Alena Baizeau

* 1946  

  • „Když mi bylo deset let, rodiče rozhodli, že mě dají do internátu v misii v Bangui, abych se naučila číst a psát. S řádovými sestrami jsem se hodně hádala, protože v misii musely bílé děti chodit s bílými a hrát si s bílými a černé chodit s černými a hrát si s černými. Já jsem říkala jeptišce: ,Já nemluvím francouzsky, já mluvím sango, takže si budu chodit hrát s černými.’ A ona s tím vůbec nesouhlasila.“

  • „Do deseti let jsem bydlela na kávové plantáži, kde pracoval můj otec. Byla tam kávová plantáž a každý rok jsme viděli, jak přivážejí pytle s kávou a kamiony, které pak tu kávu odvážely do Bangui. Byla tam také olejárna, sbírali jsme palmové ořechy, pak jsme je drtili v malé olejárně, která tam byla, a dělal se olej. My jsme do školy nechodili, protože škola v té vesnici, která se jmenovala Zomié, nebyla. Celý den jsme něco dělali. Hráli jsme si s africkými dětmi, které taky do školy nechodily. Pořád ještě umím velmi dobře mluvit [sango] jazykem tohoto kraje, kde bylo velmi mnoho motýlů. Takže jsme často chodili chytat motýly a dělali jsme obrázky s motýly. Chodili jsme sbírat ovoce do lesa a večer jsme se všichni chodili koupat do řeky, protože jsme bydleli poblíž řeky Lobaye. Někdy jsme jezdili do Mbaïki. Bylo třeba přeplout přes řeku na pramici, což bylo velice nebezpečné v době dešťů, protože nebylo možné pramici dobře řídit. Takže až do deseti let jsem žila tam. A když jsme viděli přijíždět Evropany, tak já i africké děti jsme se utíkali schovat, protože jsme nechtěli vidět bílé. Mysleli jsme si, že bílí nejsou moc hodní. Matka mi vždycky vysvětlovala, že Francouzi je nepřijali moc pěkně, že jim zabránili v tom, aby si přivezli věci z Československa a že nás opravdu zruinovali. Pro mě byl život na plantáži skvělý. Celé dny jsem si hrála, chtěla jsem žít jako malí černoušci. Jenom kalhoty, žádné boty, žádné šaty, vůbec nic. Bylo to zvláštní.“

  • "Ve svých sedmnácti letech jsem začala pracovat, protože už jsem neměla žádnou národnost. Už jsme nebyli českoslovenští uprchlíci, nebyli jsme Francouzi, nebyli jsme ani Středoafričané. Měla jsem pas osoby bez státní příslušnosti. S takovým pasem jsem neměla na nic právo. Takže jsem začala pracovat.“

  • „Předtím, než přišli na Duklu, procházeli balkánskými zeměmi. Tam strávili zhruba tři měsíce plánováním a reorganizací. Žili tam v lesích, moc toho neměli. A říkal, že aby přežili v lese, tak si vyhloubili jámy v zemi a dávali přes ně jedlové větve a se sněhem, který nahoru napadal, měli takové iglú, ve kterém bylo teplo a ve kterém to velmi páchlo. Bylo velmi nebezpečné z těchto iglú vycházet, protože v lesích byli osamělí němečtí střelci. Jednou se jeho kamarád šel ven vyčůrat a [otec] říkal: ,Ten idiot místo toho, aby dával pozor, tak si sundal kalhoty, takže byla vidět bílá skvrna a ten německý střelec jej zastřelil.’ Ale přímo o Dukle mi toho příliš mnoho nevyprávěl.“

  • „Po válce měl otec vzpomínky, které těžce snášel. Často mi vyprávěl o svých kamarádech z Bir Hakeimu. Byli tam vojáci italští, němečtí, ruští, samozřejmě afričtí, francouzští. Ale polovina vojáků nebyli Francouzi. Měli jednoho italského kamaráda, který bojoval u Bir Hakeimu proti německé armádě a při jedné bitvě byl zajat italskou armádou. Vězně nalodili spoutané, ale loď se potopila. A otec říkal, že jeho kamarád se utopil, protože byl připoután k té lodi. Takže měl takové vzpomínky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 29.09.2020

    (audio)
    délka: 02:22:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla jsem žít jako ostatní africké děti, ale život rozhodl za mě

Alena Baizeau, 1990
Alena Baizeau, 1990
zdroj: Archiv pamětníka Oto Šachera

Alena Baizeau pochází z česko-rakouské rodiny, oba rodiče před druhou světovou válkou emigrovali a seznámili se v Londýně. Otec Otto Šacher (1917 - 1990) za války bojoval v řadách Francouzské cizinecké legie, Sil svobodné Francie a nakonec i 1. československého armádního sboru. Zažil boje v Evropě, Asii i Africe. Po válce rodiče bydleli v Praze, kde se pamětnice 10. června 1946 narodila. Kvůli stále sílící pozici komunistů v roce 1947 rodina opustila Československo a usadila se ve Středoafrické republice. Alena vyrůstala ve vesničce Zomié, kde rodiče pracovali na kávové plantáži. V deseti letech nastoupila do misijní školy v hlavním městě Bangui. Po jejím absolvování pracovala v Bangui jako sekretářka ve firmě na export kávy. V roce 1970 se provdala za francouzského občana žijícího ve Středoafrické republice. Díky sňatku získala francouzské občanství, a ještě v témže roce společně s manželem emigrovali do Paříže, kde vychovali tři děti. V době natáčení rozhovoru (2020) žila Alena Baizeau stále ve Francii, od roku 1992 pravidelně jezdí do Česka za svými příbuznými a přáteli.