Josef Vlček

* 1951

  • “Řekl bych to asi takhle. Neexistoval žádný zákaz. Ten fór byl v tom, že neexistoval žádný zákaz. Existoval jakýsi seznam, který v roce 1970 udělal nějaký snaživý knihkupec, ale podle toho se vlastně nikdo neřídil. Bylo to udělané takhle: Kupujte si, prodávejte, co chcete, ale když vás někdo práskne, tak máte průser. Vlastně vytvářeli takové nejisto. Já jsem koupil nějakou knížku - protože jsem se stal rychle nákupčním - dejme tomu od ruského autora z 20. let. Přišel ale šéf a říkal: 'Hele, ale tohle byl bělogvardějec, to radši nebudeme prodávat.' Někdy to bylo až do hlubokých detailů. Existovalo cosi, co bylo úplné tabu, třeba Škvorecký. Ale to ani nikdo do antikvariátu nenosil, to si každý nechával doma jako poklad. Sehnat tyto věci - jedině v nějakých odúmrtích.” - “Takže v podstatě to nebyl přímý nátlak.” - “Nebyl to přímý nátlak, bylo to vytváření určitého napětí, takový bičík na každého.”

  • “Samozřejmě že občas mě volali k nějakým výslechům. To byly klasické výslechy, kdo, kdy, s kým a takhle. Všechny ty věci se točily spíš kolem Jazzové sekce než kolem pořádání těch koncertů. S Karlem Srpem jsme si naprosto důvěřovali, takže když skončil pohovor, těžko se to dalo nazvat výslechem, sešli jsme se za rohem v hospodě a já jsem mu řekl všechno, na co se ptali a co je zajímalo. Vytvořili jsme si důvěrnou dvojici, která určitým způsobem spolupracovala. Z toho se vyvinul potom můj největší průser, protože policajti mi nabídli spolupráci. Já jsem o tom říkal Srpovi, a on řekl: 'Hm, to zase není špatné, mohli bychom jim tímto způsobem podsouvat různé dezinformace. Nějaké takové maléry bychom mohli s nimi vytvářet, které by pro ně byly průserem. Že by to vytvářelo pnutí - protože tam taky levá nevěděla, co dělá pravá - které by nám, Jazzové sekci, mohlo pomoct. Tak to podepiš.' Já jsem byl vyděšený, že mám něco takového podepsat. A Srp mi říkal: 'To je jednoduché. To je jenom podpis. Jenom tam něco podepíšeš a to je v klidu. Nic nemusíš dodržovat. To není žádná povinnost. Jako bys podepsal dopis.' Dobře, já jsem byl trošku trouba, tak jsem to podepsal. Což mi v 90. letech vytvořilo hodně potíží a problémů.”

  • “Malostranské hospody byly strašně důležité, protože vytvářely jádro společenského života v Praze. Kdo patřil do malostranských hospod, měl nejlepší informace, co se kde bude dít. Kdybychom to vzali odshora - U Dvou slunců, to bylo spíš centrum undergroundu. Tam sedával Bondy, tam chodil Martin Němec se Saharou. Pak Bonaparte [hospoda U Bonaparta], tam jsme sedávali my, tam byly čtyři stolní společnosti: jedna byli výtvarníci, jedna Klub přátel Glena Millera, jedna byla Zlatá Praha a my jsme byli “ti mladí od Zlaté Prahy”, jak nám říkali. Tam sedávali zase hodně lidi z Classic Rock'n'Roll Bandu. Kdybychom šli dál dolů, pak U Kocoura, to byla velmi zajímavá hospoda, velmi štamgastovská, tam se skoro nikomu nepovedlo proniknout. Oni si to taky trošičku hlídali. A museli, protože na Malostranském náměstí byl VUML, Výzkumný ústav marxismu-leninismu. A studenti VUMLu furt chtěli chodit ke Kocourovi. Kocour otevíral ve tři nebo čtyři a ve čtyři už tam bylo plno. Štamgasti tam prošli dveřmi přes barák, zadním vchodem, pro VUMLáky bylo už obsazeno. Důležitá byla taky hospoda U vola, nahoře [U Černého vola]. Tam sedával ke konci, když už ten Bonaparte nebyl takový jako původně, Ruda Zeman, Karel Pecka. S těmi jsme tam vždycky sedávali. A samozřejmě důležitá hospoda, i když po velkou část 80. let zavřená, byla hospoda U Glaubiců. To byla hospoda klíčová pro underground. Ale tak prolezlá donašeči, že jsme tam nechodili.”

