Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Antošová (* 1932  )

Po válce Hitlera všichni nenáviděli, ale to už bylo pozdě

  • narozena 29. prosince 1932 v Železné Rudě
  • otec Čech, matka Němka, ona sama je německé národnosti
  • po záboru pohraničí v roce 1938 se Železná Ruda stala součástí Velkoněmecké říše
  • v roce 1941 odvezena do Německa na převýchovu, matka na nucenou sterilizaci
  • zažila lokální boje během osvobozování Železné Rudy americkou armádou
  • po skončení války zakusila pohrdání ze strany Čechů i Američanů
  • po válce odešli všichni její příbuzní do odsunu, ona sama díky českému otci nemusela
  • v létě 1948 byla za napomáhání při nelegálním přechodu hranic jako mladistvá zatčena a odsouzena k výkonu trestu
  • o rok později se vdala za hudebníka Vladimíra Antoše
  • zůstali v Železné Rudě, i po uzavření hranic bydleli v hraničním pásmu
  • jako nespolehlivá nemohla najít adekvátní pracovní místo, stejně jako její manžel, příslušník buržoazní třídy
  • vyzkoušela mnoho zaměstnání, nejdéle pracovala jako vyučující na hotelové škole
  • měla tři syny, jeden z nich, stejně jako její bratr, emigroval
  • po roce 1989 začala podnikat
  • aktivně se účastní veřejného života, je předsedkyní místního Svazu postižených
  • členka Sudetoněmeckého spolku, pravidelně tlumočí česko-německé mše v Železné Rudě
  • v roce 1990 jako politická vězeňkyně rehabilitována prezidentem Československé republiky

Marie Antošová se narodila 29. prosince 1932 v Železné Rudě, v těsné blízkosti hranice s Německem. V době nastupujícího nacismu, v místě největšího napětí mezi tehdejším Československem a Německem. Otec Čech, matka Němka. Ale nikdy se nevzali, protože otec už jednu rodinu měl. Tedy narodila se svobodné matce, chudé Němce v česko-německém  pohraničí. Sled dramatických změn, spojených s druhou světovou válkou, krátce nato následoval. Pro začátek života nic dobrého. Pro Němce Češka, pro Čechy Němka. Jako dítě zažila nenávist a pohrdání. Pokaždé, jak se to hodilo. Podle toho, který z národů byl zrovna v nemilosti.

Mariechen Heiny

Její babička byla v okolí Železné Rudy vyhlášenou přadlenou a maminka Marie většinou vypomáhala sedlákům s pracemi na poli. Maminka v dětství prodělala spálu, kterou v té době léčit neuměli, a zůstaly jí následky, špatně mluvila a slyšela. Ani babička, ani maminka se nikdy nenaučily mluvit česky. Babička navíc neuměla číst ani psát, byla odkázaná na své nejbližší, později hlavně na Marii. Maminka se seznámila v Železné Rudě s otcem pamětnice, byl to Čech a hlavně už byl ženatý. Její maminku si proto nikdy nevzal, a zkazil jí tak život, jak říkávala babička, která ho proto nenáviděla. Svou postiženou dceru milovala a chránila ji až do konce života. Otec se k nim nastěhoval až po válce, když už babička nežila, ale podle slov pamětnice byl pro ně jen přítěží. Byl nemocný, nemohl už pracovat a jen komandoval. O své nemanželské děti se nikdy moc nestaral, ale pak chtěl, aby se staraly ony o něj.

Předválečná Železná Ruda

V době jejího narození byla většina obyvatel Železné Rudy německé národnosti. Jen v několika málo vilách žili Češi, většinou  státní úředníci nebo podnikatelé a umělci z Prahy. Sedláci na samotách okolo v horách byli také Němci. Žili tam po staletí, hospodařili v tvrdých horských podmínkách, ale byl to jejich domov a nestěžovali si. V Železné Rudě byly před válkou dvojí úřady, české pro Čechy a německé pro Němce. Soužití Čechů a Němců bez velkých potíží fungovalo. Ale s nástupem Adolfa Hitlera na místo německého kancléře přišla změna.

