Juraj Gross

„Je tu otázka, kdo z jakého důvodu odešel. Já jsem z té mladší generace, byl jsem ženatý, měl jsem byt, práci, u mne to byly jiné důvody než u lidí, kteří odešli krátce po druhé světové válce. Ztratili rodinu, majetky, neměli důvěru v život ve státě, který je nedovedl ochránit před nacistickým zlem. Z nich šla velká část budovat Izrael. Další vlna přišla v roce 1968 a 1969. (…) Z té druhé vlny již malá část šla do Izraele, většina šla do jiných západních zemí. Mladí lidé z této vlny se roztrousili po celém světě. Je tu dnes tendence se znovu se scházet. Měli jsme dvě tři velké setkání. Nejdříve se to organizovalo podle původu, z jakého města, bylo už setkání v Bratislavě a v Košicích. Bylo už setkání celočeskoslovenské, kde se asi dvě stě lidí setkalo v Nízkých Tatrách, měli jsme výlety a přednášky. Mnozí z nich se neviděli čtyřicet let. … Cíl byl hlavně zavzpomínat si na mladé časy a přátelství. Dnes v době internetu je možné takové setkání zorganizovat.“

„Protože jsme byli z většího města, z Košic, byla zde židovská náboženská obec, kde se hlavně starší lidé setkávali kolem židovské rituální kuchyně, aby se jim dařilo dodržovat košer stravu. Chodili tam ti, pro které to bylo důležité, ostatní tam chodili kvůli společnosti. Byly určité roky, (okolo roku 1968) kdy to bylo svobodnější, kdy se tam mohla setkávat i mládež. Mohli jsme poznávat zvyky, tradici, hudbu, abychom věděli, co to znamená být židem. I když mnozí z nás byli z rodin, kde židovství bylo skoro mrtvé. Málo rodin pěstovalo židovské povědomí. Ve velkých městech docházelo k velké asimilaci a na židovství se zapomínalo, jiní z obavy, aby je režim nepronásledoval. (..) V Praze jsem se účastnil setkávání klubu tzv. Děti Maislovky.“

„Proč jsme odešli? Ekonomicky jsme na tom byli s manželkou dobře. Oba jsme měli dobrou práci, byt. Byla tu jedna věc. I když jsme nebyli nábožensky založení, rodičům záleželo na tom, s kým se scházíme. Ne vždy jsme se dokázali cítit stoprocentně doma. Byly také různé projevy antisemitismu, jeden chci zvlášť uvést: V roce 1979 jsem žil a pracoval v Nových Zámkách. Jdu jednou po obědě kolem školy a vidím srocení rodičů, kteří čekají na své děti. Ptám se, co se děje, jestli se vracejí z výletu. Z výletu ne, že prý je fáma, že nějací židé z Polska se převlékli za sanitáře, chodí do škol a sbírají děti pod záminkou, že jim musí vzít krev na testy. Ve skutečnosti že prý chtějí krev křesťanských dětí do macesů (nekvašeného pesachového pečiva - sušenek). Druhý den jsem to s úsměvem vyprávěl v práci a moje šéfka, inženýrka a vzdělaná žena, tomu také věřila. To se stalo v roce 1979, kdybych to sám nezažil, tak bych tomu také nevěřil, že je to možné. Dva týdny předtím jsme byli na návštěvě u rodičů v Košicích a tam jsem poprvé slyšel tuto fámu, to jsem se jí jenom smál. Když jsem tomu byl osobně svědkem po dvou týdnech v Nových Zámkách, tak nám to dalo důvod k úvahám o emigraci. Kdy nás, židy, přijmou jako úplně rovnoprávné? Můžeme dětem zabezpečit rovnoprávnost? Chtěli jsme, aby naše děti, které v té době se ještě nenarodily, vyrůstaly v společnosti, která je plně přijme mezi sebe. Věděli jsme, že to bude v těžších podmínkách, že čas od času je v Izraeli válka, že to tu není jednoduché.“

„Na nich jsem byl systémovým programátorem v jazyku DSM. To jsou velké počítače, dá se říci mamuty počítačů. Celý svět dnes přechází na počítače z řady NT. Dříve čtyři počítače zabíraly celou místnost, dnes se tam vejde tři sta malých počítačů, každý z nich se zabývá jinou aplikací. Ty se už nemám v úmyslu naučit, než bych se to naučil, tak bych šel do penze. Nové programování se mi už tolik nelíbí. Až tyto počítače odejdou do penze, odejdu do předčasného důchodu i já.“