Ignác Zima

* 1938  

  • „My jsme nastoupili do školy. Tak tam zase byli učitelé, kteří jako by těm romským rodinám poskytli pomocnou ruku a snažili se, konkrétně se jmenoval Cupák, ten ředitel v tom Forště. A ti se snažili ty děcka, protože to byli míchaní, to nebyli jenom Romové. A on měl takový pěkný vztah k těm Romům, tak se snažil, aby vznikaly dobré vztahy, aby se neodsuzovali. Protože třeba se stalo, že některé ty děcka nebyly dobře oblečené, tak ředitel řekl ostatním školákům, aby doma řekli, že jestli mají doma zbytečné oblečení, tak aby to přinesli do školy. Tak se i stalo, takže my jsme potom chodili oblečení tak jako oni.“

  • „Oni s nima udržovali normálně, Kopčany a další ty rody, s těma Oslavanama normální styk, protože to bylo propletené rodinně. Ty rodiny chodily navzájem za sebou. A chodily pěšky, to trvalo třeba dva dny, ale chodily za sebou. Takže se navzájem znaly. A tady právě ten Adam z té naší strany z rodiny, jeho rodiče ho chtěli zachránit, tak ho poslali do Kopčan. Věděli kam. Tak ten teda přišel do těch Kopčan a zůstal v Kopčanech. Tam nebyly potíže se o něho postarat. To oni vzájemně se podporovali. A něco podobného se odehrálo s tou Věrkou, kterou si potom vzala druhá rodina, a žila tam, jako by byla jejich děcko. Takže to tam takhle fungovalo. Ale zachránili se, no.“

  • „Ti gardisti byli takoví samovolní. Co si vymysleli, tak to třeba i udělali. To když dneska vezmeš, tak tuto činnost nahrazují ti skíni. A oni třeba byli v té hospodě, tam se hodně napili, ožrali, a potom v noci, až skončila hospoda, šli do osady, konkrétně v těch Kopčanech. Venku mrzlo. A že jdou dělat poriadok, podle Tisa. Došli do té osady a všechny vyhnali ven z těch domečků. Pamatuji si moji matku, měla jenom takovou obyčejnou košili. Já jsem měl taky nějakou delší košili. A nedali nám možnost, abychom si dali nějaké papuče nebo něco, takže bosky, před barák všichni. Nesměli jsme zůstat v baráku. Tam chodil a všechny vyhnal bosky ven, před barák. A teď nás tam bylo třeba pět, sedm v řadě. A teď oni křičeli: ‚Co vy, cigáni!‘ A nadávali. Nechci opakovat ty různé slova. A protože byli napití, tak šli kolem mojí matky s tím bičíkem jí zvedal tu košili. Otec, jak to viděl, tak se po něm vrhl. A on samozřejmě ho tam zmlátil. Krev mu tekla. A podobně i další. A aby toho měli dost, tak některý zašel za barák. Protože v té době jsme neměli postavené žádné ty latríny, tak tam našli lejno. Naštěstí to bylo zmrzlé. Tak si dělali legraci. Musel to lejno chytnout do ruky, teda zmrzlé, a že jdou pochovávat to lejno do jámy nebo něco. A ostatní museli jít jakoby za nima. No a jakmile někdo vyskočil, tak už ho domlátili, dokopali. Takhle to dělali a to jsem já viděl na vlastní oči v těch Kopčanech.“

  • „To samé potom později, když jsem dělal přednášky policajtům, tak taky se ti policajti dopředu, jak bych to řekl, napumpovali, že už šli s tím, že ten Rom na něho tam začne zle a podobně, takže on musí taky. Tak jsem jim říkal: ‚Tak když ten syn v té české rodině třeba taky ukradne něco nebo něco udělá, tak vy půjdete do té české rodiny, zaklepete a vysvětlíte té rodině, že syn měl takový nějaký problém, a sepíšete něco a tím pádem se to bude řešit. Ale vy když jdete do té romské rodiny, tak už ani neklepete, jenom vykopnete dveře a začnete hned mlátit.‘“