Hitler vydal nařízení, že Češi musí pryč

V září 1938 dostali všichni němečtí obyvatelé příkaz k opuštění Železné Rudy. Hitler počítal s  vojenským  odporem  Československa a potřeboval světu i všem Němcům ukázat, že je dokáže ochránit. Rodinu pamětnice odvezli až k Baltskému moři, tam také jedinkrát v životě během vojenské přehlídky Hitlera viděla. Velký dojem na ni ale neudělal, a to ani později, když už si dokázala udělat vlastní názor. Hitler byl i důvod, proč nechtěla o několik let později odejít s ostatními Němci do Německa. 

„Když to tu v roce 1938 zabíral Hitler, tak nás poslali do Německa, že se tu bude střílet, že se Češi nevzdávají a bude se válčit. Poslali nás, celé rodiny, do Bavorské Rudy a odtud nás odváželi do Německa. Já s maminkou, babičkou a bratrem jsme se dostali až k Baltskému moři... a jednoho dne přišli a řekli, že už se můžeme vrátit, že se Češi vzdali, že nebojovali a naše území je čistý. Češi museli odejít a všechny jejich majetky zabral Hitler.“

Cestou zažila tehdy šestiletá Marie příhodu, které tenkrát příliš nerozuměla. Do podobných situací se v budoucnu dostala ještě několikrát, ale to už chápala a bránila se.

„Když nás vezli v tom vlaku, to mi bylo šest, dostala jsem od sestry z Červeného kříže krásnou pannu… a na tu sestru najednou vylítla taková ženská: ‚No vy jste dobrá, moje dítě dostalo obyčejnou pannu, a tomu Bémákovi dáte takovou krásnou? Já ji chci, ona na to nemá nárok, to je Bémačka. My jsme Němci, Hitlerovi lidi.‘ To jsem to slyšela poprvé, ale v šesti letech jsem to ještě nechápala.“

V roce 1938 začala chodit do školy. Pan učitel Sepp Skalitzky byl členem SA, zaníceným přívržencem Adolfa Hitlera a před válkou byl také železnorudským starostou. V září 1938 slavnostně předal Železnou Rudu do rukou generálům wehrmachtu. Malá Marie mu musela každý den nosit  sešity a pomůcky. Náklad to byl pro drobnou dívku docela těžký a nechápala, proč ji občas nevystřídá jiné dítě. Až mnohem později jí došlo, že to byl od pana učitele takový malý trest za jejího českého otce. https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=skali&t=p

Město žen a dětí

Když začala válka, většina německých mužů odešla na frontu. Ve městě zůstaly jen ženy a děti, hotely se proměnily ve vojenské lazarety. Přijížděli tam na rekonvalescenci zranění němečtí vojáci, aby pak znovu odjeli na frontu a velká část se jich domů už nevrátila. Také strýc Marie Antošové odjel. A na ruské frontě padl. Měl dva malé syny a staral se o ně sám. Jeho těhotná manželka na následky nešťastného pádu zemřela a s ní i jejich ještě nenarozené dítě. Jeho dva osiřelé syny si pak vzala do péče babička pamětnice. K Marii a jejímu bratrovi tak přibyly do rodiny ještě další dvě děti. Velká odpovědnost a zátěž pro dvě samotné ženy. Marie Antošová proto musela mamince a babičce pomáhat. Když potřebovala boty, musela si na ně vydělat. Chodila do lesa na borůvky a na brusinky a pak je prodávala. U sedláků pásla krávy, vypráví, jak ji jako devítiletou nechali na pastvině několik dní samotnou. Téměř bez jídla, stýskalo se jí. Byla tam kaplička, a tak se pořád modlila, aby už konečně  přišla maminka.  Od té doby nenávidí borůvky, nic jiného k jídlu totiž neměla. V deseti letech převzala veškerou odpovědnost za celou rodinu. Otec, ač byl jako Čech během války v Železné Rudě totálně nasazený, se o ně nestaral. Díky tomu se stala samostatná a neuvěřitelně schopná. Když hledala ztracenou maminku, jednala sama s úřady, policií či německým Červeným křížem. Jezdila po Bavorsku, dojela až do Mnichova a maminku našla. Maminka se ztratila poté, co ji na příkaz německých úřadů odvezli do nemocnice kvůli plánované sterilizaci. Aby už nemohla mít další dítě s Čechem.

