tvrdí, že o ničem nevěděl. Jediné, na co si vzpomíná, je tato událost: Pořídil si domů telefon a hned první hovor byl z krajské Správy pasů a víz. Pozvali si ho do kanceláře, kde byli dva muži v kožených kabátech. Jednoho trochu znal, jmenoval se Berka, byl to kamarád jednoho jeho kamaráda. Ten po Bártovi chtěl, aby mu ze Západu přivezl nějaké dopisní papíry. Prý se snaží občas někoho z ciziny přesvědčit ke spolupráci a to na našich papírech vypadá divně.

Od té doby ale s nikým v kontaktu nebyl, s Berkou si jen dvakrát telefonoval. Nicméně ve spisu je uvedeno, že pamětník měl s StB celkem deset schůzek. O Václava Bártu se prý přestala zajímat proto, že nepodával žádné důležité informace, ztratil tak pro ně význam. Podle spisu to vypadá, že se s nimi párkrát sešel, mluvil velmi obecně a žádné zajímavé informace jim nepodal. 

 

Cesta po Americe a další výjezdy do zahraničí

Celý život se Václav Bárta toužil podívat do Ameriky, což se mu podařilo v roce 1985. Měl pozvání od syna, a tak si podal žádost na pasové kontrole. Protože mu v té době vyšlo jedno z prvních LP, Muzikantská pohádka, odnesl ho paní na pasovce a za týden obdržel výjezdní doložku. Do USA letěl z Mnichova do New Yorku s manželkou Lenkou a tehdy čtyřletým synem Vaškem. Druhého syna Štěpána nechali doma. Vzali s sebou dudy a vozembouch a jezdili po českých emigrantech, hráli třeba v Chicagu v emigrantské hospodě, aby si přivydělali nějaké peníze. Seznámili se tam s jednou Češkou, jež jim půjčila svůj byt, který nevyužívala. Sama byla z komediantské rodiny emigrantů a vyprávěla, jak její otec dostal po letech vízum, aby mohl zajet na návštěvu do Čech. Když se dlouho nevracel, volali mu, co se děje. On jim oznámil, že se už nevrátí, protože jezdí se svým bratrem a s cirkusem do Ruska a má takové kšefty, o jakých by si mohl v Americe nechat jen zdát. Z Chicaga pak jeli do Toronta a odtud asi na čtrnáct dní na Floridu. V jeho spise se píše, že před americkou cestou měla StB s Bártou schůzku v kavárně Hybernia. Pamětník ale tvrdí, že k něčemu takovému vůbec nedošlo. Nicméně u svazku je čtyřstránková zpráva z pobytu v Americe z roku 1986 podepsaná právě Bártou.

Nemá potvrzeno, jestli na něj někdy někdo donášel, ale kdosi mu řekl, že Jiří Bartoš, jeho kamarád ze Supraphonu, StB dává informace. Nicméně věděl, že ho sledují, když jezdí na Západ. Na ministerstvu zahraničí byl tenkrát úřad, který se zajímal o emigranty, a to hlavně o ty, kteří by se režimu nepostavili. Ty měl na starosti nějaký profesor Malina a pan Vachulka, oba z konzervatoře. Tento odbor také vysílal soubory do zahraničí právě na pozvání těch „hodných“ emigrantů. Díky panu Malinovi si prý Bárta mohl organizovat zájezdy sám. A tak si při cestách na Západ s sebou brával i svoje kamarády, kteří měli nějaký škraloup za protirežimní představení, jako třeba Luděk Nekuda nebo Tomáš Sláma.

Pravidelně jezdívali do Frankfurtu do jedné emigrantské hospody, kterou vedl pan Petschauer, sám emigrant. Byli tam asi desetkrát nebo patnáctkrát a nikdy prý z toho žádný problém nebyl, ale pod hledáčkem Státní bezpečnosti asi nejspíš byl, protože vozil ze Západu gramofonové desky. Jednou ho požádal Karel Kryl, ať převeze do Čech jeho knížku a desku. Jel tenkrát přes Železnou Rudu, kde mu prohledali celé auto, prohlídka trvala skoro čtyři hodiny. Naštěstí Kryl vložil svoji desku do obalu od nějaké operety, a tak na ni nepřišli. Knížku celníci zahlédli, ale žádný problém z toho nebyl.

