Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ignác Zima (* 1938)

• narozen 23. 2. 1938 v romské osadě v Kopčanech (západní Slovensko)

• po válce rodina odešla na čas za prací do obce Foršt u Svitav

• od roku 1956 posunovač na hodonínském nádraží

• koncem 50. let si odsloužil základní vojenskou službu v Konici

• v letech 1969–1973 předsedou Okresního výboru Svazu Cikánů-Romů v Hodoníně, zaměstnanec brněnského ústředí

• nucené zrušení Svazu Cikánů-Romů roku 1973

• do roku 1990 zaměstnanec Československých drah v Brně

• v letech 1990–1998 zprostředkovatel Úřadu práce v Brně

• po odchodu do důchodu školil policisty a učil romštinu na Masarykově univerzitě v Brně

Dětství v romské osadě

Ignác Zima se narodil 19. února 1938 v romské osadě v Kopčanech na západním Slovensku, tedy nedaleko moravského města Hodonína, s nímž později spojil nemalou část svého života. Osadu tvořilo asi 35 malých domků postavených z různých materiálů, nejčastěji z nepálených cihel, jimž se zde říkalo valky nebo kotovice. Některá obydlí byla postavena pouze ze dřeva. Po válce, kdy lidé v nedalekém Hodoníně rozebírali trosky budov zdemolovaných válečnými událostmi, byl tento stavební materiál využíván i Romy z kopčanské osady ke stavbě nových příbytků, tentokrát již z běžných cihel. V současné době se už v Kopčanech romská osada nenachází.

Osada se řídila řadou tradičních principů, zvyků a nepsaných zákonů. Jednou z těchto tradic byla instituce vajdy, tedy hlavy romské komunity. Ten rozhodoval o všech důležitých záležitostech osady, ale za života pana Zimy už byl vajda dosazován zvenčí, konkrétně obecní správou, jež vybírala nejčastěji zkušeného a světaznalého muže, který strávil část života mimo osadu nebo byl ve válce. Další z tradičních zvyků v osadě popisuje Ignác Zima slovy: „Když někdo udělal něco špatně, tak celá ta osada ho odsoudila a bylo takzvané vyhnanství. To se romsky říkalo prastipen.“ Další tresty se vztahovaly například i na partnerskou nevěru. Společenský život se v osadě soustřeďoval kolem táborových ohňů, kde se zpívalo, tancovalo a později se zde po válce vyprávěly příběhy o utrpení Romů v koncentračních táborech.

Komunita osad byla úzce provázaná. Veškeré záležitosti byly řešeny společně, ať už se jednalo o udržování čistoty vody ve studni nebo pomoc dítěti, které do studny spadlo. Zprávy a novinky se v osadě šířily rychlostí požáru na savaně: „Stačilo z jednoho domečku zavolat a už to slyšel další.“ Mezi velké události patřily oslavy spojené s významnými mezníky lidského života. Na oslavách svateb a křtin se scházela celá osada. V rámci komunity se řešily i sociální problémy jednotlivých jejích členů: „Když se vědělo, že jedna rodina nemá co jíst, že třeba manžel onemocněl a nemohl vydělávat, tak ostatní tam posílali třeba v kastrólku polévku a takhle to řešili.“

Romové z osady nejčastěji pracovali na statcích v okolí. Po válce byli také zaměstnáváni ve stavebnictví, mnoho příležitostí bylo ve válkou zničených okolních vesnicích a městech, převážně v Hodoníně. Někteří Romové začali po válce pracovat také v cihelnách nebo v továrnách. Tradičně je mimo nádenické práce na statcích živila také tradiční řemesla. V oblasti Moravy a západního Slovenska to bylo nejčastěji košíkářství, výroba metlí z březového proutí a velmi důmyslná výroba kořínkových kartáčů. „Dneska už vidím spíš ty chloupky vyrobené z umělé hmoty, ale ty kořínky jak uschly, tak byly velice pevné a dalo se s tím velice dobře pracovat,“ vzpomíná Ignác Zima na ekologicky šetrné pomůcky do domácnosti. Jeto otec provozoval pro Romy tradiční kovářství. Vyráběl pro místní sedláky nářadí, řetězy, hřebíky, kování vozů, podkovy a další výrobky, za které však nedostával peníze, ale nejčastěji výslužku ze zabíjačky, brambory nebo zeleninu. I další výrobky tradičních řemesel nacházely svůj odbyt u okolního majoritního obyvatelstva.¹

