Anita Alblová

„Slyšela jsem v rádiu, že nastalo nějaké uvolnění mezi hranicemi. Každý rok jsme jezdily do Čech za mojí mámou, která tu zůstala, protože se provdala za pana Rejska. Vždy jsme se musely v Sokolově na úřadě přihlásit a při odjezdu odhlásit. Tam byl policista – ještě si pamatuji, jak se jmenoval – Lexa. Vždy na mě házel očko. Řekla jsem mé Oma, že až přijdeme na policii a bude tam Lexa, tak se ho zeptám, jak by to bylo, kdybych si chtěla zažádat o návrat do Čech. Byl velice ochotný a řekl: ,Z naší strany není žádný problém. To si pak musíte vyřídit v Německu.‘ Jednoho dne jsem se vydala do Drážďan na český úřad. Domluvit jsem se uměla. Jela jsem tam a zeptala se, jak to je. Dali mi celý štos papírů se slovy: ,Vyplňovat.‘ Všechno bylo v češtině. Zeptala jsem se, zda bych se tu mohla někam posadit a v klidu vyplňovat. Úředník na mě koukal. Trvalo mi to asi půl dne. Pak jsem to odevzdala. Trvalo to šest neděl a dostala jsem odpověď: povolení. Tak jsem se odstěhovala.“