Růžena Babičová

* 1922  

  • „Narodila jsem se ve Frélichově 24. ledna 1922. Žili jsme tam až do roku 1949. Pak nás vystěhovali, naložili na vagóny a odvezli do Huzové. Tam nás dali z vagónů dolů, seděli jsme na nádraží a čekali, než pro nás přijedou nějaká auta. Odvezli nás do Huzové, ale tam to bylo taky takové všelijaké. V prvním domě jsme bydleli pět nebo šest let, ale když byl velký sníh, střecha nám začala padat na hlavu. Museli jsme se znovu stěhovat, jít dál. V dalším domě jsme bydleli do roku 1962, pak jsme se odstěhovali do Břeclavi. Osm let jsme tam žili, ale potom nám náš dům znovu vzali, zbourali ho. Přestěhovali jsme se do Staré Břeclavi a nyní žijeme tady. Do smrti.“

  • „Tak patnáct nebo dvacet chorvatských rodin nás tam bylo. Byli tam i z Přerova, i z Dobrého pole. Ale z Dobrého pole jich bylo málo, tak dva, tři.“ „To bylo dobře, že jste tam byli Chorvati tak pohromadě.“ „Mluvili jsme jen chorvatsky, i tam. Jak jinak? Ti staří chtěli mluvit jenom chorvatsky, tak jsme tak mluvili všichni. I děti, když si hrály venku na ulici, mezi sebou mluvily chorvatsky.“ „A když šly děti do školy, neměly tam problémy?“ „Tak jako my. My jsme mluvili ve Frélichově jenom chorvatsky a ve škole česky.“ „A děti, teď mám na mysli české děti, nesmály se jim?“ „Ne. Žili tam i Němci, všichni jsme byli pohromadě. A nikomu to nevadilo.“

  • „Ani jsme se domů do Frélichova nesměli jít podívat. Znali jsme tam každý kořen, každou dírku. Tak co, to se mám chodit ptát, jestli se tam můžu jít podívat? Sebrali jsem se a šli sami. Pak jsme na sklepích obědvali. Jedna, co tam byla s námi, chtěla jít pracovat na místní statek. Tak jsme se tam šli zeptat. Známý nás varoval, ať to neděláme, že nás zavřou. Ale co na to budu brát ohledy, sama vím nejlépe, co mám dělat.“ „Neudělali Vám nic?“ „Ne. Stáli tam sice vojáci nebo co to bylo zač, ale my jsme šli, jako bychom tam patřili.“ „Kdy to bylo?“ „To už nevím, ale ještě jsme bydleli v Huzové.“

  • „Bylo to něco strašného. Došli, začali nás stěhovat, nakládat na náklaďák. Já jsem byla akorát těhotná. Spadla jsem, chtěli mě poslat do nemocnice, ale já řekla, že nikam nejdu. Kde se pak budu trousit a je hledat? Zkusila jsem hodně v tom autě, když nás vezli. Myslela jsem, že mi břicho upadne. Odvezli nás do Břeclavi, celou noc jsme tam i s dobytkem čekali. Musela jsem jít dojit krávy, musela jsem nakrmit dobytek, co jsme měli ve vagónech.“ „Kolik krav jste měli?“ „Tři.“ „A slepice také?“ „Slepice, králíky, prasata. To vše nám naložili na vagón a nás s nimi.“ „Kolik jste měli vagónů?“ „Devět. Měli jsme seno, slámu, brambory, řepu, všechno. Na vagóny nás naložili a my museli jít s tím, spát tam a všechno. Jenže, co můžeš dělat? Nic. Tak jsme tak šli. Celou cestu jsme se drkotali. Pak nás přihákli na obyčejné vagóny, jestli to bylo proto, že neměli lokomotivu? Říkám, to bylo něco strašného. Nikomu nic takového nepřeji. Ani mluvit se o tom nedá.“ „Jak dlouho jste jeli?“ „Den a noc?“

  • „Tady (na jihu) to je zlatá Morava. Tam (na severu) je zima, zima, zima, a sněhu plno. Když jsme se chtěli přestěhovat a vraceli se domů, děti se nás ptaly: ´Zase jste nic nenašli? Zase jste nic nenašli?´A to tady předtím ani nebyli zvyklí, Růžena měla dva roky, když jsme šli pryč, Josef se narodil tam.“

  • „Manžel se tam byl předtím podívat, jak to tam vypadá. Pak jsme jeli. Dlouho jsme čekali ve Šternberku, vyložili nás a seděli jsme tam jak cikáni, čekali, až pro nás někdo přijde.“ „Už tam byli Chorvati?“ „Ano. Po příjezdu jsme si museli dům nejprve vylíčit, připravit, až pak jsme se mohli nastěhovat. Nějakou dobu jsme bydleli u příbuzných. Říkám, nikomu to nepřeji. Bylo to strašné, byli jsme jak cikáni. Cikáni dříve jezdili s vozy a spali venku. Tak to bylo tenkrát s námi.“

  • "Každý den, když se zvonilo na poledne, jsme my, děti, vzaly krávy a hodinu šly pěšky na místo, kde jsme je pásly. Když bylo půl sedmé, zase hodinu jsme šly domů. Bylo tam veselo, chodily jsme sem a tam, pekly si brambory nebo opékaly klasy. Náš Pepi Uchytil pořád něco vařil v hrnečku, tak jsme se bavily. To byl náš život. A když jsem ještě chodila do školy, tak vždycky, než jsem do ni šla, jsem musela vodit krávu. Pak honem domů a utíkat do školy. Takový život jsme měli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Břeclav, 09.10.2010

    (audio)
    délka: 01:04:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To se mám chodit ptát, jestli se můžu podívat domů?

Rodina Růženy Babičové
Rodina Růženy Babičové
zdroj: archiv pamětníka

Růžena Babičová (rozená Pevnerová) se narodila roku 1922 ve Frélichově, chorvatské obci na jižní Moravě. Jejím mateřským jazykem je chorvatština. Díky tomu, že navštěvovala české školy, naučila se češtinu, kvůli geografické blízkosti Rakouska ovládala od dětství také němčinu. Po obsazení Sudet museli její dva bratři narukovat do německé armády, jeden z nich na frontě padl. Po válce se provdala za Chorvata Františka Babiče, v roce 1949 byla rodina vystěhována do severomoravské Huzové. Touha vrátit se domů je nikdy neopustila, proto v padesátých letech navštěvovali rodnou obec bez ohledu na to, že neměli potřebná povolení. V šedesátých letech se odstěhovali do Břeclavi. V rodině Babičových se pořád mluvilo chorvatsky, díky tomu jazyk ovládají i děti a paní Růžena Babičová jim dosud hovoří na velmi vysoké úrovni.