Anežka Závodská

"Každý den, když začal signál houkat nebo to tak. My jsme se museli sejít ve škole. A tam nám řekli, kam půjdeme. Říkali: kdybyste uslyšeli hukot těch letadel, anebo prostě nějakou střelbu, tak okamžitě vlezte do nějakého járku. A do nějakého járku jsme se museli uchýlit. Hlavu si krýt a čekat, co bude dál. A to jsme měli. Vždycky jsme byli v tom krytu. Tak nám jeden pán vždycky vysvětloval, co máme dělat, abychom se nějak nezranili, když ty letadla lítají a shazují bomby."

„Ale v roce 1939 mi bylo 6 let a já jsem začala chodit do školy. Tak jsme přišli do školy a paní učitelka byla smutná, velice smutná a říkala: 'Děti, je to velice špatné, začala válka.' No tak my jsme nevěděli, co to je válka. Poslouchali jsme paní učitelku, jak jí slzičky kapaly a říkala: 'Tak já vás naučím pěknou básničku o našem panu prezidentovi Masarykovi.' A naučila. Dvakrát jsme si ji řekli a uměli jsme ji nazpaměť. Dodnes ji umím nazpaměť. To je paměť. Naučila nás: Náš tatíčku Masaryku, tady na obrázku. My děti ti slibujeme upřímnost a lásku. Budeme si pěkně hrát, abys nás měl vždycky rád.“