„A pak nám sebrali mámu, že musí jít na operaci. My jsme byli ve škole, nikomu nic neřekli, a babička byla jako všichni, Hitlerovi věřila. Mámu tedy odvezli, ale odvezli ji proto, aby jí udělali sterilizaci… aby už s Čechem nemohla mít dítě. To byla Hitlerova zásada… abychom byli Hitlerův národ, ne nějaký Češi. Jenže uběhly dva měsíce, a máma nikde.“

Pak Němci Hitlera nenáviděli, ale to už bylo pozdě

„Věřili mu, že bude líp. Ze začátku bylo hodně práce, nebyli nezaměstnaní, všichni dostali zaplaceno. Taky dostali přídavky na děti a důchody. To za první republiky nebylo. Babička, která měla pět dětí, dostala krásný důchod. Lidi Hitlerovi věřili a on jim sliboval hory doly. Ale potom ke konci, když zjistili, že se jim dva nebo tři synové z války nevrátili a že nacisti zničili všechno, co zničit mohli, tak Hitlera nenáviděli. Ale to už bylo pozdě.“

Modrooká německá holčička v modrých šatech

Na jaře 1941 sestry z německého Červeného kříže oblékly tehdy devítiletou Marii do modrých šatiček s bílým límečkem, dostala punčochy, boty a nastoupila do speciálně vypraveného vlaku. Vlak byl plný dětí, všechny stejně oblečené a všechny pocházely ze Sudet, od Železné Rudy po Nýrsko. Děti z chudých německých nebo smíšených rodin ze Šumavy. Rodiče s jejich odjezdem  souhlasili, děti měly načas odjet do říše na ozdravný pobyt a Hitlerovi přece všichni věřili. Až ve vlaku se ale všichni dozvěděli, že ozdravovna tolik dětí přijmout nemůže a že se o ně budou starat v rodinách. Odvezli je na převýchovu k bezdětným německým manželům. Dostali šanci na lepší život, dostali šanci stát se „pravými“ Němci. U pamětnice ale  neuspěli. Noví rodiče ji spolu se sestrami z Červeného kříže přemlouvali, nejprve po dobrém. Když to nezabíralo, začali vyhrožovat, ale ona trvala na svém. Chtěla domů, k mamince. I kdyby měla utéct. Neuspěli ani u většiny dalších dětí, po nějaké době je vezl vlak zpátky, jen pár jich u náhradních rodičů zůstalo. Většinou to byly děti z velmi početných rodin, které doma žily ve velké nouzi.

„Vybírali si německý typy z rodin, kde bylo hodně dětí, a poslali nás vlakem do Německa, že jedeme do ozdravovny… A já jsem byla pro ně vhodná, táta Čech, máma samoživitelka a měla jsem světlý vlasy a ,německej pohled‘. Vystoupila jsem v Landau u přednosty stanice, oni si mě vybrali… a za těch šest neděl jsem pořád slyšela: ,Viď, že tu zůstaneš? Tvoje máma tě nemůže živit, nemáš ani co na sebe.‘ Ale já jsem jim říkala, že tam nebudu, že se mi stýská  a  mám svoji rodinu doma. A v noci jsem se modlila k Panně Marii: ,Viď, že mi pomůžeš, že ty lidi zadržíš, až budu nastupovat do vlaku domů…‘“

Dítě národa, který po válce všichni nenáviděli

V dubnu 1945 dorazili na Šumavu Američané. Z východu prchající němečtí vojáci u nich hledali spásu, ale nedočkali se, naopak. A tak jediné, co jim zbývalo, bylo bojovat do poslední chvíle. Na Gerlově Huti jednu ze skupinek německých vojáků, prý příslušníků SS, Američané postříleli. Jejich mrtvá těla tam ležela několik dní a kolem nich spousta ještě použitelných věcí. Třeba kolo, které si malý bratr pamětnice přivezl domů. Nemělo sice gumy a strašně rachotilo, ale pro chudého německého kluka to byl i tak poklad.  Američané postavili na nádraží kulomety a stříleli s nimi daleko do lesů. Nádraží se také bombardovalo, Marie Antošová si pamatuje, že to bylo přesně devět bomb. Nádraží i s přilehlými budovami zcela rozmetaly. Obyvatelé byli naštěstí pryč, ale dva malí kluci se tam v tu chvíli připletli a nikdy už je nenašli.