  • “Ale ty věci byly velmi nevypočitatelné. Někdy si každý řekl, z toho bude průser, a nic se nestalo. Někdy byly momenty, kdy bylo něco jen tak napůl, nějací pankáči nebo tak, vše bylo v pořádku, a přesto z toho byl průser. Kdysi Pavel Zajíček z “Dégéček” [kapela DG 307] říkal - těsně po tom, co s nimi byl proces: 'Víš, to máš takový pocit, že jsi v takovém guláši, který bublá, a někdo tam prostě hrábne tou sběračkou a něco vyhrábne.' Takhle to tehdy popsal. Myslím, že je to docela přesné vyjádření. Všechno bylo o náhodě.”

  • “To je zajímavá historie. My jsme s Joskou Skalníkem chodili do hospody U Plzeňského dvora, dneska je tam nějaká herna, na Belcredce [dříve Belcrediho třída], na Milady Horákové. Tam se každý čtvrtek scházela taková parta na plzeňském kolem Hrabala. Nějací literáti, viděl jsem tam filozofa Dubského, režiséři a podobně. Tak nějak se tam žvandalo, žvandalo, žvandalo. Já jsem v té době četl v samizdatu Obsluhoval jsem anglického krále a strašně se mi to líbilo. Tak jsem Josku, který se s Hrabalem znal líp, furt pošťuchoval, co kdybychom to vydali. Joska celý hr, že by do toho šel. Tak jsme poprosili Hrabala, jestli by nám nedal souhlas, že bychom to vytiskli. A protože Joska měl tiskárnu, která byla sice podniková, ale po nocích se tam tiskly takovéhle věci pro Jazzovou sekci, tak říkal, že to zařídí. A opravdu jsme Hrabala vydali. Odhadoval bych, že toho mohlo být 1000 kusů. To je můj odhad, možná trošku i těmi lety to narostlo. Toho Anglického krále s Joskovou obálkou jsme pak vezli Hrabalovi domů, jako první výtisk, na sídliště Sokolníky v Kobylisích. Jeli jsme do šestého nebo sedmého patra, kde Hrabal bydlel. Byl tam trošku nepořádek, on se stěhoval z Palmovky, z ulice Na Hrázi do těch Sokolník, spoustu věcí i po deseti letech měl stále ještě nevybaleno z krabic. Dali jsme mu ty autorské výtisky, on říkal: 'Kluci, teď už můžu umřít.' Byli jsme dojatí a pyšní, že jsme udělali pro českou kulturu něco, co mělo svůj smysl.”

  • „Asi největší bombou bylo, že Jazzová sekce vydala Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala. To bylo někdy v třiaosmdesátém dvaaosmdesátém, to bych se musel doma podívat. To byla hrozná bomba. To byl trhák, který byl možná jedním z těch hřebíčků do rakve Sekce, protože to nikdo nechtěl, to bylo prostě… Jedna z takových základních knih toho dvacetiletí a zároveň to byla kniha, která byla taková, řekl bych… Ona byla velmi svobodná, ta kniha, takhle bych to zhruba definoval, protože to byla velká událost. A k tomu došlo docela zajímavým způsobem: Joska Skalník chodil s Hrabalem do hospody Plzeňský dvůr, což je na dnešní ulici Milady Horákové. Dneska tam jsou nějaké hrací automaty nebo něco takového, asi dvakrát nebo třikrát jsem tam s nimi přišel i já. Vždycky jsme tam nějak kecali, on to byl takový zábavný společník v té hospodě. No, a jednoho dne jsme za ním přišli a říkali jsme: 'Hele, my bychom ti vydali toho Obsluhoval jsem anglického krále.' A on říkal: 'Vy jste se zbláznili!' – 'Ne, my to riskneme v rámci Jazzové sekce, máme tiskárnu, která nám to vytiskne.' Nám to tiskli vždycky v noci, ti kluci v té tiskárně, tak prostě tu tisícovku kusů bychom asi dokázali vytisknout. A on říkal: 'Jestli to vytisknete a jestli to vydáte, tak já už nic dalšího v životě nebudu chtít, to bude moje životní štěstí.' Tak jsme to zkusili, bylo to takové docela hezké vydání, to byla hrozná senzace. Ale takových věcí tam v té Sekci byla spousta.“