„Dneska už ten lid trochu zlenivěl po této stránce, už si nedokáže pomoct jinak, než že čeká, až půjde na sociálku a tak bude vyřizovat tyhle věci. Ale to ho naučil systém. Tenkrát jiná možnost nebyla,“ dodává s jistým rozhořčením pan Zima.

Válka

Nejčernější kapitolou v dějinách československých Romů jsou jednoznačně léta druhé světové války, kdy se velká část Romů z území Čech a Moravy stala obětí nacistické vyhlazovací politiky.² Podle pana Zimy, jenž se do velké míry sžil s majoritou a mluví o českém národě jako o „nás Češích“, je velkou tragédií skutečnost, že tzv. cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu „spravovali Češi“. Ignác Zima prožil válku v osadě ve slovenských Kopčanech. Skutečnost, že od 14. 3. 1939 bylo Slovensko samostatným státem, prakticky zachránila většinu tamějšího romského obyvatelstva před vyhlazovacími tábory.³ Ignác Zima v tomto kontextu vysvětluje: „Na Slovensku se Romáci takhle nesbírali do koncentráků. To bylo za Tisa, on spolupracoval s Hitlerem. A on tehdy prohlásil: ‚Ja si s cigánama urobím poriadok,‘ takže to nechali na Tisovi.“

Romové na západním Slovensku a na Moravě byli mezi sebou propojeni příbuzenskými pouty, proto se i v osadě v Kopčanech dověděli o tom, že jejich příbuzné a přátele bydlící za řekou Moravou „sbírají“ do koncentračních táborů. Bratranec Ignáce Zimy z romské osady v Oslavanech⁴„ještě stačil přes Moravu pěšky utéct na Slovensko do Kopčan“.  Poslala ho tam jeho rodina, když se dověděla o začínajícím odváženíRomů na Moravě. Obdobně se zachránila také další oslavanská rodačka Věrka. Ta se po válce stala manželkou staršího bratra pana Zimy.

Situace Romů ovšem nebyla ani na Slovensku nijak růžová. Dokládá to vzpomínka na incident vyvolaný v osadě opilými příslušníky Hlinkových gard.⁵ Ti přišli do osady v noci. Byla zima, všude sníh. Najednou vtrhli do domečků a začali ubohé Romy oblečené jen v nočních košilích a bosé vyhánět ven, kde se museli seřadit a snášet bití a nadávky. „Protože byli opilí, tak jeden mojí matce nadzvedl bičíkem košili. Otec jak to viděl, tak se po něm vrhl.“ Na to pamětníkův tatínek doplatil zbitím, „až krev tekla“. Podobně dopadlo i několik dalších mužů z osady. Aby obyvatele osady gardisté ještě více ponížili, přinutili je vzít ze země exkrement a zinscenovat pro něj pohřební průvod, při kterém byli biti obušky a kopáni. Na jeho konci museli pohřbít lejno do jámy.

Na konci války do osady přišli němečtí vojáci a asi dvacet metrů od domku Zimových postavili protiletadlový kanon. Ignác Zima vzpomíná: „Můj otec, protože zažil první světovou válku, tak říká: ‚Tady nás nic dobrého nečeká. Protiletadlový kanon znamená, že to tam můžou bombardovat,‘ […] tak už hledal potom, kam se schovat.“ Nakonec našli kopčanští Romové útočiště ve vesnici. Několik rodin se tísnilo v maštali plné hnoje a močůvky. Tady přečkali noc i ostřelování. Nepředstavitelné chvíle strachu a očekávání nejisté budoucnosti byly překonány až ráno, kdy do vsi přibyli ruští vojáci. Romové se mohli vrátit do své osady. Tam je však čekalo nepříjemné překvapení: „Viděl jsem, že v tom našem domě je asi třicet protiletadlových střel. […] Oni si z našeho domku udělali skladiště. Matka když to viděla, tak se strachem vyletěla ven. […] Starší bratři s otcem, který vystupoval suverénně, protože on prožil první světovou válku, byl vojákem, takže věděl, co má dělat, takže udělali za domem asi dva metry hlubokou jámu a začali to tam nosit a skládat, že se toho tak zbaví. Dodnes si myslím, že by se to tam ještě našlo.“