„Američani německý děti zrovna v lásce neměli. Kluci tam za nima chodili žebrat, hlavně o čokoládu. A když Američani odjížděli, tak do rybníčku, tam jak bydleli, naházeli plechovky s keksy, čokoládu, cigarety. A kluci měli prkno a s ním se snažili ty věci vyndat. Byli jsme chudáci, hladoví, čekali jsme na kousek čokolády, ale než by to měli dát německejm dětem, tak to raději hodili do rybníka nebo to i pálili na ohni a děti to pak vyhrabávaly, jestli tam nezůstalo něco, co by se dalo jíst.“

Na samém konci války také létala nad okolními kopci americká letadla. Hledala ukryté německé vojáky, ale nakonec střílela na všechno, co se na zemi hýbalo. Marie Antošová s bratrem šli domů, ale museli se neustále schovávat pod stromy. Jakmile úkryt opustili, ozval se zvuk kulometu.

V květnu 1945 se vrátili Češi

Když Američané odešli, vrátili se Češi. Nejdřív ti, které Němci v osmatřicátém vyhnali. Vrátila se finanční stráž a železnorudští letci z Anglie. Mezi nimi také Jiří Mucha, syn slavného malíře, kontroverzní osobnost a přítel budoucího manžela pamětnice. Pak přišli národní správci. Někteří byli slušní, jiní ne. A také mstitelé. Marie Antošová vypráví, že v kopcích, na německých statcích, se čeští vojáci k tamějším Němcům chovali nemilosrdně. Pravděpodobnější ale bude, že to nebyli vojáci, spíše příslušníci Revolučních gard nebo jim podobní.

„Po válce strašně řádili Češi, chodili tam do jednoho statku, puškama bodali do slamníků, dědu a tátu zmlátili. Měli tam děti, taky miminko. Nenechali je spát, vraceli se. Hledali německý vojáky, jestli je tam nemají ukrytý. Tak ta rodina nakonec musela před nimi utéct, naštěstí měla hranici jen dvě stě metrů od statku.“

Během války nic nesmělo být české, i jen promluvit česky bylo trestáno pokutou. Nyní to bylo naopak. Němčinu vystřídala čeština. A Němci tušili, že budou muset odejít. Dokud to šlo, odnášeli si přes hranici alespoň část majetku, aby měli v Německu z čeho žít. I dobytek, který byl schopný přejít hraniční hřeben hor. Všechno schovávali za hranicemi u bavorských Němců. Ti prý jim to nakonec zapřeli, a veškerá námaha tak byla zbytečná.  Po válce byla v Německu velká bída a Němci z Čech začínali z ničeho. Pro sudetské Němce bylo vytoužené Německo cizí zemí.

Odsun Němců

Nejprve přišli sudetští Němci o své německé občanství, tedy nebyli příslušníky žádného státu, nepatřili dlouho nikomu a nikam. A neměli nárok na nic. Ti, kteří tu zůstali, si museli o československé občanství zažádat, ale československé úřady s jeho přidělováním příliš nepospíchaly. Marie Antošová a její rodina ho dostaly až v roce 1951. Pamětnice nemohla dokončit ani devátý ročník základní školy. Ve čtrnácti letech musela nastoupit do práce, aby živila rodiče. Maminka byla nemocná a neměla nárok na důchod.

Pak přišel na řadu odsun. O „divokém odsunu“ mluvit nechce. Stroze říká, že Češi se nechovali dobře. Ale když se vrátili financové, všechno se uklidnilo. Nejdřív museli odejít nacisti, pokud neutekli dřív sami. Ale stejně je v Německu Američané pochytali a odsoudili. Třeba i pana učitele Seppa Skalitzkého. Antifašisti a sociální demokraté do odsunu nemuseli, ale většina z nich se stejně rozhodla pro přesídlení. Důvod byl prostý, neuměli česky a československý stát se k nim, vcelku pochopitelně, příliš vstřícně nechoval. Rodina pamětnice do odsunu nešla, protože otec byl Čech. Takových rodin bylo více, ale většinou musely odejít do vnitrozemí. Přestěhovali je na statky, kde pak zůstaly na práci. Rodiče pamětnice nikde nechtěli, oba byli nemocní, a tak zůstali v Železné Rudě. Ale její němečtí bratranci, sirotci, příkaz k odsunu dostali. Mladšího, sedmiletého, se ujala rodina německých sedláků, ale starší, desetiletý, zůstal sám. Žil pak v Německu na ulici a žebral. Později měl přece jen štěstí a jedna německá rodina se ho ujala. Čechům ale nikdy toto nesmyslné rozhodnutí neodpustil. Po deseti letech se prý české úřady ozvaly a zajímaly se, kde ony děti jsou. Poválečný chaos poznamenal i ty nejnevinnější.

