Libuše Audrlická

* 1924  

  • „10. března, na maminčiny narozeniny. To si pamatuju, že jsem vydržela brečet až do Wroclawi – v jednom kuse. Vždycky jsem na chvilku přestala a už zase slzy tekly. Tam jsme přijeli až večer v deset hodin a hned nás zavřeli do takového sklepa, kde byly jen lavice, a dali nám něco jako černý kafe a nechali nás tam do rána. Ráno nás vzali, trošku to tam rozsortýrovali. Asi deset děvčat, mezi nimi jsem byla i já, jsme jely do Wroclawi, na předměstí (Hausfeld). Když jsme tam přijely, tak tam byly moravský holky a ty nám říkaly: ‚To jste se tady zapsaly čertovi‘, a my taky jo. To tam byl děs. Ani ne tak ta těžká práce, ale ty štěnice, to bylo hrozný. To bylo snad ještě horší než ta práce. Když víte, v čem ležíte, a nemůžete to chytat... maminka mi poslala baterku, protože já jsem myslela, že když si budu pod peřinou svítit baterkou, tak utečou, ale kdepak, jim to bylo jedno.“

  • „Holky, koukejte, co se to děje! Z toho, jak tam byli Židi na práci, tak tam jeden zkolaboval a ten dozorce, co tam byl, byl možná ještě trošku dobrej, tak ho poslal s dvouma zdravejma a toho nemocnýho táhli s sebou. A my jsme teda koukaly, co se bude dít. A najednou šílenej řev, to nadosmrti nezapomenu, všechny tři roztrhali psi. Vlčáci. To tenkrát bylo něco děsnýho. My jsme nemohly dlouho spát.“

  • „(Jak popisujete ve vzpomínkách ten poprask, když tam přijela ta slavná zpěvačka.) Jóóó, Edith Piaf. Jenže to tehdy ještě nebyla tak slavná, ale oni, co dělali – přijede nám zpívat. Ona tehdy nebyla tak slavná. Ale když pak vyšla její knížka a když jsem říkala, že já sama osobně jsem s ní mluvila, tak mi říkali: ‚Libuško, nevykládej nám nesmysly...‘ Jsem odpovídala: ‚Tak můžete si to přečíst.‘ Opravdu, ona byla v tom táboře francouzským, tam zpívala. V jídelně jí dali stoly, ona byla malá, tak byla na stolech a zpívala. Jenže já tenkrát jsem byla zvyklá na jinej zpěv, a ne na ten její. Ona byla francouzská šansoniérka a já byla zvyklá, jak zpívali u nás třeba na operetky a takové. To byl zpěv a zpěv, to byl velikej rozdíl, takže mně se moc jako nelíbila. Jinak jsme už něco rozuměly, tak nám říkala, ať jsme hodný na ty naše kluky. (K tomu vystoupení: Vzpomínáte, že trvalo hodně dlouho, že představení bylo krátké, ale pak to rozloučení...) No protože oni ji nechtěli pustit. Ona potom se všema musela mluvit, přijela ženská, Francouzka, a ona byla schopná všeho, to já nevím, jestli tam nějaký měla, ale asi neměla, ale dovedla s nima hovořit a potěšit. Tak to byla ženská, která byla proslulá, tak Edith Piaf, kdo by ji neznal, že jo. (Vy zde ještě popisujete, jak zde měla tu sekretářku a ta, že je vyfotografovala, některé ty zajatce.) Ano, to měla s sebou. A ona sama na to dbala a ona je vyfotila a vyfotila skupinku a pak se jí nějakej jako líbil, tak řekla, tebe si vyfotím, jo? Takže tak. Já jsem se to všechno dozvěděla, protože mi to řekli. Někdo zmizel a oni mi říkali: ‚Libuško, tobě tu nikdo nechybí?‘ Ono jich tam zase tak moc nebylo a nás tam bylo pár holek a já povídám: ‚Nééé,‘ a oni, že co tady byla ta zpěvačka, tak si je přece fotila, jí to dovolili. A ona jim pak poslala falešný doklady a oni odjeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 22.09.2014

    (audio)
    délka: 01:15:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cestování je moje láska a cestovala jsem i během života v pracovním táboře

Libuše - dobová fotografie
Libuše - dobová fotografie
zdroj: Negativ s.r.o. - press kit k filmu Po dlouhé noci den

Libuše Audrlická (rozená Kačerovská) se narodila 17. února 1924 v Předměřicích nad Labem. Je nejstarší ze tří sester. Otec byl tesař a maminka byla v domácnosti. Pamětnice byla od roku 1943 totálně nasazena v říši. Pracovala v továrně a poté ji přesunuli do kuchyně ve francouzském zajateckém táboře. V únoru 1944 se provdala za švagra své sestry, který pracoval v Kladsku. Odjela z pracovního tábora za ním a pomáhala v tamním hotelu v kuchyni. S manželem otěhotněla a bylo jí povoleno vrátit se domů k rodičům. Po válce dokončila večerní školu a vyučila se prodavačkou. V devadesátých letech se angažovala ve Svazu nuceně nasazených. V roce 2008 vydala knihu Mé vzpomínky na nucenou práci v Kladsku. Devátého června 2011 měl v kinech premiéru film Po dlouhé noci den, který vypráví příběhy tří nuceně nasazených žen, jednou z nich je i Libuše Audrlická.