Ing. Anton Zima

* 1946

  • „Hlášení mimořádné situace se tomu na vojně říkalo: ‚Dva obrněné transportéry překročily československou hranici v prostoru Vejprt. Českoslovenští pohraničníci je zastavili, z transportérů vystoupili rusky mluvící důstojníci. Říkali, že zabloudili, a že se tedy vrací zpátky. Transportéry jsou pomalované bílými čarami.‘ To byl obsah zprávy, kterou jsem musel poslat do Prahy. Bylo pak nějaké ticho potom. Asi za hodinu zase Vejprty, a už začali na mě velmi tvrdě: ‚Osm, jedenáct, třicet!‘ Diktovali počet, jak se to valilo přes hranice.“

  • „Můj táta, jak dělal pomocného dělníka, probíral se ve šrotovém papíře, protože papírna zpracovávala šrotový papír na normální role papíru. A v tom šrotovém papíru bylo velmi často hodně knih, které Státní bezpečnost brala lidem a házela je do šrotu. Táta se v tom hrabal, jak měl za povinnost, a tajně ty knížky sbíral a dával je panu Bornovi, protože my jsme nesměli mít knihovnu doma. Dával je panu Bornovi, sblížili se a spřátelili. Celá rodina Bornova nám úžasně pomáhala. Kamarádili jsme se, oni měli také pět dětí. Naše dětství s nimi bylo úžasné. Přátelství otce, mých rodičů s nimi bylo neuvěřitelné a drželo nás ve Ferdinandově při životě.“

  • „Když [otec] skončil svůj dvouletý pobyt ve věznicích, stát to vyřešil tak, že ho vrátili z vězení, ale okamžitě, do osmačtyřiceti hodin, nás naložili do nákladního vagonu. Nákladním vlakem jsme několik dní jeli do Hejnic. Tam nám otevřeli jeden dům po Němcích, kam jsme se mohli nastěhovat. Nějaký nábytek jsme si vzali do toho nákladního vagonu, my jsme byli v tom nákladním vagoně také. Několik dní jsme cestovali takto do Hejnic a tam jsme začali žít.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 30.03.2023

    (audio)
    délka: 02:43:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z uvězněného táty mu bylo do breku. Měl krev za nehty a jedl syrovou rybu

Anton Zima, 1968
Anton Zima, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Anton Zima se narodil 7. října 1946 v Prešově. Otec Andrej Zima (1910–1983) byl řeckokatolický kněz a profesor na gymnáziu, matka Jolana (1917–2006) byla v domácnosti s pěti dětmi. Anton měl další sourozence: Márii (1936–1961), Petra (1941), dvojče Terezii (1946) a Gerarda (1954). V roce 1950 otec odmítl přestoupit na pravoslaví a za to byl – spolu se svým otcem, také řeckokatolickým knězem – uvězněn na dva roky. Po návratu z vězení Zimovy vystěhovali do severočeského Ferdinandova u Hejnic. Tam ostrakizovaná rodina zažívala chvíle ponížení, ale našla tam i lidi, jejichž přátelství jí dávalo sílu tuto těžkou životní etapu vydržet. Anton chtěl jít po základní škole studovat, ale jako dítě politického vězně nemohl. Otec těžce nesl, že kvůli němu mají děti omezený přístup ke vzdělání, a tak se v roce 1960 nabídl, že půjde zpět do vězení, jen aby děti mohly studovat. Marně. Anton nastoupil na elektrotechnické učiliště do Liberce. V roce 1962 se Zimovi vrátili na Slovensko, kde dostali v Banské Bystrici byt a otec práci topiče. Anton dokončil učiliště a dodělal si maturitu. V lednu 1968 narukoval na vojnu do Bohosudova u Teplic. Sloužil u spojařů, kde už 20. srpna 1968 o půl desáté večer zachytil první zprávu o překročení československých hranic okupačními vojsky Varšavské smlouvy. Československá posádka se brzy přestěhovala jinam, tu bohosudovskou obsadili Sověti. Antona si tam jako jediného ponechali, aby je naučil zacházet s telefonní ústřednou. Zažíval tam perné chvíle, ale nakonec ho zavšiveného a plného svrabu propustili na svobodu. Ještě na vojně se v roce 1969 oženil s Vlastou Střítezskou (1948) a v letech 1970 a 1972 se jim narodily dvě děti. Rodina se usadila v Šaľe. Tam také Anton s několika dalšími nadšenci provozovali v sedmdesátých letech Hi-Fi klub, ve kterém dělali různé projekce pro veřejnost. Pracoval v Dusle Šaľa jako elektromechanik. V roce 1983 se mu podařilo dálkově vystudovat vytouženou vysokou školu. V roce 1987 se přestěhovali do Králíků, kde Anton i jeho manželka pracovali v Tesle. V listopadu 1989 se zapojil do revolučního dění ve městě a stal se prvním svobodným starostou města. Tuto funkci vykonával až do roku 2002. Ve městě se mu podařilo vykonat mnohé – nejen v nové infrastruktuře, opravách budov a zcela nových projektech, ale i v sebeuvědomění lidí. V roce 1992 se stal poslancem do České národní rady. Jako své krédo i vzkaz mladé generaci uvedl: „Vždycky si nech otevřenou cestu zpátky, aby ses na sebe mohl podívat zdola.“ V roce 2023 žil se svou manželkou v Králíkách.