Amir Zaketovič

* 1971  

  • "Obával jsem se toho, že přijdou, naloží nás do náklaďáků a pošlou nás bojovat někam na Buokovar, kde tehdy probíhaly velké boje. Já nebudu mít potom možnost odtamtud utéci, protože proti svým jsem nechtěl bojovat, to jsem viděl jako špatnou věc. I z toho důvodu jsem se tedy rozhodl utéci."

  • "Trávím tam (v Klokotnici, pozn. ed.) asi několik měsíců v takové nejistotě. Čekáte jenom, kdy na vás přijde řada, není otázka jestli, ale jenom kdy. Až srbské jednotky obsadí jiná města a vesnice, přijde řada na vás a je jasné, že se to stane."

  • "Potom jsem zjistil, co se ve skutečnosti děje v mé zemi. Že se tam střílí, že se zabíjejí lidi, všude byli vojáci, začínala válka v plném proudu. A začínala válka i v Bosně a Hercegovině, protože se přelévala dál. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že do těch bojů vstoupím a že budu bránit to Chorvatsko a tu Bosnu a Hercegovinu. Takže narukuji do chorvatské armády a odjíždím přímo na bojiště na sever Bosny. Samozřejmě v tu dobu netuším, že se všichni, kteří tam odcházíme, a to bych chtěl taky poukázat těm mladým generacím, které přichází, že se stáváme takovými marionetami politiky. Že v tom všem, co se stává, není důležitý jeden človek, ani ty tisíce, důležitý je pro ně ten cíl. Jak z jedné, tak z druhé strany."

  • "Já se přiznám, že v tu dobu jsem nevnímal a necítil takové to nepřátelství Srbů vůči nám nebo mě vůči nim. Vůbec jsem si to nebezpečí neuvědomoval. Nedošlo mi, co se stane a co bude následovat. Ten Ibica mne přemluvil a normálně jsme tím okénkem, kterým jsme se sotva mohli protáhnout, které bylo ve vjezdové bráně, v takovém domečku, kterým se dávají doklady dovnitř... tak tím okénkem jsme vylezli ven a utekli z armády. V tom okamžiku jsem se ocitl na ulici. V Záhřebu jsem už nikoho neměl, neměl jsem kam jít. Byl jsem bez dokladů, bez peněz, bez jakýchkoli prostředků."

  • "Neustále pršelo, spalo se, kde se dalo. Zažil jsem tam spoustukrát - to byl pro mne velmi silný zážitek - kdy jsem se bavil s klukama, kterým bylo stejně jako mně, a za hodinu oni přišlili před dům a dostali přímý zásah granátometem, takže zhruba za dalších pět hodin jsme je nosili v dekách a nevěděli jsme, který je který."

  • "Bosnu jsem bránil od těch banditů. Ne od Srbů, ale od lidí, kteří byli bandité, kteří přišli vraždit, kteří přišli ničit cizí domy a majetek jen z důvodu toho, že to byli lidé jiného náboženského vyznání. I v bosenské armádě byli všichni. I ti, kdo byli normální a nebyli zadojeni nenávistí. Věřím tomu, že bojovali za to samé, co já, to znamená za celistvou Bosnu a Hercegovinu všech lidí napříč spektrem."

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Meziříčí, 30.11.2018

    (audio)
    délka: 01:25:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 20.08.2019

    (audio)
    délka: 03:15:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bosnu jsem bránil proti banditům, ne proti Srbům

Za života v Německu
Za života v Německu
zdroj: Soukromý archiv pamětníka

Amir Robert Zaketović se narodil 7. října 1971 v chorvatském Záhřebu. Byl synem katolického otce a muslimské matky. Dětství a mládí strávil v Bosně. Povinnou vojenskou službu nastoupil v době, kdy se již rozbíhaly boje předznamenávající budoucí rozpad Jugoslávie. Amir, coby Chorvat s bosenskými kořeny, se postupně začal cítit v centrální jugoslávské armádě nepatřičně. Pociťoval mimo jiné nepřátelství srbského etnika, které zde dominovalo. Po několika měsících z armády dezertoval a přidal se k opozičním chorvatským separatistům. Dostal za úkol zajistit zásobování armádních jednotek v dolní Bosně. Spolu se svým kolegou řídil konvoj převážející velké množství potravin, zdravotnického materiálu a těžké vojenské techniky ze severu na jih. Konvoj byl několikrát ohrožován opozičními srbskými jednotkami a místními skupinami. V nepřehledné situaci bylo těžké odhadnout, komu je možné důvěřovat. V této době dostal Amir zprávu, že mu je ukládáno o život. Rozhodl se z Jugoslávie uprchnout. Za pomoci známých se po rychlém nočním úprku dostal do Záhřebu a odtud později do Německa. Zde začal žít zcela nový život. Pracoval u svých příbuzných v malé restauraci a konečně tak začal v praxi aplikovat své teoretické znalosti získané na střední hotelové škole. Přál si ale dojít dál, a tak se začal ucházet o zaměstnání ve větších restauracích. V jedné dokonce pracoval dobrovolně zadarmo jen proto, aby získal lepší znalosti v oboru. Při návštěvě České republiky se zamiloval. Po nějaké době se rozhodl za svou dívkou přestěhovat do Čech, kde si založil dnes úspěšnou firmu vyrábějící zdravotnický materiál.