Jana Voráčková

"Dětství tam bylo opravdu fajn. Nebyli jsme tam jen my jako jediní, byly tam sousedovic děti, Smíškovic, ti měli čtyři děti. My jsme patřili k těm malým, pak byli ti střední a ti starší, ti vždycky drželi pospolu. Můj brácha August, ten už patřil mezi nás, mezi ty mladší, ti starší nás moc nechtěli, měli už jiné tajnosti, tak ti nás do party nebrali. Ale jinak to bylo skvělé. Nejstarší sestra nás musela hlídat, aby se nám něco nestalo, ta nás měla v opatrování. Ta si stěžovala, že jsme neposlušní, ale jinak to bylo v pohodě. O prázdninách jsem se musela starat, v deseti letech jsem už vařila jako dospělá, prostě se muselo vypomáhat, protože nás bylo tolik dětí, tak každý měl svůj úkol a museli jsme pracovat. Zábavy bylo míň, práce bylo víc, tak to je na statku."

"Najednou ta vesnice úplně osiřela, nebyl, kdo by v těch nemovitostech nakrmil dobytek. Když to tatínek nestačil, tak je pustil do volného prostranství, aby nebečely ve stájích. 1. června jsme se mohli vrátit zpátky na Ješkov, protože noví osídlenci nemohli dostat náš majetek do vlastnictví, protože měl 24 hektarů a příděl se dával jenom do 15 nebo 20, to už přesně nevím. Takže jsme se mohli vrátit. Jenže ten dům, to stavení, bylo tak rozebrané, že už tam nebyly ani postele, nic, tak jsme spávali i dokonce na zemi, sestra říkala dokonce, že tam našli jen staré deky, co byly na koně, kterými se přikrývali, když bylo horší počasí."