Ruth Aviram, roz. Vogelová

* 1932  

  • Prostějov, já nemůžu říct, že to byly dobrý časy. Když jsem tam přišla, tak mi bylo šest let, když jsem jela do Terezína, tak mi bylo deset. To byly čtyři roky, do školy jsem chodila jeden a půl roku. Pak už jsem nechodila do školy. Učili jsme se v takových skupinách. Vždy v nějakém domě. Trošku jsme se učili, nějak ten čas byl. Potom jsme byly v Terezíně, tam jsem byla tři roky. Zůstala jsem v Terezíně, protože můj příbuzný byl v ‚Aeltestratu‘, ten se staral o to, abychom se nedostali do Auschwitz. Já bych to nepřežila, já jsem byla mladá. Potom také on šel do Auschwitz. Můj otec tam šel a nikdy jsme neslyšeli, co se s ním stalo. Šel z vlaku do plynu.

  • „1945 až 1948, to byly těžké roky. My jsme se vrátili a já jsem moc cítila jako Židovka. A dali mi to cítit, že jsem Židovka.“ – „Jakým způsobem?“ – „Každým způsobem. Já jsem nebyla Češka. To bylo ve škole, to bylo s přítelkyněmi. Já nevypadám židovsky ani jsem nebyla pobožná. Každý den jsem cítila, že jsem Židovka. Jak se to projevovalo konkrétně? Těžko říct. Měla jsem učitele matematiky. Byla jsem před Terezínem v druhé třídě, a když jsem se vrátila, byla jsem v šesté či sedmé třídě. Matematika, to už bylo něco vážného. Byla jsem úplně mimo. On mohl říct: ´Zůstaň tu po škole, já ti to vysvětlím.´ On na mne místo toho křičel: ´Ty jsi blbá, nic nevíš, protože ty jsi Židovka. ´Učitel na prostějovské měšťance, škola Boženy Němcové. Bylo to malé město, lidé mne znali, věděli, že jsem se vrátila z koncentráku.“

  • „My jsme se (o sionismus) zajímali. V Prostějově nebyly (židovské) děti v mém věku. Byly jen na Slovensku. Já jsem potom šla na Slovensko, moje matka zůstala sama v Prostějově. Šla jsem na Slovensko na „hachšara“ (přípravu na odchod do Palestiny). Říkalo se jí bezpřístřešná mládež a já jsem byla bezpřístřešná, to je pravda. Když Izrael vznikl a mohlo se odejít do Izraele, tak jsme toho využili. Předtím to bylo těžké za vlády Angličanů. Když vznikl, tak jsme v roce 1949 přišli. Matka zůstala v Československu, byla nemocná a dostávala penzi a nevěděla, co tu (v Izraeli) bude. Přišla až v roce 1959. Vystěhovala se legálně, byla už starší a musela podepsat, že se vzdává penze.“

  • „Jmenuji se Ruth Aviram a narodila jsem se v Sudetech v Opavě před mnoha lety.“ – „Kdy přesně?“ – „V roce 1932 a do roku 1938 jsme žili v Sudetech, než nás odsud vyhodili. Pak jsme žili na Moravě, až nás vzali do Terezína. Aviram je hebraizované jméno, narodila jsem se jako Rita Vogelová.“ – „Doma se mluvilo německy?“ – „Ne, mluvilo se česky, chodila jsem jeden rok do české školy v Opavě, pak jsme byli na Moravě v Prostějově a tam se mluvilo česky. Jen jsem nemluvila padesát let česky, tak je to pro mne těžké s těmi českými slovy. Chodila jsem do české školy. Moc jsem do školy nechodila, protože jsem nemohla, ale co jsem chodila do školy, tak to byla česká škola.“ – „Čím byl váš otec?“ – „Měli jsme obchodní dům, byli jsme v dobré situaci. Byla jsem jedináček. Všechno se tam prodávalo.“

  • „V roce 1942 nás vzali do Terezína, tam jsem byla tři roky. Než jsem se vrátila do Prostějova, tak jsem byla šest týdnů u pana Přemysla Pittera. To bylo organizované Českým červeným křížem, vzali Němcům zámky a tam jsem byla šest týdnů. Pak jsem šla v Prostějově do školy. Nikdo se mne neptal, co jsem dělala celé ty roky, co jsem se učila, co jsem se neučila. Nikdo mi nepomohl se orientovat. Nebylo moc Židů v Prostějově po válce a já jsem byla jediná na mojí škole, která se vrátila z koncentráku. Nikoho to nezajímalo. Když na to dnes vzpomínám, nikdo se neptal, žádný učitel se neptal, jak já se vlastně učím. Vrátila jsem se do normálního života. Bylo to moc těžký. Byla jsem třináctiletá dívka, skoro sama, moje matka byla moc nemocná. Hodně času ležela v nemocnici. Nikdo se neptal, co já jím, co dělám, jak žiju. To bylo moc těžký. Já vím, že bylo tehdy po válce, ale nikoho to nezajímalo. Bylo to lidem úplně lhostejné. Proto jsem později nic tam nehledala, nemluvila jsem česky, nebyla jsem v Československu. Až před čtyřmi lety to bylo poprvé, ale na krátkou dobu. To je můj pocit. “

  • Celé nahrávky
  • 6

    Haifa, Izrael, 25.02.2008

    (audio)
    délka: 15:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 7

    Haifa, Izrael, 07.04.2014

    (audio)
    délka: 33:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem jediná ze školy, která se vrátila z koncentráku. Nikoho to nezajímalo, nikdo se neptal

vogelova_03852v.jpg (historic)
Ruth Aviram, roz. Vogelová

  Ruth Aviram se narodila v roce 1932 jako Rita Vogelová do obchodnické rodiny v Opavě. Její otec mluvil pouze německy, matka česky i německy, pocházela od Holešova. Po záboru Sudet byla jejich rodina vyhnána, usadila se u příbuzných v Prostějově. V roce 1942 byli odvezeni transportem  do Terezína. V ghettu strávila tři roky, po válce přežila i její matka (pracovala při loupání slídy), otec i širší rodina však zahynula v nacistických koncentračních táborech. Třináctiletá Rita Vogelová se v poválečném Československu, kde už nikdo z jejich příbuzných nepřežil, necítila dobře. Byl to jeden z hlavních důvodů proč se později stala z Rity Vogelové Ruth Aviram. Na vystěhovaní do Palestiny se připravovala s hnutím sionistické mládeže  na Slovensku. V roce 1949 se vystěhovala do Izraele, její matka o deset let později. Vystudovala ošetřovatelství, pracovala jako ošetřovatelka a zdravotní sestra v Nazaretu a Afule, posledních dvacet let žije v Haifě.