Za války jsme byli Bémáci, a teď jsme německý svině?

V září 1945 se v Železné Rudě otevřela česká škola a děti se do ní vracely, včetně pamětnice a jejího bratra. Neuměli ani slovo česky.

„Ředitel školy nás vyhodil, protože nenosíme bílou pásku na rukávu. Že jsme Němci a nemáme ve škole co dělat. No, a na Vánoce přišla k nám domů policie a tátu chtěli zavřít, že nás neposílá do školy. A táta říkal: ‚Co jsem měl dělat, vždyť je ředitel vyhodil, děti přišly domů s brekem, že je ve škole nechce.‘ Tak vyhodili ředitele.“

Přišel nový ředitel a Marie Antošová na něho vzpomíná ráda, protože nerozlišoval mezi německými a českými dětmi a pro německé měl pochopení a snažil se jim s češtinou pomáhat. Nakonec se děti česky naučily, dobře a rychle.

„Vedle mě seděl českej kluk a chtěl, abych mu dala něco opsat. Měla jsem co dělat sama se sebou, ani jsem nevěděla, co to znamená, když to bylo v češtině. Jakmile se učitel otočil, tak pořád dorážel, nedal se odbýt. A když učitel po zvonění odešel, tak mi ten kluk řekl: ‚Ty německá svině… co se tu roztahuješ!‘ A já už jsem toho měla dost. Za války jsme byli Bémáci, a teď jsme německý svině. Já už si to nenechám líbit… bylo mi to líto… popadla jsem penál a  zmydlila  jsem ho. Ale dvojku z chování jsem nedostala, neměl mi říkat, že jsem německá svině…“

Léto 1948

V létě roku 1948 začala pro Marii Antošovou krátká, ale temná kapitola jejího života. A nic z toho, co ji potkalo, by se nejspíš nestalo, nebýt opětovně se zvyšujícího napětí, teď už mezi státy západního a východního bloku. A obyvatelé pohraničí to znovu měli pocítit jako první. Hranice zatím nebyla neprodyšně uzavřena, stál tam jen obyčejný plot a přechody, z Čech do Bavorska a opačně, byly zatím docela běžné. A šlo to poměrně jednoduše. Zvlášť pro ty, kteří stezky po horách a nekonečných lesích dobře znali, protože tam vyrůstali. Jedním z nich byl také soused pamětnice Anton Bruckdorfer. Osmnáctiletý mladík, syn neodsunutého německého sociálního demokrata. S Marií se přátelili a možná k ní cítil i něco víc. To v pozdějším sledu událostí hrálo poměrně významnou roli. Všechno začalo tím, že Anton Bruckdorfer na žádost jednoho z odsunutých Němců převedl přes hranici jeho koně, které tu onen odsunutý Němec musel nechat. I s vozem a dalším nákladem. Měl za to dostat v Německu práci a lepší živobytí, což se nestalo. V Německu byla bída a Anton Bruckdorfer se začal tajně vracet a scházet se s pamětnicí. Na smluveném místě v lese, na české straně hranic. Dával jí peníze a ona mu za to nosila jídlo nakoupené v Čechách. Bylo jí necelých šestnáct let a před rodiči to tajila. O jejich tajných schůzkách věděl jen její jedenáctiletý bratr Willy.   

