Petr Adler

* 1930  †︎ 2019

  • „To bylo v roce 1939, už po okupaci, kdy jakousi drobnou protekcí dostal otec stipendium do Velké Británie s celou rodinou, s tím tedy, že tam bude muset znova vystudovat medicínu. A tak se otec, jak bývalo jeho zvykem, rozhoupal trochu pozdě. Už jsme měli v pasech (rodičovských – já jsem neměl) britské vízum na trvalý pobyt a zbývalo dostat jenom výjezd, jakousi pozdější výjezdní doložku, a to nám gestapo poslalo velmi stručný hektografovaný lístek, že ne, že lékaři budou potřeba. To byla opravdu osudová křižovatka. Kdybychom se tehdy byli vystěhovali do Velké Británie, což si prakticky nedovedu představit, ale asi by to bylo možné, tak by se celý můj život odvíjel jinak. Pokud bychom se potom nevrátili, což nevím, potom už se o té věci nemluvilo.“

  • „Představoval si, že přeživší Židé budou vítáni, oslavováni, během měsíce dostanou klíčky od nového auta, které nám gestapo vzalo a už nikdy se o něm nevědělo – a všechny tyto věci. Nic z toho se neuskutečnilo a mezi árijskými kolegy o každém, kdo přežil, se říkalo: ‚Sakra, on se vrátil.‘ Neplatí to o všech, ale u mnoha to tak bylo.“

  • „Rodina z matčiny strany byla árijská. Jeden její bratr (měla bratra a sestru) se stal velkým nacistou. Přišel za ní po okupaci a říkal: ‚Musíš se dát rozvést a s tím Petrem to zařídíme, on půjde do Hitlerjugend a nikdo se už nebude na nic ptát.‘ A rodinná sága praví, že ho skopla ze schodů. Tak tak to asi nebylo, ale v každém případě ho vyhodila a už jsme ho v životě neviděli.“

  • „V pátek se do Brna absolutně nic nedostalo a vlastně ani v sobotu a v neděli. To už rodiče byli dávno mrtví, bydlel jsem po hotelích, ale i když jsem měl na pokoji televizor, nic nebylo. A najednou v pondělí ráno jsem při snídani otevřel Lidovou demokracii a tam jsem zjistil, co se děje. A volali mně z Prahy, abych co nejdřív přijel. Já jsem říkal, že to dneska dotočím, protože já jsem vždycky měl rád práci udělanou, a pak hned ještě večer přijedu. Brněnský rozhlas už byl naprosto auf, taky se jim nechtělo moc točit. Já jsem říkal: ‚Koukněte se, manifestace bude v pět, do těch pěti to pohodlně dotočíme a pak půjdeme na manifestaci.‘ Což se stalo. Náměstí Svobody bylo plné, nevím, jestli byla amplifikace... ale pravilo se, že v sedm hodin večer bude ve velkém Mahenově divadle to, co bylo už v Praze.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 09.02.2015

    (audio)
    délka: 02:50:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybychom v roce 1939 odjeli do Anglie, můj život by se ubíral jinudy

Portrét z mládí
Portrét z mládí
zdroj: soukromý archiv pamětníka

Petr Adler se narodil 25. března 1930 v Brně. Oba jeho rodiče pracovali ve zdravotnictví, otec měl soukromou lékařskou praxi. Byli smíšené manželství: otec český Žid, matka německá křesťanka. Za války zůstali spolu, otce postihla protižidovská opatření, ale transport do koncentračního tábora se mu vyhnul. Rodina tak zůstala po celou dobu války spolu. Pamětník v roce 1949 maturoval a pokračoval studiem hudební vědy na Masarykově univerzitě. Po absolutoriu v roce 1954 začal pracovat jako lektor zpěvohry ve Státním divadle v Brně. Práce v divadle ho ale neuspokojovala a o dva roky později si našel nové zaměstnání v brněnském studiu Československého rozhlasu. Pracoval zde jako režisér publicistických, literárních i dramatických pořadů. V roce 1959 se oženil s kunsthistoričkou Alenou Kudělkovou. V roce 1961 se společně přestěhovali do Prahy a Petr Adler dál působil v pražském rozhlase. Prožil zde dobu společenského uvolňování až po okupaci armádami východního bloku v srpnu 1968. Po politických prověrkách v rozhlase zůstal dalších dvacet let, přestože byl nekomunista. Když režim v roce 1989 padl, stal se v rozhlase šéfrežisérem. V roce 1996 odešel do penze, ovšem s rozhlasem nadále externě spolupracoval. Zemřel 19. ledna 2019.