Po válce do kopčanské osady chodila na návštěvy také známá romská zpěvačka a teta budoucí manželky pana Zimy Růžena Danielová.⁶ Zpívala u ohně teskné písně o ztrátě svých blízkých v Osvětimi, kde zemřel nejen její manžel, ale i všech pět dětí. Růžena Danielová pocházela z Mutěnic. Zdejší Romové byli sžiti s majoritou do té míry, že nosili tradiční slovácké kroje, a dokonce docházelo ke sňatkům s příslušníky většinové společnosti. „Ona měla asi čtrnáct dní předtím, než je odvlekli, svatbu jedné její dcery. Ta svatba byla s Neromem, s gadžem. A přesto teda […] vzali je všechny a odvlekli je do toho koncentráku v Osvětimi.“ Ignác Zima později navštívil také památník v Osvětimi, aby poznal, jaký byl osud řady jeho příbuzných a přátel.

Po válce

Konec války neznamenal pouze návrat několika málo příbuzných a přátel z nacistických koncentračních táborů. Již od roku 1945 migrovali slovenští Romové za prací na Moravu a do Čech, kde byly lepší pracovní podmínky než ve válkou zničeném a klerofašistickou ideologií poznamenaném Slovensku.⁷ I rodina Ignáce Zimy se odstěhovala za prací do vesnice Foršt u Svitav. „Přijeli s tím náklaďákem, naložili všechno i s děckama. Tehdy se to nehlídalo, že to je proti dopravním předpisům,“ vzpomíná pan Zima na cestu jeho rodiny.⁸ Ve Forštu dostali domky po odsunutých Němcích a začali pracovat na státním statku. Pro pana Zimu to zřejmě byla šťastná doba: „V té době jsem se napil nejvíc mléka […] My jsme měli denně mléka a mléka.“

Ve Forštu také začal malý Ignác chodit do školy. Nikdy nepozoroval žádné předsudky nebo odpor ze strany majoritních spolužáků. Právě naopak. Také učitelé se prý k romským školákům chovali příkladně. „Ředitel se jmenoval Cupák […], to byli míchaní, to nebyli jenom Romové, ty děcka. A on měl takový pěkný vztah k těm Romům, tak se snažil, aby vznikaly dobré vztahy, aby je neodsuzovali. Tak se stalo, že některé ty děcka nebyly dobře oblečené, tak ten ředitel řekl ostatním školákům, aby doma řekli, že jestli mají zbytečné oblečení, tak aby to přinesli do školy, a tak se stalo, takže my jsme potom chodili oblečení tak jak oni,“ vybavuje si pan Zima. Protože uměl velmi dobře zpívat, byl ředitelem navržen ke studiu na hudební škole. Jeho odchodu ovšem zabránil otec, který trpěl zdravotními problémy a nechtěl se od malého synka odloučit. Ve Forštu rodina nepobývala dlouho a brzy se vrátila zpět do osady v Kopčanech.⁹

V 18 letech, tedy v roce 1956, přišel Ignác Zima do Hodonína, se kterým spojil svůj život na mnoho následujících let. Našel si místo na nádraží, kde se vypracoval až na vedoucího posunu a při práci si dokončil střední školu.

Vojna

V závěru 50. let nastoupil Ignác Zima základní vojenskou službu. Byl přidělen ke strážnímu praporu do Konice v okrese Prostějov. U jednotky s ním sloužilo asi 20 Romů z celého Československa. Při strážní službě spolu mluvili romsky: „Když se [na stráži] vyměňovali Romové a i ten závodčí byl Rom, tak normálně česky se říkalo: ‚Stůj! Kdo tam? Osviťte si obličej!‘, a aby byla legrace, že to byli zrovna dva Romové, tak [se říkalo]: ‚Kodoj, kodoj?‘ Kdo tam?“ Do kolektivu ostatních vojáků prý bez problémů zapadli, až na maďarského Roma z jižního Slovenska, který se odlišoval i od ostatních Romů. Jakýkoli specifický postoj nebo dokonce šikanu romských vojáků nepozoroval Ignác Zima ani ze strany nadřízených. Pro rasismus v tehdejší armádě, podle vzpomínek pamětníka, nebylo místo. Romové se dokonce s ostatními vojáky podíleli na provozování hudebního souboru.

