Libuše Audrlická

* 1924

  • „10. března, na maminčiny narozeniny. To si pamatuju, že jsem vydržela brečet až do Wroclawi – v jednom kuse. Vždycky jsem na chvilku přestala a už zase slzy tekly. Tam jsme přijeli až večer v deset hodin a hned nás zavřeli do takového sklepa, kde byly jen lavice, a dali nám něco jako černý kafe a nechali nás tam do rána. Ráno nás vzali, trošku to tam rozsortýrovali. Asi deset děvčat, mezi nimi jsem byla i já, jsme jely do Wroclawi, na předměstí (Hausfeld). Když jsme tam přijely, tak tam byly moravský holky a ty nám říkaly: ‚To jste se tady zapsaly čertovi‘, a my taky jo. To tam byl děs. Ani ne tak ta těžká práce, ale ty štěnice, to bylo hrozný. To bylo snad ještě horší než ta práce. Když víte, v čem ležíte, a nemůžete to chytat... maminka mi poslala baterku, protože já jsem myslela, že když si budu pod peřinou svítit baterkou, tak utečou, ale kdepak, jim to bylo jedno.“

  • „Holky, koukejte, co se to děje! Z toho, jak tam byli Židi na práci, tak tam jeden zkolaboval a ten dozorce, co tam byl, byl možná ještě trošku dobrej, tak ho poslal s dvouma zdravejma a toho nemocnýho táhli s sebou. A my jsme teda koukaly, co se bude dít. A najednou šílenej řev, to nadosmrti nezapomenu, všechny tři roztrhali psi. Vlčáci. To tenkrát bylo něco děsnýho. My jsme nemohly dlouho spát.“

  • „(Jak popisujete ve vzpomínkách ten poprask, když tam přijela ta slavná zpěvačka.) Jóóó, Edith Piaf. Jenže to tehdy ještě nebyla tak slavná, ale oni, co dělali – přijede nám zpívat. Ona tehdy nebyla tak slavná. Ale když pak vyšla její knížka a když jsem říkala, že já sama osobně jsem s ní mluvila, tak mi říkali: ‚Libuško, nevykládej nám nesmysly...‘ Jsem odpovídala: ‚Tak můžete si to přečíst.‘ Opravdu, ona byla v tom táboře francouzským, tam zpívala. V jídelně jí dali stoly, ona byla malá, tak byla na stolech a zpívala. Jenže já tenkrát jsem byla zvyklá na jinej zpěv, a ne na ten její. Ona byla francouzská šansoniérka a já byla zvyklá, jak zpívali u nás třeba na operetky a takové. To byl zpěv a zpěv, to byl velikej rozdíl, takže mně se moc jako nelíbila. Jinak jsme už něco rozuměly, tak nám říkala, ať jsme hodný na ty naše kluky. (K tomu vystoupení: Vzpomínáte, že trvalo hodně dlouho, že představení bylo krátké, ale pak to rozloučení...) No protože oni ji nechtěli pustit. Ona potom se všema musela mluvit, přijela ženská, Francouzka, a ona byla schopná všeho, to já nevím, jestli tam nějaký měla, ale asi neměla, ale dovedla s nima hovořit a potěšit. Tak to byla ženská, která byla proslulá, tak Edith Piaf, kdo by ji neznal, že jo. (Vy zde ještě popisujete, jak zde měla tu sekretářku a ta, že je vyfotografovala, některé ty zajatce.) Ano, to měla s sebou. A ona sama na to dbala a ona je vyfotila a vyfotila skupinku a pak se jí nějakej jako líbil, tak řekla, tebe si vyfotím, jo? Takže tak. Já jsem se to všechno dozvěděla, protože mi to řekli. Někdo zmizel a oni mi říkali: ‚Libuško, tobě tu nikdo nechybí?‘ Ono jich tam zase tak moc nebylo a nás tam bylo pár holek a já povídám: ‚Nééé,‘ a oni, že co tady byla ta zpěvačka, tak si je přece fotila, jí to dovolili. A ona jim pak poslala falešný doklady a oni odjeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 22.09.2014

    (audio)
    délka: 01:15:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Cestování je moje láska a cestovala jsem i během života v pracovním táboře

Libuše - dobová fotografie
Libuše - dobová fotografie
zdroj: Negativ s.r.o. - press kit k filmu Po dlouhé noci den

Libuše Audrlická (rozená Kačerovská) se narodila 17. února 1924 v Předměřicích nad Labem. Je nejstarší ze tří sester. Otec byl tesař a maminka byla v domácnosti. Pamětnice byla od roku 1943 totálně nasazena v říši. Pracovala v továrně a poté ji přesunuli do kuchyně ve francouzském zajateckém táboře. V únoru 1944 se provdala za švagra své sestry, který pracoval v Kladsku. Odjela z pracovního tábora za ním a pomáhala v tamním hotelu v kuchyni. S manželem otěhotněla a bylo jí povoleno vrátit se domů k rodičům. Po válce dokončila večerní školu a vyučila se prodavačkou. V devadesátých letech se angažovala ve Svazu nuceně nasazených. V roce 2008 vydala knihu Mé vzpomínky na nucenou práci v Kladsku. Devátého června 2011 měl v kinech premiéru film Po dlouhé noci den, který vypráví příběhy tří nuceně nasazených žen, jednou z nich je i Libuše Audrlická.