Helena Vovsová

* 1926

  • „Kdyby nečekali toho Himmlera, tak ta brána byla zavřená a kluci by byli doma. Ten voják ho prý sebral a Heydrichová, která měla ten den něco bílého na sobě, když se to dověděla, tak tam utíkala. Vzala prý Klause do náruče a hrozně křičela, že nechá zastřelit toho řidiče i toho vojáka – no jako máma, když se něco stane dítěti. Já, když jsem tam šla zjistit, co se stalo, tak přicházím z cesty na silnici, tam jelo auto, zastavilo a ptalo se mě, kde je zámek paní Heydrichové. To byl doktor.“

  • „Tak jsme tam něco sázeli a najednou přišel voják a zůstal tam stát. Nevím, jestli se mu zdálo, že Zdeněk (byli to tak sedmnáctiletí nebo devatenáctiletí kluci) málo dělá nebo nedělá nebo mu něco řekl a on mu odpověděl – nevím. Najednou jsem zkrátka byla svědkem toho, jak mu ten voják dal pár facek. On měl modrou rádiovku, ta spadla. Já jsem se postavila a ten voják měl takový malý klacíček, plácal se s ním do holínek, jak tam tak nad námi stál. Já jsem skočila, ten klacíček jsem mu vytrhla a přelomila jsem ho. A představte si, že ten voják mi nic neřekl, ani mi nedal taky facku, nic. Taková já jsem byla.“

  • „Ten den byl táta doma a přišel balík, velký. Ten měl radost, že jsme dostali balík, roztrhl to a tam bylo napsáno: ‚Pro Milana.‘ To byl takový hrozný rámus, řval na mě. Já jsem se ho za celé ty roky pak nezeptala, co si tenkrát myslel, protože vám mě táhnul i s mámou k brance, snad mě vedl do toho zámku – jestli udat nebo já nevím. Úplně mu snad přeskočilo. My tam brečely s mámou, já jsem se držela branky, táta mě táhnul za ruku, máma: ‚Neblázni, neblázni!‘ Takhle to vlastně prasklo, tak jsem musela slíbit, že toho nechám. Pak když jsem to říkala Milanovi, co se stalo, tak on toho moc litoval, že kvůli němu. A říkal: ‚Helenko, a proč mě tatínek nemá rád? Vždyť mě vůbec nezná.‘“

  • „Nevěděli jsme, co se stalo, všude plno křiku, vojáků. Byla jsem ve skleníku, přišel tam Hans, na ruce držel malou Silke, a já se ho ptala: ,Co se děje?‘ A on: ,Byl atentát na šéfa.‘ – ,A je mrtvej?‘ – ,Noch nicht.‘ Čekali jsme, že nás budou vyšetřovat, ale nic se nedělo, chodili jsme do práce jako vždy. V té době přišlo víno z Itálie, bylo ve špajzu a já jsem si tam několik kuliček uloupla, no ukradla.“

  • „Počet vězňů na zámku se postupně snižoval, někteří odjeli do Terezína, nakonec jich tam zůstalo asi šedesát a ti tam byli skoro půl druhého roku. A čtyřem z nich jsem hodně pomáhala. Jednou jsem přivezla z Prahy šišku salámu. Ale ještě předtím on (esesák Hans) chtěl, jestli bych mu nevyprala. Slíbila jsem mu to, ale tatínek to nedovolil. Pak jsem našla jednu chudší rodinu a ti byli ochotní. A zrovna když jsem nesla Milanovi ten salám, přišel Hans, že má pro mě nějaké prádlo. Musela jsem jít s ním, salám jsem schovala do zástěry. Cestou mi Hans povídá: ,Helenka, ty moc mluvit s Židy.‘ Pak jsme přišli do pokoje, chtěla jsme svázat to prádlo a Hans najednou - chňap! - vylítla štangle salámu a Hans povídá: ,Was ist das?‘ – ,Hans, das ist meine Wurst!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Panenské Břežany, 24.02.2012

    (audio)
    délka: 03:29:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 26.10.2014

    (audio)
    délka: 02:10:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Břežanský zámek je můj osud

1636-portrait_former.jpg (historic)
Helena Vovsová
zdroj: archív paní Vovsové a Eye Direct

Helena Vovsová se narodila v Praze na Štvanici 12. 2. 1926. Byla přenášené dítě. Do jejích čtyř let rodina bydlela v Praze v Karlíně. Maminka byla v domácnosti a tatínek dělal řidiče u židovské firmy na výrobu košil Neumann a spol. Ve své práci pokračoval i po přestěhování do Panenských Břežan, kde začala malá Helena chodit do školy. Od té doby až dosud je její život svázán s touto obcí. Za války v roce 1941 nastoupila pamětnice jako pomocná síla do zahrady zámku v Panenských Břežanech. Poznala i původní židovské majitele zámku Gerstelovy a Bloch-Bauerovy. Na zámek nastoupila do služeb K. von Neuratha a pokračovala po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha. Na zámku prožila atentát a smrt prvorozeného syna Heydrichových, Klause, který byl přejet nákladním autem.Je svědkem Klausova pohřbu v zámeckém parku a života na zámku. Během své služby na zámku všestranně pomáhala židovským vězňům, kteří na zámku pracovali, zejména Milanu Platovskému, Františku Propperovi (Průšovi), Miki Bauerovi, Karlu Schuckovi. Po jejich odchodu do Terezína a Osvětimi pomáhala i nově příchozím jehovistickým vězňům z Německa a Nizozemí. Na zámku rodina prožila i odjezd Heydrichovy rodiny k Američanům. Po válce se tatínek pamětnice stal národním správcem horního zámku, kde za války bydlel K. H. Frank. V horním zámku byly po válce internovány Němky, ke kterým jezdili sovětští vojáci. V dolním zámku byl umístěn až do konce října 1945 štáb sovětského vojska. V roce 1948 pamětnice nastoupila do Výzkumného ústavu kovů, který byl umístěn do dolního zámku. Tam paní Vovsová pracovala až do důchodu. Dočkala se poválečné satisfakce. Jeden z židovských vězňů, kteří válku přežili, napsal o její válečné pomoci knihu Přežít a žít. S Milanem Platovským se několikrát setkala a dopisovali si. Setkala se i s ostatními vězni a zástupci jehovistických historiků. Díky bývalému starostovi Letňan ing. Dobrému a historikovi Čvančarovi se jí dostalo i veřejného ocenění. Nadále žije v Panenských Břežanech.