Na začátku roku 1959 vstoupil v platnost zákon č.. 47/1958 Sb., o zákazu kočování.¹⁰ Romů z Moravy a Slovenska, kteří byli tradičně usazení, se podle Ignáce Zimy nijak nedotkl. Z vyprávění pamětníka je patrné, že vnímá dosti silný rozdíl mezi usazenými Romy, mezi něž se sám počítá, a mezi Romy olašskými, kteří tradičně kočovali: „My jsem se setkávali po válce s těmi kočujícími, takzvanými olašskými Romy, ti jenom projeli kolem nás, povykládali jsme si něco a pokračovali. Oni měli trochu jiný způsob života. I kdyže otce bavili koně a vůz, tak ten si to obhlížel. Dokonce jeden ten vůz společně a manželčiným otcem získali od nich. Aj jsme tam chvilku bydleli, ale to už bylo jenom na jednom místě.“ Ignác Zima zmíněný zákon zaznamenal pouze díky tomu, že byl na vojně a byl dotazován, jestli je kočovníkem či nikoli.

Svaz Cikánů-Romů (SCR)

Po vojně žil Ignác Zima s manželkou a dětmi v Hodoníně. Zde jej zastihla i turbulentní doba kolem roku 1968. Obrodný proces v Československu a postupná obnova občanské společnosti nesly své ovoce i v rámci romské komunity. Už od roku 1968 se uvažovalo o založení organizace, která by sdružovala všechny Romy v Československu. Tato idea byla realizována 30. 8. 1969, kdy v Brně proběhl ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů.¹¹ Ignác Zima byl ve Svazu činný už od jeho počátku, a dokonce stanul v čele Okresního výboru Svazu Cikánů-Romů v Hodoníně. „Já jsem o tom věděl od samého začátku, že se to zakládá, a oni mě vzali a začal jsem dělat v Hodoníně konkrétně předsedu okresního výboru Svazu-Cikánů Romů a měl jsem celkem úspěchy, protože jsem to směřoval všechno na vzdělání. V té době jsem hodně spolupracoval s ONV, kde se tvořily plány, že se budou zabezpečovat kurzy přes některé závody a podniky, že budeme směřovat tu činnost, aby je přijímali do práce. A tehdy teda nebyl velký problém.“ Kromě vyjednávání pracovních míst, kurzů a školení pro romskou mládež a dalších aktivit se SCR zaměřoval také na brigádnickou činnost, kterou vylepšovali svůj rozpočet.

Velmi důležitá byla činnost SCR v oblasti sportu. Z vydělaných peněz a příspěvků ONV vybavili hodonínští Romové fotbalovou jedenáctku a pořádali řadu turnajů, na nichž se objevovala mužstva i z širokého okolí. „Na jednom turnaji jsme měli asi dvanáct mužstev v soutěži […] i ze Slovenska. Ti naši kluci hráli tenkrát jak bozi, skutečně. Oni jak měli na sobě ty dresy a všecko, to byla pohádka se na to dívat,“ vzpomíná s dojetím na sportovní aktivitu členů Svazu pan Zima.

„Školní docházka, to bylo na každém jednání. Všude, kde byla konference, tak se o tom jednalo. A jmenovitě se říkala rodina a konkrétně které děcko. […] My jsem tam konkrétně šli do té školy a řešili jsme tu situaci ohledně docházky,“ popisuje pan Zima jeden z nejpalčivějších problémů romské mládeže. Jeho řešení bylo pro SCR prioritou. Naopak se zaměstnaností Romů takové problémy nebyly: „V době Svazu práce bylo dost, jednak proto, že existoval Névodrom, to byl podnik za Svazu […] měl odbočky v Praze, měl odbočky tam a tam […] A já jsem byl na jedné jejich akci. Oslavovali. Teď jsem došel, mě tam někdo pozval, a já jsem viděl, jak pod stolem byly peníze. Tolik měli peněz.“ Podnik Névodrom, zabývající se převážně stavebními pracemi, však vykazoval jisté nedostatky v organizaci a hospodaření, proto byla jeho činnost zastavena ještě před zrušením samotného SCR.

