Marie Adámková

* 1930  

  • „Bez jakéhokoli zeptání jich devatenáct přišlo a hotovo. Bydleli u nás asi dva měsíce v zimě. Když u nás byli, tak proti našemu domu stál veliký kopec Cimbál a Němci z něho dalekohledem obhlíželi obec a partyzáni byli u nás v chalupě. Bylo to brzo zjara, v březnu, a my jsme s maminkou byly na poli. Němce jsme viděly a doma jsme to pak řekly partyzánům a ptaly se, co budeme dělat. Rusové řekli: ,Budeme strílať, matinko.‘ ,A co s náma bude?‘ Řekli, ať jdeme pod postel. To bylo jejich. U nás měli třeba na půdě partyzáni vydělané tašky a měli hlídku a dívali se na Němce a Němci na ně.“

  • „Vybrali si mě a zprávy mně buď zapletli do vlasů, nebo zatloukli do bot a zavedli mě do druhé dědiny a tam jsem to předala starostovi nebo nějakému představiteli obce. Dva partyzáni šli se mnou přes les, ale dál nemohli jít, protože tam byli Němci, tak tam už jsem musela sama.“

  • „Několikrát jsem musela jít k obecnímu policistovi v Mikulůvce a on tu zprávu pak předal starostovi. Přišla jsem k policistovi a zeptala se, kde je strýček, že mu musím něco předat. Řekl, že je na obci a že musím jít za ním, ale ať dávám pozor, že je tam spoustu Němců. Já jsem po kapsách měla takové dorozumívací zařízení. Buď jsem měla tenisáky, nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Když jsem procházela přes obec, tak tam všude byly německé povozy. Chodila jsem mezi nimi a nevěděla, co dělat, tak jsem vzala tenisák a házela ho Němcům a oni to zase házeli mně a partyzáni se na to dívali z lesa. Nebo jsem vypustila balonky. Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje, když byl červený, tak už to byla ostraha a partyzáni přivolali posily.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Olomouc, 24.05.2016

    (audio)
    délka: 01:10:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zprávy od partyzánů měla zapletené v copu

Marie Adámková (Hurtíková) v roce 1946
Marie Adámková (Hurtíková) v roce 1946
zdroj: archiv pamětnice

Marie Adámková, rodným příjmením Hurtíková, se narodila 15. srpna 1930 v obci Oznice na Valašsku. Spolu s rodiči, starším bratrem Aloisem a mladším Josefem žili v osadě U Plšků, jedné z mnoha osad roztroušených v okolí. Rodiče tam vlastnili malé hospodářství. Ke konci roku 1944 nebo začátkem roku 1945 se náhle v jejich domě objevila skupina devatenácti partyzánů. Dům se na dva měsíce stal jejich útočištěm a tehdy čtrnáctiletá Marie spojkou. Procházela kolem německých vojáků se zprávami zapletenými v copu nebo zatlučenými v botách a následně je předávala starostovi vedlejší Mikulůvky nebo jeho zástupcům. Ve svém vyprávění také vzpomíná na smrt mladého partyzána Ivana, do nějž se zamilovala, nebo na odstranění konfidenta nedaleko jejich domu. Po válce vystudovala rodinnou školu ve Valašském Meziříčí a nejdéle pracovala v Domě obchodu a služeb Svazarm. V roce 2016 měla trvalé bydliště u svého syna v obci Jablůnka.