Dobře se také znal s lidmi ze Svobodné Evropy. Vzpomíná na jedno setkání v hospodě v čínské zahradě v Mnichově, kde seděl s manželi Rakušanovými, Slávkem Volným, Schulzem a také Pavlem Minaříkem (toho vyslala v roce 1969 do Mnichova Státní bezpečnost, on pak pracoval až do roku 1976 ve Svobodné Evropě; měl za úkol rádio zdiskreditovat).

Část výdělku ze zahraničních výjezdů museli odevzdávat Pragokoncertu s tím, že jim něco vraceli v bonech, za které si pak kupovali převážně elektroniku: kameru, televizi, počítač. V tu dobu bydlel Václav s rodinou ve Strašnicích. Jednou za Bártovými přišel jejich kamarád, že prodává dům v Klánovicích, jestli se na něj nechtějí jet podívat. I když ho nakonec koupil někdo jiný, byl vedle něj ještě jeden, nedostavěný. Václav Bárta ale neměl žádnou hotovost, za kterou by ho koupil. Kamarád mu poradil, ať prodá všechnu elektroniku jeho známému, který pracoval v jednom bazaru. Ten dal Bártovi za kameru 300 000 Kčs, i když v Tuzexu tenkrát stála polovinu. Podniky, které měly o zboží zájem, nemohly nakupovat v bonech, musely proto utrácet právě v bazarech. Navíc jim bylo jedno, kolik za elektroniku zaplatí. Pamětník tedy za všechno svoje elektronické zboží obdržel 900 000 Kčs a mohl si dům pořídit. Pak se ale rozvedl a musel odejít.

 

Prachy vládnou světem a mně se to nelíbí

V 80. letech koupil chalupu na Tachovsku. V nedalekém Starém Sedle stál kulturní dům, a tak Václava Bártu začátkem 90. let napadlo, že by tam mohl založit divadlo pro německé návštěvníky. O kulturní program by se pak staraly soubory, se kterými spolupracoval. Vzal si tedy úvěr, aby ke kulturnímu domu přistavěl hotel. To se psal rok 1992. Nicméně už za půl roku se ukázalo, že tady mu pšenka nepokvete a banka, u které si půjčil, se brzy ozvala, že chce peníze zpět. Trvalo mu další tři roky, než vše prodal.

Pamětník byl ženatý celkem třikrát a má dohromady sedm dětí s pěti ženami. Prvního syna zplodil už na vojně. Zhruba v roce 1962 se oženil s Ivou, kostymérkou z Barrandova, se kterou měl druhého syna. Oba potomky vychovávali společně. Koncem 70. let připravoval produkci v Českých Budějovicích a tam povil dalšího potomka. Se svojí druhou ženou Lenkou, zpěvačkou, se seznámil, když připravoval jeden z pořadů. I když byl stále ženatý s Ivou, přišla Lenka do jiného stavu. Se svojí tehdejší ženou se dohodl na rozvodu a odešel. S Lenkou pak měl dva syny, Václava (zpěváka Noida) a Štěpána. Bohužel ani tohle manželství nevydrželo kvůli pamětníkovým nevěrám a po necelých deseti letech se rozpadlo. Václav Bárta prý pak dalších dvanáct let svoje syny neviděl. Oženil se ale do třetice. Vzal si Kateřinu, která už sama jedno dítě měla, a s tou zplodil dalšího potomka. Uvádí tedy, že má sedm dětí, z toho jedno nevlastní. I jeho třetí manželství ale skončilo rozvodem. Od svých dětí má pak šestnáct vnuků a čtyři pravnuky.

Václav Bárta je už v důchodu, ale stále se snaží psát texty. Má na kontě několik knížek, třeba již výše zmiňovanou Kozí válku, která čeká na vydání, anebo Jak se chodí za holkama. Hodně spolupracuje se svým synem, zpěvákem Václavem Noidem, se kterým vydává CD a knihu Kozí válka přepisují na muzikál pro Plzeňské divadlo. Tam působí jako šéfdirigent jeho synovec Dalibor Bárta, se kterým také spolupracuje jako textař.

Politicky se nikdy neangažoval, a pokud ano, tak jen formálně. Ze současné politické situace je dost znepokojen. Bohužel „za prachy se dá koupit všechno, i ten náš takzvaný svobodný svět. Prachy vládnou světem, asi to jinak nejde, ale mně se to zkrátka nelíbí,“ dává pomyslnou tečku za rozhovorem Václav Bárta.