Funkcionáři SCR na okresní úrovni nebyli za svou práci placeni a Ignác Zima organizoval schůze a připravoval akce v době svého volna mezi dvanáctihodinovými směnami na nádraží. „To nebylo ničím honorované, ani odměna, nic. Ale měl jsem z toho radost, […] protože my jsme tam taky registrovali takové ty starší lidi, a když jsme měli zprávu, že tam někdo chodí po popelnicích, vybírat, tak abychom tomu zamezili, […] tak jsme to vyřešili tím, že dostal nějakou jednorázovou výpomoc. Nebo jsme zjistili, že by se sám neuživil nebo spíš neuměl, tak to jsme pověřili někoho a třeba mu koupili kuře nebo kachnu a zanesli mu to dom. Takže to nebylo jako dneska, že by byl závislý na nějaké popelnici,“ vzpomíná pan Zima na sociální funkci SCR.

Nezanedbatelná byla také činnost SCR v oblasti kultury. Pořádali koncerty, soutěže romských hudebních souborů a skupin a v neposlední řadě také plesy, jejichž tradice se v Hodoníně drží dodnes. Kulturních aktivit SCR na Hodonínsku se účastnil také známý houslista a primáš cimbálové muziky Jožka Kubík.¹²

V letech 1972 a 1973 se SCR podle pana Zimy zmítal v personálních problémech. Někteří krajští funkcionáři byli dokonce podezíráni ze zpronevěry svěřených financí. Předseda SCR Miroslav Holomek se proto rozhodl přivést na brněnskou centrálu svazu nové lidi. Mezi nimi byl i Ignác Zima. Nedostatky ve vedení některých krajů a problémy s účetnictvím se však bohužel staly pro normalizační nomenklaturu záminkou pro zrušení SCR. Jak jinak, byl to totiž jeden z reliktů obrodného procesu kolem roku 1968. K samotnému zániku organizace došlo na zasedání pléna ÚV SCR v Praze 25. dubna 1973. I Ignác Zima se tohoto zasedání účastnil a napjatou atmosféru popisuje následovně: „Byl tam Tomáš Holomek, ten šel tvrdě proti Mirku Holomkovi, to byl předseda tehdy, a přitom to byl jeho synovec. Oni se vzájemně kousali a nevěřili si […] vyhazovali veškerou špínu, zkrátka všechno, co mělo bránit tomu, aby to pokračovalo dál. […] Dávali vlastně argumenty těm, kteří dávali návrh na zrušení. A další zase, nějaký Absolon, tajemník z Ostravy, když vystoupil, tak říkal: ‚Tak včil si zeberu husle a půjdu na rynk a budu vyhrávat do klobouka, protože v mojem věku, co kde já už budu dělat.‘ A začal plakat. A potom vystoupil taky ten [Bartoloměj] Daniel, historik, a říkal: ‚Soudruzi, vy jste nám to udělali jako děckovi když vezmete hračku. Ale zapamatujte si, že zaseli jsme sémě a to sémě znovu vyroste.“ Takový byl konec první romské organizace u nás.