  • „Ten sál byl velký, plný. Za předsednickým stolem seděl ten Demeter Láďa, ten vystudoval tu moskevskou školu. Předtím, než ho tam poslali, dělal na ústředním výboru tajemníka a to mu pomohlo k tomu, aby ho tam poslali. A potom tam seděl místopředseda Ústředního výboru Národní fronty z Prahy a další tam byl nějaký Janda, pracovník z ÚV KSČ, a ještě někdo. A když to zahájili: Vítám Vás na zasedání, a co budeme projednávat a tak dále, že se bude jednat o svazu, jestli dál nebo ne, a ti soudruzi, kteří nedostali pozvánku, opustí sál. Já jsem pozvánku nedostal, protože jsem byl jenom pracovníkem. To samé ještě někteří, ale já jsem byl takový typ, že když to řekl, tak jsem vzal kufr a chtěl jsem odejít. Ostatní ale nevstali. Potom on když viděl, že ostatní se neozvali, tak říká: ‚Tak tady zůstaňte taky.‘ Protože jsem byl sám, kdo reagoval. A potom celou dobu, co bylo to jednání, jsem měl bloček a celou dobu jsem zapisoval všechno, co kdo říká, a tak dále. Tak tady ten Tomáš Holomek, ten tvrdě šel proti Mirkovi Holomkovi, to byl předseda tehdy. A přitom to byl jeho synovec, ale tvrdě šel proti němu, vzájemně se kousali a nevěřili si. Potom nějaký Tataj z Mikulova. Ten Tomáš, on byl bývalý voják a ten byl voják ještě, důstojník. Tak ti drželi při sobě. Potom ten Smoleňa, to byl jeho zeť zase, tak ten s nima. Tak ti vyhazovali veškerou špínu, zkrátka všechno, co mělo bránit tomu, aby to pokračovalo dál. A teď tam šlo na povrch: ‚Ten si nechal lustry, ten si nechal koberce, ten to, ten tamto podvádí a ten tamto podvádí.‘ Čili dávali argumenty k tomu, co dávali návrh na zrušení. A další, nějaký Absolon z Ostravy, tajemník, když vystoupil, tak říkal: ‚Tak včil si zeberu husle a půjdu na rynk a budu vyhrávat do klobouka, protože v mojem věku, co já už budu kde dělat.‘ A začal plakat. A potom vystoupil taky ten historik Daniel a říkal: ‚Soudruzi, vy jste nám to udělali, jak děckovi když vezmete hračku. Ale zapamatujte si, že zaseli jsme sémě a to sémě znovu vyroste.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt Ignáce Zimy, Brno, 27.11.2013

    (audio)
    délka: 02:42:14
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby nás v tom nechali, mohli jsme být dál než dnes

Ignác Zima se narodil 23. února 1938 v romské osadě v západoslovenských Kopčanech. Jeho otec se živil pro Romy typickým kovářstvím a příležitostnými nádenickými pracemi v zemědělství. Za války místní Romové prožívali šikanu ze strany příslušníků Hlinkových gard, avšak hůře na tom byli jejich příbuzní žijící na Moravě, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů. Po válce odjel Ignác s rodinou na Svitavsko, kde jeho otec a starší bratr pracovali na statku. Zanedlouho se však vrátili zpět do Kopčan. Ignác pak odešel jako osmnáctiletý za prací do Hodonína. Od roku 1956 pracoval jako posunovač na dráze. V roce 1969 se stal předsedou Okresního výboru Svazu Cikánů-Romů, organizace zastupující v tehdejším Československu romskou menšinu. Krátce před vynuceným zrušením svazu v roce 1973 byl zaměstnán na jeho ústředí v Brně. Poté pracoval u Československých drah v Brně. V 90. letech se opět začal věnovat romské problematice jako zprostředkovatel na brněnském úřadu práce. I po odchodu do důchodu v roce 1998 zůstal veřejně aktivní a věnoval se školení policistů a výuce romštiny na Masarykově univerzitě.