  • „Ono vůbec když se bavíme o těch zákazech, ten bolševik pracoval takovým zvláštním způsobem. On vlastně neudělal nikdy žádný seznam zakázaných knížek, zakázané literatury. Dokonce cosi jako seznam existovalo, od roku 1970, ale bylo to neúplné a zároveň samozřejmě ten seznam nebyl nikde k dispozici. Náš šéf ten seznam viděl, ale nikdy ho neměl v ruce. Takže my jsme vlastně pracovali s takovou nejistotou. Je ta knížka na indexu, není ta knížka na indexu? Jestliže je na indexu a my ji budeme prodávat, budeme mít z toho průser, nebudeme mít z toho průser? Bylo to všechno takové furt na vodě, nikdo nic nevěděl. Samozřejmě že bychom nedali do výlohy třeba knížku od Škvoreckého. Ale existovala spousta spisovatelů, kteří napsali jednu knížku a už potom nic nepublikovali. Ale ta knížka třeba měla něco závadného v obsahu. No ono, mezi námi, když jsme něco takového koupili – a lidi to moc neprodávali, to měli jako poklad –, tak jsme to samozřejmě do obchodu nedali, protože vždycky čekalo dvacet našich kamarádů a známých, jestli to někdy koupíme, že by to chtěli. Takže nehrozilo, že by z toho byl malér. Ale vyprávěly se různé legendy. My jsme byli v těch antikvariátech, spousta z nás tam byli lidi, kteří měli přibližně stejný osud jako já. To znamená, že měli rádi knížky a ta škola jim nic nedávala, takže místo školy šli dělat do antikvariátu. To byla jedna z nejhůř placených prací. Já jsem začínal s osmi stovkami měsíčně, ale zato jsme byli u zdroje knížek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Holešovice, 22.03.2018

    (audio)
    délka: 02:00:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 05.03.2020

    (audio)
    délka: 01:29:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.03.2020

    (audio)
    délka: 53:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hlavním principem byla nejistota a strach z maléru

Josef Vlček zamlada
Josef Vlček zamlada
zdroj: Archív pamětníka

Josef Vlček se narodil 8. ledna 1951 v Praze. Na Gymnáziu Nad Štolou studoval ve třídě zaměřené na výuku angličtiny. Okno do světa hudby mu otevřela studentská prázdninová brigáda s pobytem ve Velké Británii, kde nakoupil velké množství gramodesek s moderní hudbou. Poté studoval na Filozofické fakultě UK češtinu a historii. Školu pro jiné zájmy nedokončil a začal pracovat jako prodavač a později jako nákupčí v antikvariátu. V roce 1971 začal spolupracovat s Jazzovou sekcí Svazu hudebníků, v níž publikoval řadu různorodých materiálů o aktuálních hudebních trendech. Podílel se také na organizaci festivalu Pražské jazzové dny. Od roku 1976 byl předvoláván k výslechům na Státní bezpečnost, v polovině 80. let podepsal závazek tajné spolupráce jako agent s krycím jménem Tesák. Spis se záznamy o jeho spolupráci s StB byl v prosinci 1989 skartován. Josef Vlček uvádí, že Státní bezpečnost od něj žádala výhradně informace o Jazzové sekci. I z toho důvodu své styky s Jazzovou sekcí postupně omezil. V roce 1988 se stal redaktorem časopisu Melodie. Po listopadu 1989 byl spoluzakladatelem časopisu Rock & Pop. Rovněž se stal součástí týmu zakladatelů prvního soukromého rádia polistopadové éry – Evropy 2. Od té doby pracoval jako zakladatel nebo konzultant mnoha soukromých rádií v České republice. Vydal množství publikací a článků z oblasti populární a alternativní hudby a jazzu.