Karel Zub

* 1937

  • „Ten den jsem měl sraz se sestřenicí na náměstí, že pojedeme na její pracoviště, kde dělala laborantku, že mi udělá rozbor krve, protože jsem měl tenkrát zdravotní problémy. I už jsem hůř viděl. Čekal jsem na ni na náměstí, přestaly tramvaje jezdit, které jezdily po Saským mostě nahoru na Lochotín. Najednou slyším trošku silnější zvuky, co se děje? A Prešovskou ulicí na náměstí šel dav lidí. Nevěděl jsem, co to je, o co se jedná. No a dostali se až před radnici. Tak jsem se šel taky jako zvědavej kluk podívat, když mi bylo šestnáct. No a viděl jsem, že z oken lítají obrazy a různý další věci, které házeli na chodník, a tam se to zapálilo, tam to hořelo. No a bylo to takové dost rušné, tam musel být asi na radnici dost velkej chaos. A přijeli policajti s autem. Jestli to byla dvanáctistovka, škodovka, nevím – otevřené, bez střechy. No, tak aby nemohli odjet, tak jim ho položili na bok. No a jak to dál potom probíhalo... Ti policajti asi odešli, protože viděli, že by mohli tam ještě něco dostat navíc, než čekali. Jak to dlouho probíhalo, nevím. Mě to zajímalo, tak jsem to sledoval. Postavil jsem se ke kostelu. Měl jsem přehled o tom, a když to tak nějak začalo postupně utichávat a začalo se tam říkat, že mají od Prahy jet armáda ministerstva vnitra, vnitřní stráž, tak samozřejmě na lidi to začalo taky působit, když viděli, že ničeho nedocílí. No a že už na náměstí nepouští nikoho. Ulice měli obšancované, že nikoho na náměstí nepouštěli, tak jsem si potom říkal: ,Co, už to skončilo.’ Sestřenice jsem se nedočkal, věděl jsem, kde dělá, tak jsem říkal, půjdu pěšky přes Saskej most na Lochotín a na lékařskou fakultu, kde mi udělá rozbor krve.“

  • „Kdo se tam nachomejtnul, tak musel jít na korbu a rozváželi nás... vozili nás kolem. I jedna babka s nůškou a kosou musela jít. Takhle nás tam vozili. I vím, že jsme tenkrát přišli do styku se žvýkačkou a čokoládou, to jsme nikdy za války neviděli. Občas nějakou tu čokoládu jsme dostali.“

  • „Vím, že otec měl poměrně dost velkej přehled o válce, protože poslouchal Londýn. No a já jako všetečka taky. To jsem nevěděl, tak jsem volal na tatiho: ,Tati, tati, volá benzín,’ místo Londýn. Z toho by bylo bejvalo asi… Kdyby se to byli dozvěděli. Protože ti, co poslouchali cizí rádio, tak je sebrali a šli do koncentráku. Celá řada lidí tam přišla o život.“

  • „Co mám jako největší vzpomínku, otce gestapo sebralo, a když se nám ho povedlo tamodtud dostat, tak jsme ho nepoznali, jak byl po zdravotní stránce zřízenej. Poškodili mu páteř, pak dostal rakovinu do desátého obratle a po osmnácti letech [v roce 1962] zemřel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 23.08.2019

    (audio)
    délka: 01:15:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život se pořád stával horším, komunisti dovedli všechno zničit

Karel Zub na průkazové fotografii ČSTV
Karel Zub na průkazové fotografii ČSTV
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Zub se narodil 1. ledna 1937 ve Vřeskovicích na Klatovsku. V roce 1943 nastoupil do první třídy tamní základní školy. V osmi letech zažil osvobozování Vřeskovic americkou armádou v květnu 1945. Po komunistickém puči v roce 1948 Zubovi postupně přišli o vlastní hospodářství, rodiče museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a otec Karel nesměl provozovat truhlářskou živnost. V roce 1953 navíc vlivem měnové reformy přišli o rodinné úspory. Tehdy šestnáctiletý Karel Zub se stal 1. června 1953 svědkem takzvaného Plzeňského povstání, masových protestů proti měnové reformě. Zpovzdálí tehdy pozoroval, jak se z plzeňské radnice vyhazují a pálí obrazy, jak demonstranti převracejí policejní auta i jak jsou posléze hromadně zatýkáni. V 50. letech pamětník vystudoval truhlářské učiliště a později i pedagogickou školu. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 pracoval jako stavební mistr ve Stodu u Plzně. Od září téhož začal vykonávat práci učitele na stavebním učilišti v Plzni. V době natáčení rozhovoru (2019) žil Karel Zub v rodných Vřeskovicích.