Paula Wagnerová

„Když bylo posvícení – pod babičky domem byl mlýn a měl uvnitř pec – maminka s babičkou tam na velkých černých plechách pekly tvarohové, makové, švestkové, máslové a další druhy koláčů. Když jsem přišla domů ze školy, už jsem cítila, jak to voní. Mohli jsme chodit zkratkou. Ve mlýně byly schody, šli jsme po nich nahoru, pak přes malý můstek a tam už jsme bydleli. Nosili jsme to babičce na půdu, rozložili to tam, protože to bylo ještě horké. – ,Babičko rozřízni jeden.´ – ,Holka musíš čekat, jsou ještě horké. To nejde, až budou studené, tak dostaneš.´ Víte to bylo tak hezké, na to jsme vždycky čekali.”

“Můj manžel měl příbuzné, strýce, bratra maminky. Jeho sestra se už jako holka učila v Německu švadlenou. Měla šicí stroj po Richardových rodičích. Jak tady byli Rusáci, manžel šicí stroj rozložil a schoval ho před nimi do sena. Když byl později klid, to už jsem bydlela v Dražově, stroj vyndal a složil ho zpátky. Jak to strýc zjistil, že ho máme, pane, co s námi dělal… začal nám vyhrožovat soudem: ,Ten stroj mi musíte dát, je sestry!´ Jenže to byla i jeho sestra. A muž říkal, já jsem ho schoval a ten stroj tady zůstane! No a jednou strýc využil toho, že byl manžel v práci, a přišel za mnou. ,Vezmte si to!´ křičela jsem. Dostala jsem pak od muže vynadáno, že jsem mu ho dala, ale pak mi koupil jiný, starší, malinký stroj a taky jsem na něm šila.”

“Borůvky jsem sbírala jako holka. Brusinky u nás byly málo, ty rostly spíš v Žalmanově, u Pekla. Za námi v lese byly ty modrý. To jsme vždycky šli s hrníčkem, a pořád jsme jedli, měli jsme modrý pusy a borůvkami si mazali rty. Když jsme měli plno, tak jsme šli vsí a volali: ´Hola, hola, hola, my máme plno a vy sedíte doma a nic nemáte,´ to se pěkně rýmovalo. Bylo jich tam hodně, rostly podél cesty, u jejího břehu. Některý lidi, co měli nemocné manžely, tak nemohli chodit a měli děti, ty vždy chodily na borůvky a pak je prodali, aby měli nějaké peníze.”