Agenti na obou stranách hranice

Na hranicích se to v té době tajnými agenty, ať z jedné, nebo z druhé strany, doslova hemžilo. Tajné služby Československa a Spojených států amerických prý oslovovaly téměř každého, kdo měl příbuzné či známé na druhé straně. Němci, kteří zůstali v Československu, byli jedni z prvních, kteří byli o spolupráci žádáni. Za Marií Antošovou také přišli, chtěli, aby přemluvila ke spolupráci své bratrance v Německu. Ty, které v roce 1945 poslaly československé úřady do odsunu. Samozřejmě odmítli. Pamětnice mohla za příbuznými do Německa až v roce 1965. Nesměla odjet kvůli bratrovi, který tam utekl, a Marie Antošová se domnívá, že byl také jedním z agentů americké CIC. Být agentem některé z tajných služeb nebylo v té době zřejmě nic neobvyklého. A něco společného s nimi měl i Anton Bruckdorfer. Ale o tom neměla pamětnice ani tušení.

Poškodila jsem Československou republiku

Netrvalo dlouho a jejich schůzky byly vyzrazené, Marii Antošovou a Antona vylákali na smluvené místo, do lesa, pod hotel Grádl na Špičáku. Tam už na ně čekaly na tři desítky vojáků Pohraniční stráže a příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Pamětnice na schůzku přišla i s bratrem, pro jistotu. A s Antonem přišel ještě další Němec. Ten pro americkou vojenskou výzvědnou službu CIC pracoval. A přišel ozbrojený. Zbraň neváhal použít a tím spustil divokou přestřelku.

„Věděli, kdy přijdeme… a velká chyba byla, že Bruckdorfer si vzal s sebou kamaráda, který měl u sebe pistoli… a my jsme tam seděli, potichu se bavili a předávali jsme mu ten batoh, a najednou rána. Aschenbrenner vystřelil a prostřelil tomu policajtovi střeva. Rozsvítilo se na třicet světlic a všechno bylo osvětlený jako za bílého dne… Bruckdorfer vzal batoh na záda, utíkal a říkal, že teď už musíme utéct s ním. Lezli jsme borůvčím a Bruckdorfer s Aschenbrennerem utekli, vojáci se zabývali tím svým raněným. Ale já jsem nechtěla do Německa ani za nic… plížili jsme se s Vilíkem domů a tam jsme pak dělali jakoby nic. Jenže oni nás stejně poznali.“

Ještě té noci si pro pamětnici přišli a odvezli ji k výslechu do Klatov. Willyho také vyslýchali. A ohleduplní nebyli, Marie Antošová na to nerada vzpomíná. Jako mladistvá byla odsouzena ke čtyřem měsícům. Neuvěřili jí, že nevěděla o Antonínově spolupráci s americkou výzvědnou službou CIC. A nenahlásila trestný čin nelegálního přechodu hranice a ještě dotyčnému pomáhala a scházela se s ním. „Kdopak by udal souseda, který mým rodičům pomáhal? Prý jsem poškodila  Československou republiku…“ Trest si odseděla ve věznicích v Klatovech a v Plzni. Ve vězení prý už na ni ale byli hodní. Když plakala, že má hlad, přeřadili ji do vězeňské kuchyně. A tam pracovala se dvěma trestankyněmi, bývalými příslušnicemi SS. „Ony Němky a já mezi nima,“ říká s trpkou ironií.  Antonína Bruckdorfera o několik dnů později také zatkli, dostal patnáct let, a Maxe Aschenbrennera zavřeli Američané v Německu. Také za to, že vlastnil zbraň. Po válce nesměl žádný Němec vlastnit zbraň a Američané, kteří na ně dohlíželi, porušení trestali.

A ještě někdo byl té noci zatčený. Jmenoval se Vladimír Antoš. Další pro pamětnici vpravdě osudový muž. Možná se jen ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Možná ne. Všechno to bylo mnohem složitější, ale to už se týká jiných osudů.

