Vladimír Adamíra

* 1963

  • „Stodolní ulice vznikla v roce 1991, když Stodolní ještě nebyla Stodolní. Nebylo tam nic a šli jsme s Honzou po Stodolní ulici z hospody. Byli jsme zrovna na pódiu Antikvariátu Černý pavouk a stáli jsme tam a močili jsme a Honza říkal: ‚Tak toto za měsíc otvírám, to bude moje, toto kupuju.‘ A skutečně to za měsíc otevřel – Antikvairát Černý pavouk, kde se hrály undergroundové koncerty, Zajíček tam vystavoval, spousta koncertů tam bylo, pak se to nabalilo. Dneska je v té Stodolní sto hospod a je to o ničem.“

  • „V osmdesátých letech jsem díky Herbertovi [Herbert Procházka] začal hrát. Pak jsem řekl, že máma je výborná písařka, tak říkal: ‚No to by mohla něco přepsat, ne?!‘ Tak jsem přišel za mamou: ‚Potřebuju opsat Plastic People, tady mám toho básníka, Zajíčka.‘ Máma to opisovala, většinou doma, ale občas v pracovní době, když měla čas, když neměla co dělat, tak to opisovala v kanceláři. Dělala sekretářku technického náměstka v přerovských strojírnách, který se toho času kamarádil s náčelníkem přerovské Státní bezpečnosti, který seděl vedle. Takže to bylo takový celkem odvážný.“

  • "Ostříhali mě úplně dohola, to jsem byl úplně v šoku. Druhej den jsem se probudil, ti kokoti řvali: ‚Budíček!‘ Mysle jsem, že mě budí máma do práce, říkám: ‚To je pohoda, ještě chvilku, mami.‘ A já jsem byl na vojně… Byl jsem normálně v šoku, najednou si musím obléct maskáče, kanady, vzít samopal a někam utíkat, hrůza. Pro mě to bylo vytržení z mýho života. Chodil jsem na pivo, mám rád bigbeat, nikdy jsem třeba necvičil, tam na tom byli kluci fyzicky líp jak já, měl jsem problémy na rozcvičkách. A to mučení tam bylo těžký, žabáky, kačáky, plynová maska, to si na to pamatuju… To bylo nejhorší, co jsem mohl zažít: museli jsme utíkat deset kilometrů v plynové masce a zpívat ‚Přes spáleniště, přes krvavé řeky‘ a já jsem se v té plynové masce pozvracel a nemohl jsem si to sundat, musel jsem s tím utíkat, takže to nebylo nic hezkého. Byli tam kluci o rok starší jak já, absolventi, četaři, jenom o rok straší a ti byli nejhorší.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 31.03.2023

    (audio)
    délka: 02:12:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 04.07.2023

    (audio)
    délka: 01:22:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dokud dýchám, můžu něco změnit

Vladimír Adamíra s kapelou Heparoid, Vsetín 1986
Vladimír Adamíra s kapelou Heparoid, Vsetín 1986
zdroj: Archív pamětníka

Vladimír Adamíra se narodil 23. května 1963 v Přílepech okr. Kroměříž, jako mladší ze dvou dětí rodičům Jaroslavě a Vladimíru Adamírovým. Otec pocházel z Liberce, pracoval jako dělník, matka se živila jako úřednice. Dědeček, Jaroslav Adamíra, byl roku 1950 odsouzen v politickém procesu na dvacet let, propustili ho roku 1960 díky amnestii. Roku 1966 se rodina přestěhovala do Přerova a otec vstoupil do KSČ. Vladimír se vyučil elektrikářem. Před vojnou se dostal do prostředí přerovského undergroundu. Začal se učit hrát na saxofon, později na fagot a klarinet. Po dramatických zkušenostech na vojně se mu podařilo získat modrou knížku za cenu dvou pobytů v psychiatrických léčebnách. Roku 1984 začal hrát v kapele Heparoid, se kterou vystupovali na zakázaných akcích. Přidalo se šíření samizdatů, kdy s přepisem tiskovin pomáhala i matka, písařka. Roku 1987 se přestěhoval do Ostravy, pracoval jako jevištní technik v divadlech, hrál v dalších kapelách. V letech 1988/1989 navštěvoval setkání disidentů v bytě Dolores Šavrdové v Ostravě. Roku 1989 se vrátil do Přerova, pracoval jako topič v kotelnách. Podepsal petici Několik vět. Po revoluci dál experimentoval v hudební sféře, dva roky působil jako DJ, k hraní zval různé hudebníky. Mezi jinými Lázaro Cruze, kubánského jazzového hráče na trubku. Působil v kapelách Heparoid, Černý Potkan, Absolutní Bezedno, Zdá se, že u Hyklů je vše v pořádku, Zabloudil, Stará dobrá ruční práce, Sheeva yoga, Super tankers. Dosud se aktivně věnuje hudbě (Massola, Strakův pojízdný cirkus), nebrání se hudební spolupráci napříč žánry. Po revoluci zůstal u práce v kotelně, která mu dává tvůrčí prostor. V roce 2023, v době natáčení, žil v Přerově.