Jaroslav Zajíc

* 1947

  • „Maminku vyhodili ze školy, řekli jí, že když neuměla vychovat vlastního syna, nemůže vychovávat děti jiných spoluobčanů a že by je nevychovávala ku prospěchu socialistické společnosti. Nesla to velice těžce, protože jí zbývaly jen asi dva roky do důchodu, které chtěla dosloužit. Myslím, že nejvíce jí ale vadilo, že nemohla být s dětmi, protože učila velmi ráda, svoji práci milovala. Vím, že jí to strašně chybělo a mnohokrát to oplakala. Dobré pro ni bylo, že potom mohla pomáhat u táty v obchodě jako prodavačka. Přišla mezi lidi a nemusela být pořád jenom doma sama se svým smutkem.“

  • „Když se ohlédnu zpětně a když bych měl něco pozitivního na tom najít, tak asi to, že při vší hrůze, děsu, smutku a trýznivosti, jakou tato událost rodině způsobila, nás tlak režimu, nespravedlnost a útisk svým způsobem povzbudily k odporu, že jsme se nějak vzepřeli, že jsme se spojili a že jsme byli ochotni kontaktovat lidi, kteří se nám snažili pomoci. Radili nám, ať bojujeme a protestujeme všemi možnými prostředky. A my jsme to dělali. To nás dostalo z role pasivních, trpících obětí a pozůstalých do role trochu ofenzivnější. Celá řada lidí říkala, že to bylo zbytečné. My jsme po dvaceti letech viděli něco jiného. Oběť Jana Palacha žila svým životem jako legenda. Náš Jenda k ní taky patřil. A viděli jsme, že závěrečné protesty proti starému režimu byly odstartovány tím, že tato legenda po dvaceti letech najednou povzbudila řadu lidí, kteří začali v rámci takzvaného Palachova týdne protestovat na Václavském náměstí. Uvědomili jsme si, že ty legendy mají svůj cyklus a že se mohou i po mnoha letech změnit na velkou sílu, která lidi povzbudí a uvede do bojovnější polohy.“

  • „Potom jsme odjeli s rodiči do Šumperku a mluvili s jeho spolužáky. Mluvili jsme i s jedním z těch chlapců, který ho doprovázel do Prahy. Převzali jsme také jeho věci na internátě střední železniční školy. A jestli mě něco překvapilo, tak to, že o tom vědělo poměrně hodně jeho spolužáků a kamarádů, a že o tom dokonce věděl jeden z jeho učitelů ze školy. Nepochopil jsem, proč nikdo z nich nezavolal rodičům a neřekl: ‚Jenda o tom mluví, něco takového se chystá, prosím, přijeďte, pojďme mu to rozmluvit anebo udělat něco pro to, aby se to nestalo.‘ To jsem nikdy nepochopil a nedokázal jsem se s tím smířit.“

  • „Po příjezdu do Prahy jsme se ohlásili na tamní stanici SNB. Tam si nás převzali kriminalisté a odvezli nás na takový, dalo by se říci, výslech. A potom nás zavezli na identifikaci. Vím, že jim strašně moc záleželo na tom, aby se pohřeb nekonal v Praze, jak si bratr přál v poslední vůli. Dali nám přečíst ten poslední dopis a protokol. Upozorňovali nás, že kdybychom trvali na pohřbu v Praze, že vedení státu a ministerstva vnitra to stejně nepovolí, že by to bylo zbytečné. Doporučovali nám, abychom pohřeb udělali doma. My jsme na to přistoupili. Byli jsme v takovém psychickém rozpoložení, že jsme neměli sílu ani odvahu o to usilovat. Oni stejně řekli, že je rozhodnuto něco takového nepovolit a potlačit.“

  • „Byly dva okamžiky v roce, kdy přijížděli lidé na hřbitov a chtěli si nějakým způsobem připomenout tu bratrovu smrt. Jednak to bylo výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou dne 21. srpna. Druhé výročí bylo 25. února, což bylo také zároveň výročí takzvaného Vítězného února. Každoročně v obou těchto dnech přijížděli lidé, kteří chtěli přijít na hřbitov, položit kytičku, zapálit svíčku nebo něco takového. Myslím, že hned první výročí bylo spojeno s protiakcemi státní moci. Příslušníci SNB a Státní bezpečnosti ten hřbitov hlídali. Hodně lidí, kteří jeli vlakem, tak vraceli zpátky. Některé dokonce vyvezli mimo město a tam je nechali, aby nemohli na ten hřbitov dojít. Takže v těchto datech režim nasazoval represe vůči všem, kteří chtěli na hřbitov přijít. Hlídali také náš dům, chodili otravovat, vyptávat se, otravovali otce v obchodě i matku doma.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 04.03.2019

    (audio)
    délka: 01:48:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    v Ostravě, 04.03.2019, 18.03.2019

    (audio)
    délka: 46:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skláním se před obětí mého bratra, ale smířit se s tím nedokážu

Jaroslav Zajíc/ Londýn 1969
Jaroslav Zajíc/ Londýn 1969
zdroj: Archiv Jaroslava Zajíce

Jaroslav Zajíc se narodil 23. října 1947 ve Vítkově na Opavsku. Rodiče pocházeli z Vysočiny, do Vítkova přišli v roce 1945 po vyhnání tamních Němců. Otec byl drogista a matka učitelka. Jeho mladší bratr Jan se 25. února 1969 upálil v Praze na Václavském náměstí. Inspiroval se Janem Palachem a chtěl vyburcovat lidi k odporu proti komunistické totalitě. Pozůstalá rodina byla šikanována, otec vyloučen z KSČ a matka vyhozena ze školství. Jaroslav i jeho mladší sestra museli čelit znevýhodňování při studiu i v zaměstnání. Státní bezpečnost dvacet let zakazovala připomínky činu Jana Zajíce. Jaroslav vystudoval Strojní fakultu Vysoké škole báňské v Ostravě. Pracoval ve výzkumném oddělení Vítkovických železáren a v podniku Hutní montáže. Po pádu komunismu působil jako generální ředitel Vagonky Studénka. Je v důchodu a žije v Ostravě.