Vladimír Antoš

Vladimír Antoš byl jedináček, pocházel z rodiny finančního rady JUDr. Antoše, který před válkou pracoval v prezidentské kanceláři. Matka byla modistka, měla vlastní salon. V Praze patřili k „lepší společnosti“. V Železné Rudě se jim líbilo a v roce 1924 se rozhodli, že si tam postaví vilu. Stalo se a před válkou se tam načas přestěhovali a také začali podnikat. Pronajímali pokoje, především svým bohatým známým z Prahy. Železná Ruda byla ostatně u pražské „vyšší společnosti“ oblíbená. Své rekreační vily a chalupy tam mělo mnoho umělců zvučných jmen. V euforickém období těsně po válce se tam sjížděla umělecká bohéma, které byl Vladimír Antoš součástí. V Praze studoval konzervatoř, hrál na pozoun. Měl zahrát Heydrichovi na pohřbu, ale nešel tam. Rodiče to jako vlastenci zakázali, ale jeho profesor ho udal.  Vladimír musel zmizet. A utekl před Němci do Německa, v Göttingenu hledali do orchestru pozounistu. Uměl perfektně německy, dokonce s bavorským dialektem, Němci potřebovali dobrého pozounistu a on působil tak německy… později se na to přišlo, ale zachránil ho jeho hudební talent. Ale stejně musel na nucené práce. Pracoval v utajované továrně, kde se vyráběly rakety V-1 a V-2. Pak ale utekl před bombardováním a do konce války se skrýval. V Železné Rudě založil hudební školu, úspěšně, ale krátce fungovala v jejich železnorudské vile. Byl to pokus, jak zachránit alespoň část majetku před vyvlastněním po nástupu komunistů k moci v roce 1948. Vilu Antošovým tedy  nevzali, ale přišli o byt v Praze a museli do Železné Rudy přesídlit natrvalo. Jeho rodiče neměli nárok na důchod, podnikat nesměli, přišli o velkou část majetku, o své známé, o možnost cestovat, přišli o způsob života, na který byli zvyklí. Syn Vladimír tím také ztratil kontakt s uměleckým světem. Ve stejný den, kdy byla zatčena pamětnice, byl zatčen i on a obviněn z napomáhání agentům CIC. Po čtyřech měsících byl propuštěn, protože mu nic nedokázali. A nevinu mu dosvědčila právě Marie Antošová. Za tři roky, když jí bylo devatenáct let, se vzali.

Willy Heiny

Bratr Vilém byl o čtyři roky mladší, jako děti si sourozenci byli velmi blízcí. Když po nich v srpnu 1948 stříleli vojáci Pohraniční stráže, kryla ho vlastním tělem. Jednoho zimního dne v roce 1954, to mu bylo osmnáct let, se ztratil a dlouhé roky o něm pamětnice nic nevěděla. Ale tušila, že se dostal za hranice. Vrátil se po osmi letech, nemocný. Zatkli ho a odvezli do Prahy, ale podle Marie Antošové ho podezřele brzy pustili. Odcizili se, o tom, co se dělo v Německu, moc nemluvil. Pamětnice ví jen to, že bydlel v Norimberku v amerických kasárnách, a domnívá se, že pracoval pro americkou výzvědnou službu CIC a po návratu i pro československou Státní bezpečnost, ale jistotu nemá.

„On se v roce 1962 vrátil, měl černou žloutenku… byl na tom špatně. A chtěl domů. Zavřeli ho v Praze, ale brzy ho pustili. To byla záhada… Pracoval u nás na Můstku a jednoho dne nepřišel a nevěděla jsem o něm vůbec nic, jen to, že asi utekl. A pravda je, že pro ně dělal. Byl u Američanů, dělal pro ně špionáž. Utekl, když mu bylo osmnáct, on byl takovej bohém…“

Železná Ruda za železnou oponou

Po uzavření hranic žilo v Železné Rudě už jen něco okolo šesti set obyvatel. Možností, jak se uživit, bylo pramálo. Práce se nabízela pouze v lese, na pile nebo v různých vojenských zařízeních. Železná Ruda se stala městem pohraničníků. Byla ze všech stran obehnána elektrickými dráty. Kdo se rozhodl dojíždět do práce mimo Železnou Rudu, musel počítat s tím, že se odtud dostane jedině vlakem, který jezdil jedenkrát denně. A že bude muset při návratu předložit vojákům občanský průkaz, aby se dostal domů. Marie Antošová vypráví o převaděčích, o střelbě na hranicích, o mrtvém pohraničníkovi. Také příhody o Němcích z bývalého východního Německa, kteří si často vybírali Železnou Rudu k přechodu do západního Německa.

