Paula Wagnerová

* 1930

  • Druhá nahrávka 18.7.2025 čas: 1:02:00:000 - 1:05:46:800 - KAUNZNERŮV KŘÍŽ - Znám ten kříž. Jako holka jsem tam šla s maminkou dvakrát kolem při cestě do Žalmanova. V červnu 1945 jsem slyšela, že pět chlapů vzali a museli si vykopat hrob. Čtyři muži tam stáli a stříleli – ty jsem neznala. Znala jsem jen Hufsky a Loh. Braunovi tu byli stále. Jejich syn byl stejně starý jako já. Göetze jsem neznala. Čtyři zastřelili a pátý je zaházel. Kříž byl vedle cesty u pole. Ten, co je zaházel, se jmenoval Schöniger, toho jsem znala. Už nežije, byl by starý jako moji rodiče, přes sto roků. Měl tu na návštěvě zřejmě sestru, jmenovala se také Schönigerová. Byla to hezká holka, jmenovala se Frida a bydlela tam na samotě. On pak musel odejít při odsunu do Německa. Víc si nepamatuji. Braun byl stejně starý jako já. Ten tu zemřel, a určitě tam něco dali. Jeho příbuzní věděli, že je tam pohřbený jeho bratr, nebo co to bylo. A když přijeli na návštěvu, určitě se tam šli podívat. Ale ty stromy, co tam dnes jsou, tam tehdy určitě nebyly – museli je vysadit později. Později tam dali stromy a plot.

  • „Když bylo posvícení – pod babičky domem byl mlýn a měl uvnitř pec – maminka s babičkou tam na velkých černých plechách pekly tvarohové, makové, švestkové, máslové a další druhy koláčů. Když jsem přišla domů ze školy, už jsem cítila, jak to voní. Mohli jsme chodit zkratkou. Ve mlýně byly schody, šli jsme po nich nahoru, pak přes malý můstek a tam už jsme bydleli. Nosili jsme to babičce na půdu, rozložili to tam, protože to bylo ještě horké. – ,Babičko rozřízni jeden.´ – ,Holka musíš čekat, jsou ještě horké. To nejde, až budou studené, tak dostaneš.´ Víte to bylo tak hezké, na to jsme vždycky čekali.”

  • “Můj manžel měl příbuzné, strýce, bratra maminky. Jeho sestra se už jako holka učila v Německu švadlenou. Měla šicí stroj po Richardových rodičích. Jak tady byli Rusáci, manžel šicí stroj rozložil a schoval ho před nimi do sena. Když byl později klid, to už jsem bydlela v Dražově, stroj vyndal a složil ho zpátky. Jak to strýc zjistil, že ho máme, pane, co s námi dělal… začal nám vyhrožovat soudem: ,Ten stroj mi musíte dát, je sestry!´ Jenže to byla i jeho sestra. A muž říkal, já jsem ho schoval a ten stroj tady zůstane! No a jednou strýc využil toho, že byl manžel v práci, a přišel za mnou. ,Vezmte si to!´ křičela jsem. Dostala jsem pak od muže vynadáno, že jsem mu ho dala, ale pak mi koupil jiný, starší, malinký stroj a taky jsem na něm šila.”

  • “Borůvky jsem sbírala jako holka. Brusinky u nás byly málo, ty rostly spíš v Žalmanově, u Pekla. Za námi v lese byly ty modrý. To jsme vždycky šli s hrníčkem, a pořád jsme jedli, měli jsme modrý pusy a borůvkami si mazali rty. Když jsme měli plno, tak jsme šli vsí a volali: ´Hola, hola, hola, my máme plno a vy sedíte doma a nic nemáte,´ to se pěkně rýmovalo. Bylo jich tam hodně, rostly podél cesty, u jejího břehu. Některý lidi, co měli nemocné manžely, tak nemohli chodit a měli děti, ty vždy chodily na borůvky a pak je prodali, aby měli nějaké peníze.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pila, 15.07.2025

    (audio)
    délka: 01:02:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Terénní reportáže
  • 2

    Pila, 18.07.2025

    (audio)
    délka: 01:24:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Malé radosti každodenního života našla i v těžkých časech

Paula Wagnerová, konec 40. let
Paula Wagnerová, konec 40. let
zdroj: Archiv pamětnice

Paula Wagnerová se narodila 31. října 1930 v Dlouhé Lomnici, tehdy Langlamnitz, na Karlovarsku. Vyrůstala v německé rodině jako druhé dítě Heleny a Franze Lattisch. Její matka byla v domácnosti, otec pracoval jako horník. Právě tato profese mu během druhé světové války zachránila život, když byl z fronty povolán zpět do důlní služby. Díky jeho odbornosti také mohla rodina Lattisch po válce zůstat v Československu a nebyli zařazeni do odsunu. Pamětnice vyrůstala společně s o rok starším bratrem Antonem. I když rodinu poznamenala hospodářská krize 30. let, nouzi o jídlo nezažili. Základní školu absolvovala v rodné obci, ale ve studiu nemohla dál pokračovat. Podle tehdejšího Hitlerova nařízení ji čekal povinný roční nástup do práce. V pouhých třinácti letech odešla k sedlákovi do služby, kde jí čekala tvrdá práce v náročných podmínkách. Po válce získala práci v porcelánce ve Stružné jako lepička oušek. Zde potkala svého budoucího manžela Richarda Wagnera, za něhož se v roce 1948 provdala. Přestěhovala se za ním do Dražova, kde žila s jeho rodinou ve velkém domě s hospodářstvím. Roku 1950 se jim narodila dcera a po dvanácti letech se v Dražově přestěhovali do vlastního domu. Pamětnice si zde našla řadu přátel a život jí zpříjemňovaly vesnické zábavy, na nichž hrával její manžel v místní kapele. Od roku 1962 pracovala jako lesní dělnice. V roce 1966 se rodina přestěhovala do obce Pila. Se svým manželem Richardem prožila úctyhodných sedmdesát let až do jeho smrti. V době natáčení roku 2025 stále žila v rodinném domě v obci Pila.