Vilém Wodák

„V Jihlavě se po válce řešily případy smíšených manželství. Děvčat, které si vzaly Němce. Bylo jich zde hodně. Postupně si je zvali na magistrát, na radnici. (Tím myslíte Revoluční národní výbor? – Pozn. aut.: Název používán do 15. května 1945, od tohoto data se užívá místní národní výbor). Tak se nazýval. To se dělo těsně po válce, v květnu nebo v červnu 1945. Vím, že když skončila válka, měla maminka status Němky. Protože měla německého manžela. Neměla protektorátní příslušnost. Těmto lidem se po válce vrátila československá příslušnost. Prý ženy nutili, aby se manželů zřekly. Stačilo tehdy podepsat písemné prohlášení s tím, že je manželství vynucené. Neznám detaily. Pokud by maminka takový dokument podepsala, bylo by jí vráceno československé občanství. Nepřišla by pak o majetek, nemusela by jít do lágru a i další následky, které to mělo. (...) Byly některé ženy, které to udělaly. Které to podepsaly. Ona to neudělala, protože ho měla ráda, nevěděla, jestli se vrátí, jestli není v zajetí. Musela opustit byt a byla internována do sběrného střediska.“

„Pracoval jsem v pilníkárně Tona na Polenské ulici, tam jsem chodil do učení. 21. srpna 1968 se nepracovalo, všichni poslouchali rozhlas, ženy plakaly. Odpoledne jsme přijeli na náměstí. To se tam už srocovaly davy. Čekali jsme, kdy se objeví okupanti. Potom tady projel jeden (nebo dva) ruský tank. Na náměstí, jak je spořitelna, tank zachytil člověka, který na následky zranění zemřel. Druhý den, 22. srpna 1968, když jsem šel ráno do práce, nastupoval jsem na trolejbus v dolní části náměstí. Viděl jsem, jak na parkovišti u dnešní umělecké školy stály ruské transportéry. Hrozili jsme jim pěstmi. A když jsem ten den z práce přijel, tak už Rusové město vyklidili a stáli na silnici na Pístov a mířili na Jihlavu. Celá silnice byla obsazená. Ale město vyklidili. Okupační orgány se pídily po tom, kde se tiskne ilegální Jiskra. Za pár dní jim někdo prozradil, že v tiskárně Grafia ve Strážné ulici. Pak tam došlo k razii, rozbili jim to tam. Rusové pak ve městě zřídili komandaturu (velitelství). Byla umístěna naproti dnešní Komerční bance (v Palackého ulici). Dnes je tam cestovní kancelář. Se starším kamarádem jsme s Rusy chodili diskutovat. Zajímalo nás, proč tady jsou. Snažili jsme se jim vysvětlit, že u nás je svoboda a demokracie. A mladý důstojník nám ukazoval na opasek a pistoli a odpovídal: ‚To je naše demokracie.‘“