Jana Voráčková

* 1946

  • "Ono to bylo spíš citově, protože jednak já vždycky říkala, že se o to měli postarat moji bratři, ale ti byli pryč, tak to nešlo. Moje starší sestra, ta vlastně nebyla tak zdatná v tom, že by to zdolala. Jednak už byla v letech a jak říkám, ona si myslela, že to bude hotové raz dva. Ale bylo to strašně náročné... Když si vezmu, že jsme mohli teprve v roce 2010 tam jít, a požádala jsem v roce 1992, tak je to teda... Myslím, že nemám slov a těžko někdo bude mít."

  • "Dětství tam bylo opravdu fajn. Nebyli jsme tam jen my jako jediní, byly tam sousedovic děti, Smíškovic, ti měli čtyři děti. My jsme patřili k těm malým, pak byli ti střední a ti starší, ti vždycky drželi pospolu. Můj brácha August, ten už patřil mezi nás, mezi ty mladší, ti starší nás moc nechtěli, měli už jiné tajnosti, tak ti nás do party nebrali. Ale jinak to bylo skvělé. Nejstarší sestra nás musela hlídat, aby se nám něco nestalo, ta nás měla v opatrování. Ta si stěžovala, že jsme neposlušní, ale jinak to bylo v pohodě. O prázdninách jsem se musela starat, v deseti letech jsem už vařila jako dospělá, prostě se muselo vypomáhat, protože nás bylo tolik dětí, tak každý měl svůj úkol a museli jsme pracovat. Zábavy bylo míň, práce bylo víc, tak to je na statku."

  • "Najednou ta vesnice úplně osiřela, nebyl, kdo by v těch nemovitostech nakrmil dobytek. Když to tatínek nestačil, tak je pustil do volného prostranství, aby nebečely ve stájích. 1. června jsme se mohli vrátit zpátky na Ješkov, protože noví osídlenci nemohli dostat náš majetek do vlastnictví, protože měl 24 hektarů a příděl se dával jenom do 15 nebo 20, to už přesně nevím. Takže jsme se mohli vrátit. Jenže ten dům, to stavení, bylo tak rozebrané, že už tam nebyly ani postele, nic, tak jsme spávali i dokonce na zemi, sestra říkala dokonce, že tam našli jen staré deky, co byly na koně, kterými se přikrývali, když bylo horší počasí."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vyšší Brod, 26.03.2025

    (audio)
    délka: 01:21:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Živá paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych to věděla, nikdy bych se do toho byla nepustila

Jana Voráčková v 15 letech, 1961
Jana Voráčková v 15 letech, 1961
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Voráčková, rodným příjmením Lauseckerová, se narodila 19. května 1946 do německy mluvící rodiny, která hospodařila na Šumavě více než 800 let. Po skončení druhé světové války byla její rodina nuceně vystěhována z rodinného statku v Ješkově. Díky zákonnému omezení na velikost přidělované půdy se ale mohla později vrátit – alespoň na ten čas, který měli osudem vymezený, než přišlo komunistickým režimem řízené znárodňování. Dětství prožila v chudobě, už odmala na statku pomáhala. Do školy šla bez znalosti češtiny, protože doma se mluvilo výhradně německy. Chtěla se vyučit švadlenou, ale kvůli svému původu byla poslána na zemědělskou školu, obor mechanizace, specializace drůbežář. Po vyučení pracovala v drůbežárně, později na kontrolním oddělení v Motoru České Budějovice, pak se zase vrátila do zemědělství. V roce 1991 podala žádost o navrácení rodinného statku. Proces se však protáhl na mnoho let, na půdu svého dětství mohla Jana Voráčková vstoupit až v roce 2010. Část majetku si navíc musela odkoupit zpět. Ještě v roce 2025 nebyl spor o rodinný grunt zcela uzavřen. Na statku dnes hospodaří syn Karel, který zároveň pracuje jako truhlář v sousedním Rakousku, protože uživit se zemědělstvím a dávat dohromady zničený majetek je finančně náročné. Jana Voráčková má ještě dceru Heike. V roce 2025 žila ve Vyšším Brodě.