Zdeněk Žemlička

„Během heydrichiády jsem byl přednosta soudu ve Volyni. A ta doba byla tak zlá, že když jsem mluvil s JUDr. Krausem, to byl tamní advokát, tak jsme se samozřejmě bavili o válce. Ale než jsme se rozešli, povídám: ‚Ty, vo čem jsme si povídali? Vo čem?‘ Protože někdo nás na ulici viděl, že spolu mluvíme, šel ke mně do bytu a říkal: ‚Včera jste se bavili s doktorem Krausem, o čem jste se bavili?‘ A kdyby Kraus řekl, že neví nebo o něčem jiném, tak by nás oba zašili.“

„Proč jsem byl vyhozený od soudu? Já jsem měl civilní referát a můj kamarád, který měl trestní, mi říkal: ‚Heleď se, já se asi nevrátím do zítřka, mám zítra dva malé případy, vezmi to za mě.‘ Tak já říkám: ‚Nech to na stole, to ani nebudu číst, trestní případy, to někdo něco ukrad. To je na dva tři dny.‘ Týkalo se to nějakého Zelenky nebo Zeleného. Ptám se: ‚Byl jste trestaný?‘ ‚Nebyl!‘ Já jsem měl trestní rejstřík a viděl jsem všechno do jeho minulosti. ‚Nebyl jste někdy na Slovensku?‘ Viděl jsem, že dostal kdysi na Slovensku asi dva roky podmínečně. ‚Vy jste nikdy nebyl na Slovensku?‘ ‚Nebyl!‘ ‚Vy jste nikdy nebyl na Slovensku? Takhle že byste se tam s někým porval v nějaké putyce?‘ ‚Ne!‘ Já říkám, no počkej. Dal jsem mu tři dny nepodmínečně, protože jsem na něj dostal zlost, byl jsem mladej kluk. A to holt jsem chybil. Druhej den jsem dostal cedulku: ‚Akční výbor – okamžitě opusťte soud.‘ Jel jsem k prezidentovi do Písku, tam byl doktor Pysko, a ten říká: ‚Pane kolego, když se kácí les, lítají tříšky.‘“

„Taky mi (strýc) zanechal celou bednu, koženou bednu kulek, co nasbíral a co vyoperoval. On šel za armádou, ještě s jedním. Na jednu stranu se dávali mrtví, na druhou živí. A on se s těma živýma ještě babral a řezal jim většinou nohy. Každej měl svůj obor a můj strejc, jak mi to vyprávěl, řezal většinou nohy. ‚A jak se to řezalo, strejčku? To byla nějaká anestezie?‘ ‚Hochu, anestézie? Neexistovalo. Dal jsem mu napít trochu režný, dva vojáci ho drželi nahoře, dva vojáci drželi nohy...‘ Takhle mi to doslova říkal, jako dnes ho slyším. ‚Anestéze, co to kecáš. To se neznalo, na frontě. Já vyhrnul nohu a řezal jsem. A když jsem uřízl, přišel druhej. A tady máš starej kufr, to si nech na památku, tam jsou šrapnely ruský, německý, francouzský... to jsem všechno vyndal. A to se nechlubím.‘ Taky co by se chlubil klukovi. ‚Já je pak navštěvoval, některý zůstali naživu.‘ Oni dostávali takový ty dřevěný nohy, dostali trafiku a bylo hotovo. Žádný odměny nebyly. Dostal trafiku a byl trafikant. Nebo dostal flašinet a točil a žebral.“

„Například si vzpomínám, že otec chodil k soudu na náměstí v Litomyšli a vodil mě ráno do školky. Poněvadž já jsem prý doma zlobil, tak mě už dali do školky. A tam byl takovej malinkej rybníček, ohrazenej, otec se se mnou rozloučil, já jsem si na ten rybníček lehl, ale otec myslel, že už jdu. A jde ve dvanáct od soudu a já u toho rybníčku pořád ležel. Jak dneska vidím ten rámus! ‚Ježiš, tys nebyl ve školce! Ukaž, seš celej mokrej!‘ Tak samozřejmě byl rámus, já byl nařezanej, že jsem byl u rybníčka a nebyl jsem ve školce. Já chodil za školku. Otec mě takhle poslal, udělal sbohem a už šel. A já jsem u toho rybníčku ty rybičky furt lovil až do tech dvanácti, chacha!“