„Byla to hrozná doba… Němci museli odtud ven a ti, co nesměli, tak se snažili utéct. Hlavně východní Němci tady přes nás utíkali. Jednou se stalo, to mi vyprávěli… že v jednom hotelu byla ubytovaná maminka se dvěma dětma a že ji pak už neslyšeli, že by byla na pokoji. A šli se tam podívat. A ona už byla za kopečkama… a náhodou, to už bylo po sametový revoluci… můj syn byl v hospodě a tam vyprávěl jeden bývalej péesák, že mu bylo líto těch dětí, když se s nima táhla tím lesem. Byly jim tři a dva roky, nesla je na zádech, kočárek by tam nevytáhla… že mu jí bylo líto, tak jí pomohl. A sám se přiznal, ale jen proto, že byl opilej… a to byla pravděpodobně ona, protože říkal, že to byla východní Němka se dvěma malýma dětma.“

Manželství

Nejdříve se znali jen povrchně. Pamětnice pracovala ve vile rodiny Antošových jako pokojská. Patřili každý k jiné sociální skupině a pravděpodobně by se nesblížili, nebýt oné osudné noci 21. srpna 1948, kdy byli oba zatčeni. Vladimír a jeho rodiče jí byli  vděční, sblížilo je to a nakonec to vyústilo v celoživotní vztah. Ale jednoduché to neměli. Museli se protloukat, jak se dalo. Nejenže nebylo v Železné Rudě mnoho možností k obživě, ale Marie Antošová měla za sebou minulost bývalé vězeňkyně, domnělé pomocnice cizích tajných služeb a také měla bratra označeného nálepkou nepřátelské osoby. Ale byla silná, ničemu a nikomu se nikdy nepoddala. Manžel změny po roce 1948 nesl hůř. Byl to umělec, byl zvyklý na jiný životní standard a práce na pile nebo v pohostinství ho nenaplňovala. Zahořkl. Později se alespoň mohl vrátit k hudbě prostřednictvím výuky dětí na umělecké škole v Nýrsku. Pamětnice našla smysl v práci v hotelech. Dlouhá léta učila mládež, jak obsluhovat hosty v restauracích na úrovni. A byla velmi úspěšná. Sama se vzdělávala a nakonec jí povolili i krátkodobé pracovní pobyty ve Francii a Itálii. Ale to už byla doba o něco vstřícnější a do Železné Rudy se začali vracet turisté. S Vladimírem měli tři syny, jeden z nich je po otci hudebně nadaný. Hrál na pozoun v Národním divadle, ale kvůli neshodám se svým šéfem emigroval do Německa, kde úspěšně zakotvil. Jen pamětnice jeho emigraci těžce nesla. „Nikdy by mě nenapadlo, že uteče zrovna do Německa…“

Marie Antošová začala po roce 1989 podnikat. Ve vlastním domě si zřídila penzion a dále dělala a dělá to, co ji baví a co dobře umí. Ale je také předsedkyní Svazu postižených a organizuje pro ně mnoho akcí: od přednášek po rekondiční pobyty a výlety v tuzemsku a zahraničí. Je aktivní členkou Sudetoněmeckého spolku, tlumočí pravidelné česko-německé mše a dlouhodobě spolupracuje s místní policií jako tlumočnice. V roce 1990 byla prezidentem Československé republiky jako nespravedlivě trestaná v roce 1948 rehabilitována.

Epilog

Po válce se obyvatelstvo v českém pohraničí, a na Šumavě obzvlášť, kompletně vyměnilo. Odešli ti, kteří měli k horám a nelehkému životu v nich vztah, a přišli noví obyvatelé, kteří ho hledali těžko a někteří ho nenašli vůbec. Šumava se vylidnila, tam, kde kdysi bydleli lidé, zbyly trosky. Těch, kteří zůstali, je pomálu. Marie Antošová je jednou z nich, Železná Ruda je její domov. Nechtěla odejít s ostatními Němci po válce. Neodešla ani v roce 1948 a raději šla do vězení, než aby opustila svůj domov a rodinu. A neodešla ani v roce 1965, kdy jí konečně české úřady povolily vycestovat do Německa za příbuznými. A ani později, kdy odejít už bylo celkem jednoduché. Říká, že si zvykla. Na všechno. Do svých třinácti let jiný jazyk než němčinu neuměla. Ale teď mluví česky stejně dobře jako německy. Během svého vyprávění ale několikrát použije termín „naši lidi“, a až z kontextu lze usoudit, které lidi zrovna považuje za ty „své“. Pro maminku Mariechen, pro tatínka Mařenka. Jak banální.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století