Další léta

Po zrušení SCR pracoval Ignác Zima u Československých drah v Brně. Po roce 1989 dostal opět možnost pracovat mezi Romy, tentokrát jako zaměstnanec Úřadu práce v Brně. Ve svém vyprávění se často vracel do této doby a srovnával situaci Romů před a po roce 1989. Podle něj za minulého režimu prakticky neexistovala diskriminace a projevy rasismu. Dobré vztahy se začaly narušovat až v 90. letech, přitom se, podle pana Zimy, komunita Romů stále více uzavírá a zvyká si na pobírání sociálních dávek. Svou roli v tomto procesu ovšem hraje i postoj majority, který je čím dál tím vyhraněnější a vůči Romům nepřátelštější. Po odchodu do důchodu v roce 1998 se pan Zima věnoval školení policistů pro práci mezi Romy a ještě do minulého roku (2012) vyučoval romštinu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Soudobé romské organizace a sdružení již, podle Ignáce Zimy, nedosahují kvalit a výkonů SCR. Romské organizace jsou roztříštěné a často zastupují pouze část Romů. Velkou roli v nich také hrají rodinné svazky.

Zkušenosti Ignáce Zimy by se daly shrnout slovy: Je to všechno o poctivé práci. […] Všechno je to o přístupu člověka k člověku a je jedno, jestli já jsem Rom nebo nejsem Rom. Jde o zásadní věci. A tato společnost, dokud se nezbaví takových zatvrzelých, minulých věcí, které tížily ať toho Roma nebo toho Neroma… záleží na tom momentálním přístupu.“

Poznámky:

¹Základní informace o tradičních romských řemeslech např. DAVIDOVÁ, Eva: Cesty Romů – Romano Drom. Změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Univerzita Palackého Olomouc, Olomouc 2004.

²K tomuto tématu existuje dosti obsáhlá literatura zejména z pera Ctibora Nečase, předního českého historika-romisty. Viz např. NEČAS, Ctibor: Českoslovenští Romové v letech 1938–1945. Masarykova univerzita, Brno 1994; NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999. Podle bádání tohoto historika žilo na území předválečné Moravy a Čech asi 6000 Romů, nejvíce jich bylo na jihovýchodní Moravě při hranicích se Slovenskem. Internaci v táborech v Letech u Písku, Hodoníně u Kunštátu a později v Osvětimi a v dalších koncentračních táborech většina nepřežila. Podle Nečase se do svých domovů vrátilo necelých 600 Romů.

³Slovenští Romové byli perzekvování v pracovních táborech a citelně se jich dotkly také krvavé represe spojené s potlačením Slovenského národního povstání, při nichž byla vypálena a vyvražděna celá řada romských osad.

⁴Více o této osadě a jejích obyvatelích viz NEČAS, Ctibor: Dějinný příběh oslavanských Romů. Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41. 2002, s. 77–96.

⁵Tyto přisluhovače klerofašistického režimu přirovnává Ignác Zima k soudobým skinheadům.

⁶Růžena Danielová se stala po válce známou interpretkou teskných romských písní s tematikou romského holocaustu, mezi něž patří i píseň Aušvicate hi kher baro (V Osvětimi je velké vězení). Více viz HOLÝ, Dušan – NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických vyhlazovacích táborech. Ústav lidové kultury Strážnice, Brno 1993.

⁷O migraci Romů ze Slovenska, jejích příčinách a jednotlivých vlnách viz PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945 –1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2004 nebo DAVIDOVÁ, Eva: Cesty Romů – Romano Drom. Změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Univerzita Palackého Olomouc, Olomouc 2004.

⁸V některých případech Ignác Zima používá, zřejmě pro zobecnění jednotlivé zkušenosti, třetí osobu i v promluvách, kde by měl používat osobu první.

⁹Poměrně často se stávalo, že slovenští Romové pracovali v Čechách a na Moravě pouze dočasně, aby si vydělali určitý obnos peněz a mohli si ve své domovské osadě po návratu postavit lepší příbytek. Viz literaturu z poznámky 7.

¹⁰Více o něm např. již zmíněná literatura v poznámce 7. V souvislosti se zavedením zákona byl proveden soupis údajných kočovníků a na některé z nich dopadla poměrně tvrdá represivní opatření v podobě zabavení kol od vozů a nuceného prodeje koní.

¹¹LHOTKA, Petr: Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. In: Svaz Cikánů-Romů. Doprovodná publikace k výstavě Muzea Romské kultury „Svaz Cikánů-Romů (1969–1973). Z historie první romské organizace v českých zemích“. Muzeum romské kultury, Brno 2009, s. 5–24.

¹²HOLÝ, Dušan: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Supraphon, Praha 1984.